Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

22. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 30.8.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 216
Zpět do rubriky
 
21Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. 22Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ 23On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ 24Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. 25Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. 26Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? 27Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,21-27)
 
K tématu
Musíme se skutečně razantně odpoutat od proudu lidí tohoto světa a zapřít sebe sama, abychom mohli následovat Ježíše? Musíme si snad volit mezi tím, jestli chceme být lidmi, nebo křesťany? — Ne, protože to sebezapření, které požaduje Ježíš, je ve skutečnosti tou největší seberealizací, tím nejvyšším výtěžkem — ztratit sebe sama je jediným způsobem, jak se opět nalézt, protože, kdo ztratí svůj život, nalezne ho.
V co můžeme doufat při seberealizaci na lidské rovině? Mělo by to být něco jako udělat ze sebe vzdělané osoby, jež jsou uznávané, zámožné, plně autonomní, které se v dobrém zdraví dožívají vysokého věku? K čemu to však nakonec všechno je? — „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?" K čemu to všechno člověku bude, když nakonec stejně zemře? Co by mohlo na této cestě zabránit onomu „konečnému šachu" smrti přinášející konec všemu? „Co nám pomůže žít si dobře, když nám není dáno žít na věky?" (sv. Augustin).(…)
Teď ale buďme velmi pozorní: Popření čeho? — Ne našich autentických možností a lidských hodnot, ale popření oné nemocné části v nás, našeho a Božího nepřítele, jenž se usadil v těle každého z nás. Usilujeme o „zapření" starého člověka v nás, jak to popisuje Bible, člověka egoisty, ovládaného žádostivostí, který už není schopen milovat nikoho jiného než sebe samotného, a i to naprosto pomýleným způsobem. V tomto smyslu Pavel říká: „ Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi" (Gal 5,24); ukřižovali v sobě staré stvoření, aby mohlo vystoupit nové; starého člověka, aby se mohl objevit nový, stvořený podle Božího obrazu, který je kandidátem života věčného — člověk, který je konečně svobodný. Ve skutečnosti se tedy nejedná o žádné sebezapření, ale o vystoupení ze stavu chronického odcizení.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život, KNA 2010
 

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 21. ned  v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.