Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

23. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 6.9.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 171
Zpět do rubriky

 Ježíš řekl svým učedníkům: 15„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. 16Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‚každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. 17Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. 18Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. 19Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. 20Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,15-20)

 
K tématu
Nedostatky a chyby určité osoby jsou faktory, které škodí její cti a sou­časně mnohdy poškozují i druhé. Pomoci bližnímu, aby si je uvědomil a napravil je, může být aktem lásky.(…)
a)       Podmínky napomenutí
Aby bratrské/sesterské napomenutí bylo zá­vazné nebo často i jen vhodné, musí být splněny následující podmínky.
1)       Bližní musí pomoc opravdu potřebovat. To znamená, že není scho­pen se změnit bez pomoci druhých. A není mu ochoten pomoci nikdo z těch, kdo by to mohli udělat lépe nebo aspoň stejně dobře.
2)     Musí existovat důvodná naděje, že napomenutí bude účinné. Z to­hoto důvodu většinou není povinné kárat cizí osoby. Zvláště představení však často musí udělit napomenutí i tehdy, když není naděje na úspěch, aby tak nevyvolali dojem tichého souhlasu. Biskupové mohou mít např. povinnost ozvat se proti porušování přinejmenším důležitějších liturgic­kých předpisů některým z kněží, i kdyby bylo nepravděpodobné, že pod­řízený svůj postoj změní. Osoby zavázané k tomu, aby káraly druhé, kte­ré ale na základě zkušenosti vědí, že nedosáhnou žádoucího účinku, mo­hou někdy udělat dobře, jestliže najdou někoho jiného, kdo je ochoten je­jich úkol převzít a kdo může spíše docílit úspěchu.
3)      Napomenutí musí být proveditelné bez nepřiměřeně velkých obětí. Jistá míra odvahy a úsilí je spojena téměř s každým napomenutím a je ji proto třeba považovat za součást této povinnosti. Důvodem je, že napo­menutí s sebou často nese riziko odmítnutí nebo prudkých reakcí ze stra­ny napomenutých, i když bylo vykonáno správným způsobem. Pokud však někomu hrozí velké nepříjemnosti v případě, že jeho napomenutí bude špatně přijato, není k němu zavázán, ledaže by vytýkaná chyba by­la vážným nebezpečím pro obecné blaho. I v tomto případě musí být as­poň reálná naděje na úspěch (viz 2. podmínku); jinak je třeba k ochraně společného blaha zvolit jiné prostředky. Biskupové, kněží, nadřízeni, rodiče atd. mají z důvodu svého úřadu a stavu povinnost napomínat své svěřence i za cenu velkých osobních obětí. Stupeň závaznosti napomenutí závisí na velikosti hrozících škod. Čím větší škodou hrozí chyba daného bližního jemu samému nebo druhým, tím větší je povinnost ho napomenout.
b)      Správný způsob napomenutí
Motivem bratrského/sesterského napomenutí musí být upřímná starost o blaho bližních a o Boží slávu a království. Napomenutí bližního může ospravedlnit také obrana vlastních práv nebo práv třetí osoby. Napomenutí naopak nesmí vycházet z osobní antipatie, hněvu nebo pomstychtivosti, protože kritika založená na těchto impulzech není skutečně konstruktivní, a proto ani dostatečně oprávněná. Tyto postoje navíc vedou k nenáležitému zveličování chyb a k nacházení jen zdánlivých, ne skutečných nedostatků, čímž se napomenutí stává nespravedlivým a odsuzuje se k téměř jistému neúspěchu.
Způsob napomenutí se musí vyznačovat skromností, rozumností a dobrotou. Pokud je to možné, má napomenutí nebo pokárání proběhnout přátelsky a laskavě. „Bratři, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení“ (Gal 6,1; srov. Mt 7,4). Energické a přísné jednání je na místě jen tehdy, když dotyčná osoba přátelská slova odmítá slyšet a nebere je vážně, nebo když přísnou odpověď vyžaduje její arogantní a bezohledné chování. I pak však má být napomenutí doprovázeno vědomím vlastních nedostatků.
Rozumnost by měla umět vyčkat vhodné chvíle, i kdyby se mezitím osoba, jež má být napomenuta, dopustila dalších chyb. Peskovat bližního kvůli každému malému nedostatku je těžkým prohřeškem nejen proti rozumnosti, nýbrž také proti lásce, protože člověk vinou svých přirozených omezení není schopen dosáhnout dokonalosti. Je také porušením první podmínky napomenutí, protože velká část chyb se v průběhu doby sama napravuje a tomuto procesu je třeba zvláště v případě malých nedostatků nechat volný průběh.
Napomenutí je dále s ohledem na pocity a nezřídka také pověst napomínaného třeba udělovat v rámci možností v soukromí, zvláště když vytýkaná chyba není veřejná. Tak se dostáváme k řádu napomenutí.
c)       Správný řád napomenutí
U otázky, kteří bližní mají přednostní povinnost napomenutí udělit, platí, že nejsilněji jsou jí vázáni ti, kdo jsou dané osobě nejbližší v řádu lásky, tj. manželé, rodiče nebo jejich zástupci, starší děti ve vztahu k rodičům, sourozenci, další příbuzní a přátelé. Zvláštní povinnosti zde mají rovněž představení a spolubratři v náboženských řádech a podobných společnostech.
Řád napomenutí stanovený v Matoušově evangeliu (Mt 18,15-17) si ve svých základních rysech podržuje platnost dodnes. Bližní, který se dopustil chyby nebo poklesku, má být nejdříve napomenut sám a v soukromí. Pokud to zůstane bez odezvy a záležitost je dostatečně důležitá, má být přibrána jiná osoba, aby potvrdila, že jde skutečně o chybu a že je nutná změna. Jestliže napomenutý opět nechce svůj poklesek uznat, mají být o tom zpraveni jeho představení, aby ho napomenuli z moci svého úřadu, i když zprvu jen ve formě correctio paterna. Pokud ani toto napomenutí není účinné a situace přitom vyžaduje řešení, musí být záležitost předána úřední autoritě, jejíž napomenutí obvykle provázejí sankce pro případ, že by provinilec i nadále odmítal nápravu.
Existují však výjimky z tohoto řádu. Okamžité informování představených je oprávněné nebo dokonce povinné, pokud poklesek beztak vyjde najevo; pokud napomenutí od autority může být mnohem účinnější; a zvláště pokud je ve hře blaho někoho jiného nebo blaho obecné. Ačkoli zejména v rodině a v internátech je třeba bojovat proti malichernému donášení, o vážných nebezpečích pro členy společenství musí být zpraveny příslušné autority. Nadřízení musí pochopitelně pečlivě prozkoumat jak informace, tak charakter informátorů. Nadto musí dát obviněným příležitost k sebeobhajobě, což je pravidlo, které by nemělo být porušováno.
Anonymní udání je v zásadě správné odmítat, jak na straně podřízených, tak na straně představených, protože takové jednání otvírá dokořán dveře zákeřným a nepravdivým nařčením založeným na soupeřivosti, nenávisti a pomstychtivosti, proti kterým se nelze bránit. Na druhé straně však osoba, která informuje o něčím poklesku, má pochopitelně právo na ochranu před odvetnými opatřeními, a tedy na to, aby představení drželi v tajnosti její jméno. To platí zejména pro závažnější případy, kdy spíše hrozí nebezpečné reakce. Je-li skutečně nutné jméno informátora zveřejnit, měl by se od něj nejdříve vyžádat patřičný souhlas.
 
Karl-Heinz Peschke – Křesťanská etika, Vyšehrad 2004
 
Výklad biblického čtení a úvod do meditace 23. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.