16. neděle v mezidobí – cyklus C
Gn 18,1-10a; Kol 1,24-28; Lk 10,38-42
38Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. 39Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám, a poslouchala jeho řeč. 40Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ 41Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. 42Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,38-42)
Srovnání: 38-40Jan 11,1.5; 12,2-3; 38-42Mt 6,33-34
Úvod k meditaci
Marta se těšila z návštěvy, ale zároveň propadla úzkostné starosti. Marta má Pána Ježíše ráda stejně jako Marie! I ona ráda Mistra poslouchala. Ale teď chtěla, aby jí Marie pomohla připravit pohoštění, aby potom obě mohly chvíli posedět s Mistrem a posílit se jeho slovy.
Ježíš nás vychovává ke klidu, k vnitřnímu pokoji v tom, co konáme, když to konáme jako vůli Boží. Marie silně vnímá Ježíšem tak často opakovaná slova o jeho blížícím se konci. Ona vidí vůli Boží jednoznačně v tom, že chce ještě cosi získat od Krista, když už ho brzy ztratí. Vidí, co ještě může a chce získat, ne to, co má Pánu dát. Zná ho jako toho, který chce víc dát než brát. Ježíš chce více sloužit než být obsluhován.
Marta propadá nepokoji z přemíry starostí. Je nervózní, že nestačí všechno udělat podle svých představ. Jak si často i my připouštíme, že je moc práce a málo času? Musíme také přezkoumávat systém našich přesvědčení a zvyklostí podle Ježíšova měřítka a být připraveni k opravám. Potřebujeme svobodu vůči všem nátlakům osobních zvyklostí, konzumu a životní úrovně. Nesmíme jednoduše přebírat, co je předkládáno naším okolím jako obvyklé, nutné a správné.
Možná jsme spíše propadli tomu, jak do málo času, našeho dne, našeho života chtít tolik dát. Pak snadno vidíme i víc než je třeba. Staráš se a znepokojuješ pro mnohé.
Ježíš staví na první místo naslouchání jeho slovu. Potřebujeme čas pro klid a rozvahu, pro modlitbu. Ježíš nechce přičinlivou aktivitu, která vždy ví, co je správné a co je tudíž třeba dělat, nýbrž chce nejprve rozvahu a klid, se kterými člověk naslouchá, přemýšlí, nechá si říci, co je skutečně důležité a co je třeba činit.
Ježíš dává Martě i nám pochopit, že se máme více ptát na skutečná přání druhých a nepředpokládat, že je známe. Co opravdu potřebují moji bližní (kromě materiálních potřeb)? Nejlepší materiální zabezpečení nemůže nikdy dát uspokojení základní potřeby: mít na sebe navzájem čas, naslouchat si v trpělivosti a lásce a být si navzájem nablízku.
Příběh je chválou splněné Boží vůle, chválou klidu a pokoje. Chválou touhy být s Ježíšem a mnoho od něho získat, víc než mu my můžeme dát.
Svým jednáním neodsuzuje Ježíš Martinu aktivitu a starostlivost jako na něco špatného, nýbrž přiděluje jim náležité místo.
Výklad biblického textu
Kontext: Ježíš byl dvakrát přijat v domě farizeje a dvakrát v domě hříšníka; hříšníci ho přijali s radostí, farizeové kriticky. Marta také prokáže pohostinnost, ale skutečné přijetí se Ježíšovi dostává u Marie.
v. 38: přijala ho do domu nějaká žena – Pro muže bylo nepatřičné, když mu byla hostitelkou žena
jménem Marta – Přeloženo z aramejštiny znamená paní. Oproti tomu je Ježíš skutečný Pán a kritizuje nesprávné postoje Marty.
v. 39: Ta se posadila Pánu k nohám – Podle rabínského chápání bylo vyučování a poučování určeno pouze mužům. Ženy byly vyloučeny z jakéhokoli vyučování. V židovském světě neměla totiž žena význam v oblasti nábožensko-právní, ani v oblasti politicko-sociální. Nebylo jí například dovoleno veřejně číst z Tóry. Ježíš však převrací toto zažité židovské chápání a uznává ženy jako rovnocenné.
poslouchala jeho řeč – Tématika naslouchání hraje zvláštní roli v Lukášově evangeliu: člověk, který postavil dům na skále (Lk 6,46-48); podobenství o rozsévači (Lk 8,15); kdo slyší Boží slovo a podle něho jedná je Ježíšovým příbuzným (Lk 8,21). Naslouchání neznamená únik od povinností nebo odpovědnosti, nýbrž jen ukazuje, že naslouchání slovu předchází jakékoli činnosti.
v. 40: měla plno práce s obsluhou – Kdo poslouchá „lež“ Božího nepřítele, toho pojme strach: začne se znepokojovat, a tím více zakalovat svůj život a stále méně chápat.
Pane, nezáleží ti na tom – Zaznívá zde nadřazenost nejen vůči sestře, nýbrž i snaha imponovat Ježíšovi, i když ho uznává jako Pána. Marta touží po tom, aby Pán uznal, že ona ví, co se má dělat a dělá to správně.
v. 41: Marto, Marto! – Dvojí oslovení je slavnostní povolání podobně jako u Mojžíše (Ex 3,4), Samuela (1 Sam 3,10), Šavla (Sk 9,4).
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Je pochopitelné, že si člověk dělá starosti o svůj život a o svou budoucnost, neboť jeho bytí je v tomto světě ohroženo. Ale nejistá existence by ho neměla hnát do úzkostlivé starosti, nýbrž v něm vzbudit důvěru, že sám Bůh se o něj postará. (…) Jsou to slova, která mají dnes stejnou platnost jako kdysi. I pro nás platí zásada: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Smyslem není to, že nebudu smysluplně a odpovědně plánovat svou pozemskou existenci, neboť určité zaopatření a zajištění je nezbytné. Otázkou však zůstává, co je mým hlavním cílem. Jestliže budu kroužit pouze kolem sebe a kolem svého strachu, bude celý můj život sžírán obavou a já se budu neustále pln neklidu rozhlížet po nových cestách, které mi umožní určité zajištění. Pohled na Boží království však relativizuje mou starost. Mohu se do jisté míry zabezpečit proti krádeži, avšak nemohu jí zcela zabránit. Mohu si platit nadstandardní životní pojištění, avšak nemohu si tím prodloužit život. Nemám žádnou záruku zdravého života a vysokého věku. Jsem v Božích rukou. Rozhodující je, že Boží království přijde, že Bůh bude vládnout také ve mně. Jestliže ve mně vládne Bůh, nebudou mne sužovat starosti. Bůh mne osvobodí od bůžků tohoto světa, ke kterým se tak úzkostlivě upínám a kteří mi nikdy nedopřejí pokoje, dokud nebudu zcela jejich.
Úzkostlivá starostlivost zatemňuje ducha. Budu se sice starat o svou budoucnost, avšak nebudu jednat rozumně. Strach mne požene k nesmyslným výdajům a zajištěním. Ježíš nás chce od tohoto úzkostlivého strachu osvobodit, abychom mohli převzít rozumnou odpovědnost za sebe a svou rodinu. Umění spočívá v zajištění budoucnosti a zároveň v umění dokázat se oprostit od starostí. Mám dělat to, co je v mých silách, a poté vše s důvěrou přenechat Bohu. Jako správce kláštera vím, že jsem zodpovědný za řádné finanční zabezpečení kláštera a všech jeho zaměstnanců. Ale pokud mne budou starosti spojené se zajištěním kláštera pronásledovat i v modlitbě, pak není něco s mou duší v pořádku. Pak už mi jde hlavně o sebe samého, nikoliv o Boha a jeho království. Chci se ospravedlnit před lidmi a vypadat před nimi dobře. Už mi nejde o Boží spravedlnost, o důvěru, že Bůh učiní to nejlepší.
Anselm Grün – Pokoj v srdci
„Tři zahradníci se starali o velkou zahradu. První ustavičně a dlouho pracoval a svou část zahrady opustil teprve tehdy, když vymýtil všechen plevel a svozil celou úrodu. Druhý zahradník nenapracoval tolik hodin, ale když si zahrada žádala jeho pozornost, protože dozrálo obilí nebo hrozilo sucho, pracoval ještě více než první zahradník. Třetí zahradník se rozhodl, že potřebuje čas na to, aby zkoumal sám sebe, a přestávku, aby přezkoumal své poslání a směřování svého života. A tak zahradu tu a tam opouštěl. Který zahradník si byl své odpovědnosti skutečně vědom?“
Patrně odpovíme: „Největší pocit odpovědnosti jednoznačně projevil první zahradník, protože pracoval nejvíc.“ Nebo: „Určitě ten druhý zahradník, toho pro péči o zahradu potřebujeme. Ví, že musí tvrdě pracovat, když na to přijde.“ Kdo z nás by vybral třetího zahradníka, který zdánlivě nechává ležet zahradu ladem a nenese za nic odpovědnost?
Mistr, který nám výše uvedenou hádanku položil, obrátí naše myšlenky jiným směrem: „Má odpověď je, že skutečné vědomí odpovědnosti projevili všichni tři. Potřebujeme je všechny, a to nejen při péči o zahradu. Odpovědnost se vždy netýká pouze úkolů, které jsou právě před námi. Někdy jen neposloucháme svůj vnitřní hlas, který nám z vyšší perspektivy radí, abychom práci na zahradě uspořádali jinak. Kdo tomuto hlasu naslouchá, musí někdy také zanechat toho, co po celá léta bezmyšlenkovitě dělal. S dostatečným odstupem poznává své chyby a nové cesty, jak do budoucna pracovat účinněji. Tímto způsobem se může stát lepším zahradníkem. Někdy je důležité vstoupit na novou rovinu, abychom tento vnitřní hlas zaslechli. Vede nás k nové vizi, na novou cestu nebo do nové zahrady.“ A dále pokračuje: „Odpovědnost není jen povinnost skládat účty nadřízeným a rodině. Existuje také odpovědnost vůči něčemu daleko většímu – Bohu, vyššímu já a Zemi. Nebuďme proto příliš přísní k třetímu zahradníkovi, který se svými přestávkami možná učí, jak pracovat lépe, ne-li dokonce tvrději, nebo který možná převezme jinou zahradu s lepšími plodinami. Nepohrdejme také druhým zahradníkem jen proto, že nepracuje vždy. Naučil se postupovat v souladu se životním cyklem. Podobně jako příroda šetří i on energií, když semeno ještě nečinně spočívá v zemi. Zato se připravuje na to, že bude pracovat dvakrát tak tvrdě, až bude potřeba rychle sklidit úrodu, než přijde mráz. Naši předkové přesně věděli, jak pracovat podle cyklů sluneční energie, a byli vynikající zahradníci, protože rozuměli rytmu přírody a pracovali podle něj. To však neznamená, že první zahradník není důležitý nebo že je povrchní. Jeho nasazení, jeho oddanost zahradě jsou neocenitelné, v případě nouze je vždy po ruce alespoň jeden spolehlivý zahradník. I když tu zdánlivě ještě není žádná úroda ke sklizení, připravuje se na příští cyklus nebo vylepšuje plot. Pokud druhý zahradník představuje přírodní rovnováhu a třetí moudrost, představuje první zahradník vytrvalost. Je spolehlivý a je zárukou, že půda a vegetace budou vždy opečovávány. V životě jsou potřeba všichni tři zahradníci a všichni tři projevují skutečné vědomí odpovědnosti.“
Anselm Grün, Jochen Zeitz – Bůh a peníze
Kouzelný diář
Každý den ráno si velitel procházel stránky svého diáře a poté vykonal všechno, co tam bylo zapsáno. Diář si začal pohrávat s následující myšlenkou: „Jsem to vlastně já, kdo tady velí. Jsem to já, kdo plánuje denní program pro svého velitele. Já jsem důležitější než on!“ Diář se skutečně tvářil a choval veledůležitě, ale měl dobré srdce. Proto se začal bát o svého pána, kterého vídával stále více unaveného a napjatého. „Teď se musím do věci vložit já!“ řekl diář a začal měnit, co bylo zapsáno na jeho stránkách. Namísto „Schůzka s vévodou Stavitelem“ napsal „Jít na koncert“. A tak šel toho dne jeho pán na koncert a strávil překrásný podvečer. Místo „Jít na konferenci profesora Velemoudrého“ napsal „Jít se najíst do restaurace s celou rodinou“. Namísto zápisu „Mimořádná práce v kanceláři“ napsal „Zahrát si se svým synem Albertem loutkové divadlo“. Po několika dnech už neměl onen důležitý muž tvář tak napjatou a vystresovanou, nebyl už smutný, často se smál. I u nich doma byli všichni mnohem spokojenější. A to všechno zásluhou kouzelného diáře!
Snad se jich dá ještě několik koupit: hledejte ho, a jen co ho naleznete, darujte ho někomu důležitému ve vašem životě.
Čtyři osoby
Kdesi v daleké zemi žily čtyři osoby, které se jmenovaly Každý, Někdo, Kdokoli a Nikdo. Když bylo zapotřebí vykonat nějakou práci, Každý byl přesvědčený, že Někdo by to měl udělat. Někdo to měl sice udělat, ale nakonec to neudělal Nikdo. Skončilo to tak, že Kdokoli obvinil Někoho, protože Nikdo neudělal to, co měl vykonat Každý.
Pino Pellegrino – Příběhy pro osvěžení duše
Drazí bratři a sestry,
také tuto neděli pokračuje čtení z desáté kapitoly Lukášova evangelia. Dnešní úryvek pojednává o Martě a Marii. Kdo jsou tyto dvě ženy? Lazarovy sestry, Marta a Maria, jsou věrné Pánovy učednice, které bydlely v Betánii. Svatý Lukáš je popisuje takto: Maria sedí u Pánových nohou a „poslouchala jeho řeč“ (srov. Lk 10,39-40). Obě poskytují Pánu vlídné přijetí na jeho cestách, ale každá jinak. Maria usedá Ježíšovi k nohám, aby mu naslouchala, zatímco Marta se nechá pohltit obsluhou, a je tak ustaraná, že se obrací na Ježíše: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže“ (v. 40). Ježíš jí odpoví jemnou výtkou: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba“ (v. 41).
Co chce Ježíš říci? Co je tím, čeho je jedině třeba? Především je důležité chápat, že nejde o protikladné postoje, ale naopak, o dva stejně podstatné aspekty našeho křesťanského života, aspekty, které by se neměly oddělovat, ale prožívat v hluboké jednotě a harmonii. Proč se však Martě dostává výtky, byť jemné? Protože považovala za podstatné jenom to, co dělala ona, a byla příliš pohlcená a ustaraná věcmi, které je třeba „udělat“. V křesťanovi nejsou skutky služby a lásky nikdy odděleny od hlavního zdroje každé naší činnosti, totiž od naslouchání Pánovu slovu, od přebývání u Ježíšových nohou v postoji učedníka, podobně jako Maria. A proto je napomenuta Marta. Také v našem křesťanském životě, drazí bratři a sestry, jsou modlitba a činnost vždycky hluboce spojeny. Modlitba, která nevede ke konkrétnímu jednání ve vztahu k bratru, jenž je chudý, nemocný či potřebuje pomoc, vůči bratru v tísni, je modlitbou sterilní a neúplnou. A stejně tak, pokud církevní služba soustředí pozornost jenom na svoji činnost, přikládá větší váhu věcem, funkcím, strukturám a zapomíná na ústřední postavení Krista, nevěnuje čas dialogu s Ním v modlitbě, tak hrozí, že bude sloužit sama sobě a nikoli Bohu přítomnému v potřebném bratrovi. Svatý Benedikt shrnoval životní styl doporučovaný mnichům dvěma slovy: ora et labora, modli se pracuj. Z rozjímání, ze silného vztahu přátelství s Pánem se v nás rodí schopnost žít a nést Boží lásku, Jeho milosrdenství a něhu druhým. A také naše práce pro bratra v nouzi, naše charita v dílech milosrdenství, nás vede k Pánu, poněvadž hledíme na Pána v bratrovi a sestře, kteří jsou v nouzi.
také tuto neděli pokračuje čtení z desáté kapitoly Lukášova evangelia. Dnešní úryvek pojednává o Martě a Marii. Kdo jsou tyto dvě ženy? Lazarovy sestry, Marta a Maria, jsou věrné Pánovy učednice, které bydlely v Betánii. Svatý Lukáš je popisuje takto: Maria sedí u Pánových nohou a „poslouchala jeho řeč“ (srov. Lk 10,39-40). Obě poskytují Pánu vlídné přijetí na jeho cestách, ale každá jinak. Maria usedá Ježíšovi k nohám, aby mu naslouchala, zatímco Marta se nechá pohltit obsluhou, a je tak ustaraná, že se obrací na Ježíše: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže“ (v. 40). Ježíš jí odpoví jemnou výtkou: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba“ (v. 41).
Co chce Ježíš říci? Co je tím, čeho je jedině třeba? Především je důležité chápat, že nejde o protikladné postoje, ale naopak, o dva stejně podstatné aspekty našeho křesťanského života, aspekty, které by se neměly oddělovat, ale prožívat v hluboké jednotě a harmonii. Proč se však Martě dostává výtky, byť jemné? Protože považovala za podstatné jenom to, co dělala ona, a byla příliš pohlcená a ustaraná věcmi, které je třeba „udělat“. V křesťanovi nejsou skutky služby a lásky nikdy odděleny od hlavního zdroje každé naší činnosti, totiž od naslouchání Pánovu slovu, od přebývání u Ježíšových nohou v postoji učedníka, podobně jako Maria. A proto je napomenuta Marta. Také v našem křesťanském životě, drazí bratři a sestry, jsou modlitba a činnost vždycky hluboce spojeny. Modlitba, která nevede ke konkrétnímu jednání ve vztahu k bratru, jenž je chudý, nemocný či potřebuje pomoc, vůči bratru v tísni, je modlitbou sterilní a neúplnou. A stejně tak, pokud církevní služba soustředí pozornost jenom na svoji činnost, přikládá větší váhu věcem, funkcím, strukturám a zapomíná na ústřední postavení Krista, nevěnuje čas dialogu s Ním v modlitbě, tak hrozí, že bude sloužit sama sobě a nikoli Bohu přítomnému v potřebném bratrovi. Svatý Benedikt shrnoval životní styl doporučovaný mnichům dvěma slovy: ora et labora, modli se pracuj. Z rozjímání, ze silného vztahu přátelství s Pánem se v nás rodí schopnost žít a nést Boží lásku, Jeho milosrdenství a něhu druhým. A také naše práce pro bratra v nouzi, naše charita v dílech milosrdenství, nás vede k Pánu, poněvadž hledíme na Pána v bratrovi a sestře, kteří jsou v nouzi.
papež František 21. 7. 2013
Kristova slova jsou naprosto jasná: žádné pohrdání činným životem, jakož i velkodušným pohostinstvím. Avšak jasně připomíná fakt, že jediná věc opravdu nutná je něco jiného: naslouchat slovu Boha; a Bůh je v té chvíli právě tam, přítomný v Ježíšově osobě! Všechno ostatní pomine a bude nám vzato, ale Boží slovo je věčné a dává smysl dennímu zaměstnání i shonu.
Benedikt XVI. 18. 7. 2010
Tuto neděli nám liturgie předkládá k meditaci evangelní epizodu Ježíšovy návštěvy v domě Marty a Marie (srov. Lk 10, 38-42). Zatímco Marta je v jednom kole při chystání pohoštění a obsluhování, Maria sedí u nohou Mistra a naslouchá jeho slovům. Kristus tvrdí, že Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme. (Lk 10, 42). Naslouchat Božímu slovu je nejdůležitější věc v našem životě.
Kristus je vždy mezi námi a touží po tom, aby mluvil k našemu srdci. Můžeme mu naslouchat tak, že s vírou rozjímáme Písmo svaté; když se v usebrání věnujeme soukromé nebo komunitní modlitbě, když se v tichu zastavíme před svatostánkem, z něhož On k nám mluví s láskou.
Zvláště v neděli jsou křesťané voláni, aby se setkali s Pánem a naslouchali mu. Nejplnějším způsobem k tomu dochází účastí na mši svaté, v níž Kristus připravuje pro věřící stůl slova a chleba života. Avšak i jiné chvíle modlitby a meditace, odpočinku a bratrství mohou užitečně přispívat ke svěcení dne Páně.
Když si Bůh, působením Ducha svatého, učiní příbytek v srdci věřícího, stává se mnohem snadnější sloužit bratřím.
Kristus je vždy mezi námi a touží po tom, aby mluvil k našemu srdci. Můžeme mu naslouchat tak, že s vírou rozjímáme Písmo svaté; když se v usebrání věnujeme soukromé nebo komunitní modlitbě, když se v tichu zastavíme před svatostánkem, z něhož On k nám mluví s láskou.
Zvláště v neděli jsou křesťané voláni, aby se setkali s Pánem a naslouchali mu. Nejplnějším způsobem k tomu dochází účastí na mši svaté, v níž Kristus připravuje pro věřící stůl slova a chleba života. Avšak i jiné chvíle modlitby a meditace, odpočinku a bratrství mohou užitečně přispívat ke svěcení dne Páně.
Když si Bůh, působením Ducha svatého, učiní příbytek v srdci věřícího, stává se mnohem snadnější sloužit bratřím.
sv. Jan Pavel II. 18. 7. 2004
Když Ježíš říká Martě: „Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí, ale jen jedno je třeba. Marie se vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10,41-42), co to znamená? Naslouchat Pánu a upamatovat se. Nelze se každý den modlit, jako kdybychom neměli dějiny. Každý z nás má svoji minulost. A s těmito dějinami v srdci přistupujeme k modlitbě, jako Marie. Častokrát se však jako Marta necháváme odradit pracemi, denním shonem, konáním toho, co jsme povinni konat, a zapomínáme na tyto dějiny. Náš vztah s Bohem nezačíná dnem křtu. Tím je zapečetěn. Začíná, když na nás z věčnosti Bůh shlédl a vyvolil nás. Začíná v Božím srdci. Upamatovat se na svoje vyvolení, kterým na nás shlédl Bůh. Připomenout si běh svojí smlouvy. Ctil jsem ji? Nebo ne? Jistěže ne, jsme hříšníci a pamatujeme, připomínáme si příslib, který Bůh dává a nikdy neklame a který je naší nadějí. To je pravá modlitba.
papež František 7. 10. 2014
Ježíš vidí naše starosti a naše pachtění, jako u Marty..., a očekává, že mu budeme naslouchat jako Marie a uprostřed veškerého dění se odvážíme svěřit se jemu. Kéž jsou to Ježíšovy dny, věnované jeho naslouchání a přijímání těch, se kterými sdílíme dům, ulici, skupinu či školu.
A kdo přijímá Ježíše, učí se mít rád jako Ježíš. On se nás ptá, zda chceme plnost života. A já se vás v jeho jménu ptám: Chceš plný život? Chceš? Chcete plný život? (odpovídají: „ano“). Začni od teďka tím, že se necháš dojmout! Štěstí totiž klíčí a ústí v milosrdenství. Jeho odpovědí, jeho pozváním, jeho výzvou a dobrodružstvím je milosrdenství, které má vždycky mladou tvář jako Marie z Betánie, sedící u Ježíšových nohou, jako učednice, která mu ráda naslouchá, protože ví, že v něm je pokoj. Jako tvář Marie z Nazareta, která svým přitakáním byla stržena dobrodružstvím milosrdenství, budou ji blahoslavit všechna pokolení a všichni ji nazýváme Matkou Milosrdenství. Všichni společně ji vzývejme: Maria, Matko Milosrdenství. Všichni! (odpovídají: „Maria, Matko Milosrdenství“).
Nyní tedy všichni společně prosme Pána – každý ať ve svém srdci mlčky opakuje: Pane, uchvať nás dobrodružstvím svého milosrdenství! Uchvať nás dobrodružstvím stavění mostů a boření zdí (ohrad a drátěných plotů); uchvať nás dobrodružstvím péče o chudého, který je sám a opuštěn a nenachází již smysl svého života. Přiměj nás doprovázet ty, kteří tě neznají, a říkat jim pozvolna a s plným respektem tvoje jméno a důvod, proč věřím. Pobídni nás jako Marii z Betánie, abychom naslouchali těm, kterým nerozumíme a kteří přicházejí z jiných kultur, národů a těch, kterých se obáváme, protože si myslíme, že nám mohou ublížit. Učiň, ať obrátíme svůj pohled jako Marie z Nazareta s Alžbětou k našim starým lidem, našim prarodičům, abychom se od nich učili moudrosti. Mluvíte se svými babičkami a dědečky? Vyhledávejte svoje prarodiče. Mají životní zkušenosti a řeknou vám věci, které pohnou vaším srdcem.
Tady jsme, Pane! Pošli nás dělit se o Tvoji milosrdnou Lásku. Chceme Tě v tento Světový den mládeže přijmout, chceme potvrdit, že život je plný, je-li prožíván z hlediska milosrdenství, které je tím nejlepším a nejsladším údělem, jenž nám nebude nikdy odňat. Amen.
papež František – promluva při vítání účastníků SDM, Błonia – Krakov, 28. 7. 2016