Vezmi a čti

Biblický program brněnské diecéze

Vezmi a čti celou Bibli

rozpis na 10.3.2015, 410. den čtení

„Ježíši, pravé světlo osvěcující každého člověka. Zjev mi všechny poklady moudrosti a poznání, které jsou v tobě ukryté. Daruj mi svého svatého Ducha, aby mě naučil to, co jsi hlásal. Dej, ať tvé slovo pronikne do mé duše a povede moje kroky. Amen.“

Jób, kapitola 7

1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu,

nejsou jeho dny jako dny nádeníka?

2 Jako baží otrok po stínu

a jako nádeník čeká na výdělek,

3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce,

noci plné trápení se staly mým údělem.

4 Když uléhám, ptám se:

‚Kdy už vstanu?‘

a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘

Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.

5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu,

kůže mi puká a mokvá.

6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny,

skončily v naprosté beznaději.

7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr

a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.

8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo,

budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

9 Oblak se rozplyne, zmizí;

stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,

10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu,

neobjeví se už na svém místě.

11 A tak bránit nemohu svým ústům,

mluví ze mne úzkost mého ducha,

lká ze mne hořkost mé duše.

12 Jsem snad moře nebo dračí netvor,

že proti mně stavíš stráž?

13 Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože,

mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘

14 děsíš mě skrze sny

a přepadáš mě viděními,

15 že bych spíše volil zardoušení,

spíše smrt než kruté trápení.

16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně,

už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.

17 Co je člověk, že mu přikládáš význam,

že se jím zabýváš v srdci,

18 že na něj dohlížíš každého rána

a každou chvíli ho zkoušíš?

19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš,

nenecháš mě ani slinu polknout?

20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí?

Proč sis mě vzal za terč,

až jsem se stal břemenem sám sobě?

21 Proč mi přestupek můj nepromineš,

nesejmeš ze mne mou vinu?

Již uléhám do prachu

a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

Jób, kapitola 8

1 Na to navázal Bildad Šúchský slovy:

2 „Chceš takhle rozprávět ještě dlouho?

Slova tvých úst jsou jako prudký vítr.

3 Což Bůh křiví právo,

Všemocný snad překrucuje spravedlnost?

4 Jestliže tví synové se proti němu prohřešili,

vydal je v moc jejich nevěrnosti.

5 Budeš-li však za úsvitu hledat Boha

a o milost prosit Všemocného,

6 budeš-li ryzí a přímý,

jistě bude nad tebou bdít

a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost.

7 Pakli toho, cos měl prve, bylo málo,

převelice vzroste, co budeš mít potom.

8 Jen se zeptej předešlého pokolení,

a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet.

9 Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali,

naše dny jsou na zemi jen stínem.

10 Oni tě však poučí, řeknou ti všechno,

a ze svého srdce pronesou řeč.

11 Cožpak roste rákos, kde není bažina?

Může bez vody vzrůst sítí?

12 Ještě raší, posekat je nelze,

a schne dříve než ostatní tráva.

13 Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli,

naděje rouhače přijde vniveč;

14 ve své důvěřivé jistotě se zklame,

jeho doufání – toť pavučina.

15 Opře se o svůj dům, ale ten neobstojí,

podrží se ho, on však nebude stát.

16 Na slunci je plný mízy,

jeho výhonek přerůstá ze zahrady,

17 jeho kořeny se proplétají kamennými valy,

lze jej vidět i v kamenných domech.

18 Je-li však vyhlazen ze svého místa,

ono se ho zřekne: ‚Nikdy jsem tě nevidělo.‘

19 Hle, takové jsou radosti jeho cesty;

z jeho prachu vyraší hned jiný.

20 Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne

ani ruku zlovolníků neposílí.

21 Jistě naplní tvá ústa smíchem

a hlaholem tvé rty.

22 Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu,

po stanu svévolných nezbude nic.“

Jób, kapitola 9

1 Jób na to odpověděl:

2 „Vskutku vím, je tomu tak,

což může člověk být před Bohem spravedlivý?

3 Kdo by s ním chtěl vésti spor,

z tisíce otázek jedinou nezodpoví.

4 On má srdce moudré a nesmírnou sílu,

což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře?

5 On přenáší hory, než by se kdo nadál,

převrací je v hněvu;

6 zemí pohne z místa,

až se její sloupy chvějí.

7 Slunci rozkáže – a nesmí vzejít,

zapečeťuje i hvězdy,

8 sám nebesa roztahuje,

kráčí po hřebenech mořských vln,

9 on udělal souhvězdí Lva, Orióna

i Plejády a souhvězdí jižní.

10 Dělá věci veliké a nevyzpytatelné,

nesčíslné divy.

11 Jde-li mimo mne, nevidím ho,

míjí-li mě, ani ho nepostřehnu.

12 Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit,

kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘

13 Bůh, ten hněv svůj neodvrací,

sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.

14 Jak bych mu já tedy mohl odpovídat?

Jak bych před ním volil svoje slova?

15 Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý;

svého Soudce jenom o milost bych prosil.

16 A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl,

nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu.

17 Vždyť mě zachvacuje vichrem,

bezdůvodně rozmnožuje moje rány,

18 ani oddechnout mi nedá

a jen hořkostmi mě sytí.

19 Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on,

a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá?

20 I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa,

a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.

21 Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím.

Protiví se mi už život.

22 Je to jedno, proto říkám:

On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem.

23 A když bičem náhle usmrcuje,

ze zoufalství nevinných si činí posměch.

24 Země byla vydána v moc svévolníka

a on přikrývá tvář jejích soudců;

když ne on, kdo tedy?

25 Mé dny byly rychlejší než spěšný posel,

uprchly a neužily dobra,

26 prolétly jak rákosové čluny,

jako orel na kořist se vrhající.

27 Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání,

smutku zanechám a pookřeji,

28 hned se všeho toho trápení zas lekám,

neboť vím, že trest mi nepromineš.

29 Jestliže jsem si svévolně vedl,

co se budu namáhat pro nějaký přelud?

30 I kdybych se umyl sněhem,

dlaně si očistil louhem,

31 přece bys mě vnořil do takové jámy,

že by si mě hnusil i můj šat.

32 On přec není jako já, abych mu odpovídal,

abychom v soud vešli spolu.

33 Není mezi námi rozhodčího,

jenž by vložil ruku na nás oba.

34 Kéž by odňal ode mne svou hůl

a nepřepadal mě jak postrach.

35 Mluvil bych a nebál se ho,

ale v mém případě tomu tak není.

„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem. Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho. Amen.“

Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti