Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Vezmi a čti celou Bibli

rozpis na 26.2.2015, 400. den čtení

„Bože, který oživuješ, chci se vystavit působení tvého slova. Otevři mé oči a uši, abych tvému slovu rozuměl. Otevři mé srdce, aby se mne tvé slovo dotklo. Otevři mé ruce, aby tvé slovo bylo pro ostatní poznatelné. Pro toto všechno si vyprošuji tvého posilujícího Ducha. Amen.“

Úvod ke knize Kazatel

 

Kazatel
 
Kniha, v níž se otázka po smyslu života klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v Jobovi, přičemž (na rozdíl od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď.
 
1. Struktura
Podle části biblistů nelze v knize objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku náhodně spojených sentencí, které jsou na sobě nezávislé.
Jiní počítají s promyšlenou kompozicí buď několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo celé knihy – pokusy o členění její myšlenkové stavby (např. N. Lohfink na ni pohlíží jako na filozofický traktát zahrnující celou řadu oborů) nejsou však jednoznačně akceptovatelné.
 
2. Vznik
Původ rozporuplných tvrzení, která představují stěžejní interpretační problém knihy, se vysvětluje trojím způsobem:
a) jako výsledek postupné literární formace, na níž se podílelo více lidí, včetně glosátorů a redaktorů;
b) jako autobiografické poznámky z různých životních období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel;
c) jako citáty vyjadřující různá mínění autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje – podle tohoto pojetí by literárním druhem knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný jako přednáška učitele ve škole – nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení konkrétní aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného stanoviska); údajné citáty ovšem nejsou jako takové nikdy uvedeny.
Kniha má dva doslovy – dílo dvou editorů, stejně tak jako titul: Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě (pseudoepigrafický dodatek).
 
3. Historický kontext
Hebrejština pozdního stadia s vlivy perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu vzniku; jelikož chybí zmínky o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v Palestině (3. stol.) – prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt (dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům.
Kniha vzešla zřejmě z kruhů částečně ovlivněných helénismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající prvky palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v židovské tradici.
Hebrejský titul qóhelet (gramaticky ptc. act. f. slovesa qhl = shromažďovat) byl pravděpodobně označením úřadu spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o určitý druh školy) – obdobou je řecký název Ecclesiastes; z označení úřadu se stalo časem označení osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno.
 
4. Teologické poselství
Pokusy o interpretaci se ubírají v podstatě 2 směry:
a) Kazatel jako pesimista – intelektuální kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti filozofické i náboženské chytá alespoň prchavého pozemského potěšení.
Svébytnou variantou tohoto výkladu je názor, že skepticky orientovaný Kazatel (nepostrádající ovšem humorný nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary, kterých prostě užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr.
b) Kazatel jako hlasatel radosti – interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém se knihy užívalo (svitek čtený o Svátcích stánků, jež se vyznačovaly veselím) a na jazykové analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole radosti).
Kazatel dochází pozorováním pomíjivého světa k úsudku, že život lidského individua není ničím jiným než postupným směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10); nicméně tento krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem – závěr knihy (12,13–14) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před Bohem (ze strany člověka).
 
5. Význam knihy
Svým výrazně filozofickým charakterem představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu starozákonních knih, svou zcela střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým realismem varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských dober zároveň vybízí k pozitivnímu postoji vůči nim.

autor: doc. Josef Hřebík

Kazatel, kapitola 1

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,

pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

4 Pokolení odchází, pokolení přichází,

ale země stále trvá.

5 Slunce vychází, slunce zapadá

a dychtivě tíhne k místu,

odkud opět vzejde.

6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu

, točí se, točí, spěje dál,

až se zas oklikou vrátí.

7 Všechny řeky spějí do moře,

a moře se nepřeplní;

do místa, z něhož vytékají,

se zase vracejí k novému koloběhu.

8 Všechny věci jsou tak únavné,

že se to ani nedá vypovědět;

nenasytí se oko viděním,

nenaplní se ucho slyšením.

9 Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat;

pod sluncem není nic nového.

10 Je něco, o čem lze říci:

Hleď, to je cosi nového?

I to bylo v dávných dobách,

které byly před námi.

11 Nelze podržet v paměti věci minulé;

a ani budoucí, které nastanou,

nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

12 Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13 Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům,

a tak se lopotí.

14 Viděl jsem všechno,

co se pod sluncem děje,

a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

15 Co je pokřivené, nelze napřímit,

a čeho se nedostává, nelze spočítat.

16 Rozmlouval jsem se svým srdcem:

Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti

než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou,

mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění

. 17 Předsevzal jsem si, že poznám moudrost,

poznám i ztřeštěnost a pomatenost.

Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,

18 neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře,

a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Kazatel, kapitola 2

1 Řekl jsem si v srdci:

Nuže, teď to zkusím s radovánkami

a popřeji si dobrého.

A hle, také to je pomíjivost!

2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost,

o radosti pak: Co to provádíš?

3 Usmyslil jsem si,

že své tělo osvěžím vínem,

ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti,

a že se chopím té pomatenosti,

dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho,

co konají ve vyměřených dnech svého života.

4 Podnikal jsem velkolepá díla,

postavil jsem si domy, vysázel vinice,

5 založil si zahrady a sady

a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví,

6 zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.

7 Nakoupil jsem si otroků a otrokyň

a měl jsem i doma narozenou čeleď,

stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni,

kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.

8 Nahromadil jsem si také stříbro a zlato

a zabral i vlastnictví králů a krajin;

opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky

i rozkoše synů lidských, milostnice.

9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny,

kteří byli v Jeruzalémě přede mnou;

nadto při mně stála má moudrost.

10 V ničem, co si žádaly mé oči,

jsem jim nebránil,

svému srdci jsem neodepřel žádnou radost

a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil,

a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.

11 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno,

na své klopotné pachtění,

a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem;

a žádný užitek z toho pod sluncem není.

12 I pohlédl jsem a viděl moudrost

i ztřeštěnost a pomatenost.

Jaký člověk nastoupí po králi,

jehož si ustanovili předtím?

13 Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost,

jako světlo dává větší užitek než tma.

14 Moudrý má v hlavě oči,

kdežto hlupák chodí ve tmě.

Avšak i to jsem poznal,

že týž úděl potká oba dva.

15 V srdci jsem si řekl:

Co potkává hlupáka, potká i mne.

Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý?

A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.

16 Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky;

všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto.

Moudrý umírá stejně jako hlupák.

17 Pojal jsem nenávist k životu,

zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje.

To vše je pomíjivost a honba za větrem.

18 Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. 19 Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. 20 Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

21 Některý člověk se pachtí moudře,

dovedně a prospěšně,

ale musí svůj podíl předat člověku,

který se s tím nepachtil.

Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění,

z honičky za žádostmi svého srdce,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

23 Všechny jeho dny jsou samá bolest

a jeho lopota je plná hoře;

jeho srdce mu nedá spát ani v noci.

I to je pomíjivost.

24 Není pro člověka dobré jíst a pít

a při svém pachtění se aspoň pomět?

Shledal jsem, že i to je z Boží ruky.

25 Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já?

26 Bůh totiž člověku, který je mu milý,

dává moudrost a poznání i radost.

Hříšníka však nechá lopotit se,

shánět a hromadit věci,

které nakonec musí předat tomu,

kdo se zalíbí Bohu.

Také to je pomíjivost a honba za větrem.

„Ježíši, božský učiteli, ty máš slova věčného života. Věřím, Pane, že jsi Pravda, ale rozmnož moji víru. Miluji tě, Pane, který jsi naše Cesta. Ty nás zveš, abychom dokonale zachovávali tvoje příkazy. Pane, živote náš, klaním se ti, chválím tě a děkuji ti za dar Písma svatého. Dej, ať dokážu zachovávat tvoje slova ve své mysli a uvažovat o nich ve svém srdci. Amen.“

Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti