Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Vezmi a čti celou Bibli

rozpis na 28.6.2014, 211. den čtení

„Bože, který oživuješ, chci se vystavit působení tvého slova. Otevři mé oči a uši, abych tvému slovu rozuměl. Otevři mé srdce, aby se mne tvé slovo dotklo. Otevři mé ruce, aby tvé slovo bylo pro ostatní poznatelné. Pro toto všechno si vyprošuji tvého posilujícího Ducha. Amen.“

Úvod ke knize Pláč

Kniha Pláč
 
Básnická skladba vyjadřující s velkým emotivním nábojem bolest nad tragickým zničením Jeruzaléma Nabuchodonosorovým vojskem v r. 587.
 
1. Titul knihy, autor, místo a doba vzniku
 
Povzdech échá (ach, jak...) je prvním slovem a také hebrejským titulem knihy, která obsahuje celkem pět žalozpěvů; v LXX nese název Thrénoi (nářky) – překlad hebrejského slova qînôt; LXX a Vg připisují knihu Jeremiášovi a zařazují ji v kánonu za jeho prorocký spis; v hebrejském kánonu se Pláč řadí mezi Svitky – předčítal se 9. ábu, v den připomínky zboření chrámu.
Jeremiášovo autorství, dlouho zastávané židovskou i křesťanskou tradicí, se dnes považuje za vyloučené – převládá domněnka, že Pláč pochází od několika anonymních autorů z prorockých a kněžských kruhů; vznikl s velkou pravděpodobností v Jeruzalémě, a to v době babylónského zajetí (587–538 př. Kr.).
 
2. Literární druh a metrika
 
Nářky byly literárním druhem obvyklým v literatuře mezopotámské, řecké i latinské, ovšem sumerský resp. akkadský vliv můžeme vyloučit; Pláč však neobsahuje nářky v „čisté“ formě, nýbrž promíšené s jinými lit. druhy (např. sapienciálním poučením); nářky se naopak vyskytují i jinde ve SZ (např. v Žalmech).
Podnětem k nim byla smrt blízkého člověka v rodině příp. význačné osoby v národě – většinou je zpívaly ženy; z tohoto původního prostředí se pak nářky přenesly i do sféry politické (někdy dokonce se satirickým tónem); metrické schéma, charakteristické pro nářky, je 3 + 2 (přízvučné slabiky v hemistichu) – vyvolává dojem zajíkavého pláče.
 
3. Teologie knihy
 
Protagonistou prvního i druhého zpěvu je zpustošený, opuštěný Jeruzalém – jeho tragédie se tu nenahlíží jen jako agrese nepřátel ani ne jen jako důsledek odpadu vlastního národa, ale i jako trest, vycházející z Hospodinova úradku; ve třetím zpěvu vypovídá blíže neurčený hrdina o svém utrpení – s bolestí, ale i s nadějí; čtvrtý zpěv znovu evokuje Jeruzalém a pátý se obrací k Bohu s úpěnlivou prosbou o pomoc.
Smysl Pláče je možno hledat v jeho psychologicky osvobozujícím účinku – plačící se neuzavírá do své bolesti, ale činí ji předmětem svého rozhovoru s Bohem, klade ji jako palčivou otázku, na niž pouze Bůh může dát odpověď; definitivní odpověď, zjevující s drastickou i útěchyplnou konkrétností Boží účast na tragice lidského osudu, dává ovšem teprve ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus.
 
autor: doc. Josef Hřebík

Pláč, kapitola 1

1 Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu!

Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody.

Bylo kněžnou mezi krajinami,

a je podrobeno nuceným pracím.

2 Za noci pláče a pláče,

po líci slzy jí kanou,

ze všech jejích milovníků není nikdo,

kdo by ji potěšil.

Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně,

stali se jejími nepřáteli.

3 Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen.

Usadil se mezi pronárody,

odpočinutí nenachází.

Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech.

4 Cesty na Sijón truchlí,

nikdo nepřichází ke slavnosti.

Všechny jeho brány jsou zpustošené,

jeho kněží vzdychají,

jeho panny jsou zarmoucené,

hořko je sijónské dceři.

5 Její protivníci nabyli vrchu,

její nepřátelé si žijí v klidu,

neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností.

Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí.

6 Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost.

Její velmožové jsou jako jeleni,

když nenacházejí pastvu:

táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele.

7 Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno,

co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých.

Když jeho lid padl do rukou protivníka,

nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.

Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.

8 Těžce zhřešila jeruzalémská dcera,

proto se stala nečistou.

Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou,

neboť vidí její nahotu;

a ona vzdychá a odvrací se.

9 Má na lemu roucha nečistotu,

nepamatovala na svůj konec.

Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil.

„Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná.“

10 Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí.

Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně,

ač jsi o nich přikázal: „Nevejdou do tvého shromáždění.“

11 Veškerý její lid vzdychá a žebrá o chléb.

Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí,

jen aby se udrželi při životě.

„Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti.“

12 „Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem?

Popatřte a hleďte,

je-li jaká bolest jako bolest moje,

ta, která mi byla způsobena,

jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.

13 Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je.

Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět.

Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.

14 Neustále mě tlačí moje nevěrnosti,

jež jeho ruka spletla ve jho,

dostaly se mi na šíji;

podlomil mou sílu,

Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím.

15 Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu,

svolal proti mně slavnostní shromáždění,

aby rozdrtil mé junáky.

Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou.

16 Propukám nad tím v pláč,

slzy se mi proudem řinou z očí,

vzdálil se ten, kdo by mě potěšil,

kdo by mě udržel při životě.

Moji synové úděsem trnou,

neboť nepřítel ukázal svou moc.“

17 Sijón rozpíná své ruce,

není nikdo, kdo by jej potěšil.

Hospodin vydal o Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho.

Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.

18 „Hospodin je spravedlivý,

já jsem vzdorovala jeho ústům.

Slyšte tedy, všichni národové,

hleďte na mou bolest.

Mé panny a moji junáci odešli do zajetí.

19 Volala jsem své milence,

oni mě však oklamali.

Moji kněží a moji starší hynuli v městě,

když si vyžebrávali pokrm,

aby se udrželi při životě.

20 Pohleď, Hospodine, jak se soužím,

v mém nitru to bouří,

srdce se mi svírá v hrudi,

neboť jsem zarputile vzdorovala.

Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.

21 Slyšeli mě, jak vzdychám,

nebyl nikdo, kdo by mě potěšil,

všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se,

že jsi to způsobil ty.

Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já.

22 Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář

a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti.

Hluboce vzdychám a mé srdce je choré.“

Pláč, kapitola 2

1 Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru!

Srazil z nebe na zem okrasu Izraele.

Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.

2 Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy,

rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské,

srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.

3 V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele,

svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele,

vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.

4 Napjal svůj luk jako nepřítel,

pozvedl pravici jako protivník

a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku;

ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.

5 Panovník byl jako nepřítel,

pohltil Izraele;

pohltil všechny její paláce,

její pevnosti zničil,

rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.

6 Násilně strhl své zahradě oplocení,

své slavnostní shromáždění zničil.

Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku,

zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.

7 Panovník zanevřel na svůj oltář,

svou svatyni zrušil,

hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele.

V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.

8 Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónské dcery.

Natáhl měřicí šňůru,

už neodvrátí svou ruku od ničení.

Tak zarmoutil val i hradbu,

rázem je po nich veta.

9 Do země se ponořily její brány,

její závory zničil a roztříštil,

její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není;

ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.

10 Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery,

házeli si na hlavu prach,

oděli se do žíněných suknic.

Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.

11 Zrak mi pro slzy slábne,

v mém nitru to bouří,

játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu,

neboť skomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.

12 Svých matek se ptají: „Kde je obilí a víno?“

Když jako smrtelně raněný skomírají na prostranstvích města

a na klíně svých matek vypouštějí duši.

13 Jaké svědectví o tobě vydám,

čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero?

K čemu tě přirovnám, čím tě potěším,

panno, dcero sijónská?

Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?

14 Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění,

neodhalovali tvoje nepravosti,

aby změnili tvůj úděl.

Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.

15 Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem,

syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou.

„Toto je město, o němž se říkalo:

Místo dokonalé krásy k potěše celé země?“

16 Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé,

syknou, vycení zuby a řeknou: „Zhltli jsme ji.

Ano, toto je den, na nějž jsme čekali,

našli jsme, viděli jsme.“

17 Hospodin provedl svůj záměr,

splnil, co řekl,

to, co přikázal již za dnů dávnověkých.

Bořil bez soucitu,

dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval,

vyvýšil roh tvých protivníků.

18 Jejich srdce úpí k Panovníku;

hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci,

neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu.

19 Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek,

vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka.

Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek,

skomírajících hladem na každém nároží.

20 Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil!

Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají?

Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok?

21 Na zemi po ulicích leží mladík i stařec,

mé panny a moji junáci padli mečem.

Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu.

22 Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím,

takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil.

Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec.

Pláč, kapitola 3

1 Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti.

2 Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla.

3 Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.

4 Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti

. 5 Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami.

6 Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé.

7 Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít,

obtížil mě bronzovým řetězem.

8 Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.

9 Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.

10 Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších.

11 Zmátl mé cesty,

rozdrásal mě,

způsobil, že úděsem trnu.

12 Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů.

13 Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce.

14 Jsem pro smích všemu svému lidu,

předmětem jejich popěvků každodenně.

15 Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.

16 Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela.

17 Vytrhl mne z pokojného života,

zapomněl jsem na všechno dobré.

18 Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“

19 Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.

20 Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně.

21 Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám

22 Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí,

jeho slitování, jež nekončí.

23 Obnovuje se každého rána,

tvá věrnost je neskonalá.

24 „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše,

proto na něj čekám.

25 Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí,

k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.

26 Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.

27 Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí.

28 Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil.

29 Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá.

30 Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí.

31 Neboť Panovník navěky nezavrhne.

32 Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.

33 Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.

34 Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi,

35 když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího,

36 když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí?

37 Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal?

38 Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?

39 Na co si může člověk naříkat, pokud žije?

Ať si muž naříká na své hříchy

. 40 Zkoumejme a zpytujme své cesty,

vraťme se zpět k Hospodinu.

41 Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích.

42 My jsme byli nevěrní a vzpurní a ty jsi neodpustil.

43 Zastřel ses hněvem a stíhal jsi nás, hubil jsi bez soucitu.

44 Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla.

45 Učinil jsi nás odporným smetím uprostřed národů.

46 Rozevírají na nás ústa všichni naši nepřátelé.

47 Naším údělem se staly postrach a propast, zmar a těžká rána.

48 Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu.

49 Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí,

50 dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe.

51 Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli všem dcerám mého města.

52 Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé.

53 Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením.

54 Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: „Jsem ztracen.“

55 Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy.

56 Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho,

dopřej mi úlevu, když o pomoc volám.

57 Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval,

řekl jsi: „Neboj se!“

58 Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život.

59 Viděl jsi, Hospodine, jak mi křivdí,

dopomoz mi k právu.

60 Viděl jsi všechnu jejich pomstychtivost, všechny jejich záměry vůči mně.

61 Slyšel jsi, Hospodine, jak mě tupí,

všechny jejich záměry proti mně,

62 řeči mých odpůrců i o čem uvažují proti mně každého dne.

63 Popatř: ať sedí nebo stojí, posměšně si o mně popěvují.

64 Podle zásluhy jim odplať, Hospodine, podle skutků jejich rukou.

65 Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně.

66 V hněvu je pronásleduj, dokud je nevyhladíš zpod nebes, Hospodine.

„Dobrý Otče, ty jsi zdroj lásky, děkuji ti za to, žes mi daroval Ježíše, živé Slovo a pokrm pro můj duchovní život. Pomoz mi, abych Slovo tvého Syna, které jsem četl a přijal do svého nitra, uměl uvádět ve skutek a konfrontoval je se svým životem. Dej, ať je umím převést do svého každodenního života a nacházet své štěstí v jeho naplňování. Pomáhej mi, abych se uprostřed svých bližních stal živým znamením a autentickým svědkem tvého evangelia spásy. Prosím tě o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti