Maria nás učí, že když jsme v přítomnosti člověka, který je naprosto zlomený a pro kterého, zdá se, nemůžeme nic udělat, je důležité zůstat mu nablízku, být s ním.
„Jestliže Bůh neexistuje, kdo tedy, ptám se, řídí životy lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?“
...nemohu přijímat Ježíše, pokud nepřijmu i svou vlastní slabost, chudobu a bídu i své nejhlubší potřeby.
Přátelství s Bohem však také znamená, že je člověk sám sobě přítelem, že žije v kontaktu se svým pravým já.
… velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď...
Jsme bombardováni tolikerým sváděním, že zůstaneme-li příliš osamocení, snadno ztratíme smysl pro realitu a vnitřní jasnost, a podlehneme.
Máme být svatí tím, že budeme žít v lásce a že každý budeme vydávat svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde se nacházíme.
Boha oslavujeme modlitbou, ale kritériem hodnocení našeho života je především to, co jsme udělali pro druhé.
Když starší lidé hledí pozorně na život, často instinktivně chápou, co je za zamotanými vlákny a poznávají, co Bůh tvůrčím způsobem koná dokonce i s našimi omyly.
Ať jsme kdekoli, máme vždycky příležitost dělit se o radost z evangelia. Tímto způsobem se chce Pán setkat s každým člověkem.