Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

25. neděle v mezidobí – cyklus A

Ilustrace
Zveřejněno: 19.9.2020
Autor: Roman Kubín
Přečtení: 280
Zpět do rubriky
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 1„Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. 2Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. 4Řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.‘ 5A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. 6Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu celý den nečinně stojíte?‘ 7Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici!‘ 8Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘ 9Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne a dostali po denáru. 10Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. 11Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 12‚Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.‘ 13On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? 14Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. 15Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?‘ 16Tak budou poslední prvními a první posledními.“ (Mt 20,1-16a) 
 
K tématu
 
Radostná zvěst
Katolický filozof Peter Kreeft položil kdysi skupině vysokoškoláků otázku, co by odpověděli, kdyby dnes zemřeli, ocitli se před Bohem a ten se jich zeptal: „Proč bych tě měl pustit do nebe?“ Všechny odpovědi si zaznamenal. Měly jedno společné: všechny byly chybné. Ve všech se mluvilo o tom, co děláme my pro Boha, ale vůbec ne o tom, co udělal Bůh pro nás skrze svého Syna Ježíše Krista. S takovým myšlením, anebo naopak s jeho nedostatkem, jsem se naneštěstí během své kněžské služby sám setkal při bezpočtu případů. Je to jedna z podob neopelagianismu, jehož výchozím bodem je chybějící přesvědčení, že sami sebe spasit nemůžeme. Místo toho, abychom vírou přijali svého Spasitele a tuto víru žili v lásce skrze dobré skutky, které bezvýhradně pramení ve svobodném daru Boží milosti, snažíme se být jaksi... „hodní“.
Spousta lidí je v hloubi duše přesvědčená, že pokud se z nás nestane nějaký mravní zatracenec, jako třeba Hitler, spasení si všichni skutečně zasloužíme, protože většinou jsme prostě do­cela hodní lidé. Spása je cosi, co se nám dluží ne proto, co kvůli nám udělal Bůh, anebo i kvůli tomu, co jsme udělali my sami, ale kvůli tomu, co jsme neudělali (skutečně zlé věci). Tento neopela­gianismus se tak projevuje dvěma způsoby. Především u tradič­ně smýšlejících katolíků, pro které je křesťanský život cosi jako výsledková listina s vlastní ekonomií spásy. Já udělám něco pro Boha (jdu na mši, chovám se dobře, občas se pomodlím), a Bůh mě pak pustí do nebe. A potom také u postmoderních katolíků, kteří své chápání milosti a spásy opírají ne o Písmo nebo o učení církve, ale o své vlastní porozumění absolutní autonomii a zá­sadní dobrotě. Bůh je pro mě parťák, který nechce nic jiného, než abych byl „skutečně sám sebou“, a samozřejmě mě nechá, abych v zábavě pokračoval v nebi.
Tři věci
Důsledkem neopelagianismu dnešní doby jsou tři skutečnosti. Pokud spása znamená, že někdo proštípne můj lístek, a já tak splňuji základní podmínky spasení, podporuje se tím mentalita minimalismu. To ale není víra opírající se o smlouvu. To není ži­vot ve vztahu s Bohem, který prohlašuje: „Já jsem váš Bůh a vy jste můj lid.“ Je to v podstatě pohanské myšlení pokryté tenkou vrstvou křesťanství. Ve starověku lidé manipulovali bohy, aby si zajistili jejich přízeň vnějším jednáním, které nijak nesouviselo s dispozicí jejich nitra. Spasení, věčný život a vyslyšení modliteb se často stávají vnějšími projevy přízně, o kterou usilujeme pl­něním vnějším závazků. Po dosažení nezbytného minima veškerá snaha končí. Víra zakořeněná ve smlouvě, v osobním vztahu s Bo­hem, a žitá uprostřed společenství smlouvy nemůže nikdy vyko­nat dost anebo mít dost. Je to náboženství výstřednosti opírající se o Boha, který hlásá svou nenasytnou touhu po nás, a naše touha se může naplnit pouze v něm. Jen taková víra může prahnout po skutečné svatosti. Jen taková víra chce dávat vše a dělat vše.
Zadruhé platí to, co jsme už zmínili: lidé, kteří věří sami v sebe a v ospravedlnění na základě svých vlastních skutků a „dobro­ty“, nikdy nepoznají ryzí a odvážné Boží milosrdenství. Sousloví „úžasná milost“ (angl. amazing grace) pro ně navždy zůstane jen názvem písně, která hezky zní, když se hraje na dudy. Nikdy plně nepochopí radostnou zvěst o spáse, a tak ani nikdy naplno nepoznají a nepředají druhým lidem radost, která je charakteris­tickou známkou skutečného křesťanského života. Radostný zpěv Boží chvály za dar spasení nemůže nikdy vzejít ze rtů toho, kdo takový dar nepotřebuje. Jsem upřímně přesvědčený, že právě to je důvod, proč při našich nedělních bohoslužbách zůstává tolik rtů pevně sevřených. Mnoho lidí jednoduše nemá o čem zpívat.
A zatřetí: nedokážeme-li jít dál než za hranice naprostého mi­nima náboženských povinností, jejichž splnění je podle nás nut­né ke spáse, a neobjevíme-li skutečnou radostnou zvěst, proč nás tak překvapuje, že většina lidí v církvi projevuje jen malé nadšení při volání po nové evangelizaci? Je zřejmé, že hlásat evangelium může jedině ten, kdo ho dostal. Jenom ten, kdo přijal radostnou zvěst jako skutečně radostnou a dobrou zprávu, ji může také hlásat ostatním lidem. Radostná zvěst není žádné břemeno, o které se musíme dělit, je to naopak ta nejpřirozenější věc na světě. Břemenem se stává jedině pro ty, kdo se o ni dělit neumějí.
James Mallon – Proměna farnosti, Karmelitánské nakladatelství, 2018

Výklad biblického čtení a úvod do meditace 25. neděle v mezidobí – cyklus A z předchozích let najdete zde a zde.