Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

11. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 14.6.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 378
Zpět do rubriky
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Potom) si zavolal dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ,Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ Mt 9,36 - 10,8
 
 
K tématu
 
„První povolání znamená obrátit se k Bohu s otázkou ,kudy mám jít‘, znamená pochopit, že je potřeba se Pána ptát, ne mu rozkazovat a pak prosit, aby žehnal mému rozkazu. To druhé povo­lání znamená vyjít a neuhnout. Nejde o to, aby všichni odešli na poušť, anebo hlásali evangelium. Ježíš si za­volal Petra od sítí i Zachea z fíkovníku - oba slyšeli, ob­rátili se, ale jen jeden dostal za úkol jít světem se zvěstí o Vzkříšení. Druhý možná dál zůstal u rodiny.
I tady mezi mnichy je to různé: jedni jsou Duchem ta­ženi k modlitbě a do skrytosti pouště, jiní zůstávají ve společenství cenobia a cvičí se zde v práci a poslušnos­ti. Další nastoupí do školy trpělivosti, když se věnují přijímání poutníků, a nakonec jsou tu i takoví, kdo se rozhodli pro péči o nemocné v samém srdci Alexandrie. Stezek je tolik... a všechny vedou k cíli, pokud po nich člověk jde věrně. Zvolené povolání je pak prostorem pro námahu, kterou řecky zveme praktiké. Ta znamená zápas proti neřestem, zápas o získávání ctností. Tento boj připravuje srdce pro modlitbu.“
(…) totiž lidé vyrážejí vzhůru po některé z cest a rádi po ní jdou, dokud je pěšina vede zeleným údolím. Když však za­čne stoupat, leknou se. Ubývá kolem nich květin, při­bývá kamení a vzduch řídne. Mnohé pak svádí myšlen­ka, zda se vlastně nevydali špatným směrem. A pokud se prstenem zavázali, že půjdou s někým druhým, za­čnou váhat: ,Možná to není ten správný společník k cestě.‘ Lákají je vůně z údolí, vzpomínka na krajinu tam tehdy. Nejeden pak neodolá. Sestoupí dolů - zkusí to jinudy, s někým jiným. A když zas dojde k místům, kde začínají skály, vrátí se do nížiny. Někdy i mnoho­krát znova.
„Ale takový člověk nikdy nevystoupí na horu! zvolal Nesteros. „Nepozná svět z výšky, nikdy nezahlédne, co je na druhé straně!
A starci vstoupily do očí slzy.
„Ano, abba, přitakal Kasián, „mnozí z nich umírají v údolí, jen pár kroků od míst, kde je jako mladé touha volala k cestě. Nížiny už jim nevoní - vždyť každému nakonec zhořknou. Ale k výškám nenašli odvahu a stálost.
„Člověk je slabý,“ řekl Nesteros zadumaně. „Ani já bych vlastní silou nedošel nikam. Ale copak nám Pán nedal požehnání slibu, kterým se vážeme na celý život? Chrání nás před námi a pobízí k setrvání.
„Tam, odkud přicházím, vmísil jsem se do debaty, „jsou slova lehká - je snadné je rozvázat. Zdá se mi, že ti, kdo sliby složí, se brzy cítí, jako by za sebou při­bouchli závoru vězeňské cely.
Nesteros zavrtěl hlavou: „Slib zabouchne vrátka jen před iluzí, před snem o blaženosti za sousedovým plo­tem. Sami bychom ztráceli čas utíkáním jinam, ale zá­vazek nás nutí zůstat zde a bojovat: ne sami, ale s Boží pomocí, která nikdy nechybí těm, kdo se zavázali.“
Štěpán Smolen – Buď, kde jsi
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 11. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde.