ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

26. neděle v mezidobí – cyklus C

Vydáno: 21.9.2022Autor: AdministrátorZpětÚvod k meditaciVýklad biblického textuK tématu
Náhled

Am 6,1a.4-7; 1 Tim 6,11-16; Lk 16,19-31

 
Ježíš řekl farizeům: 19„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. 20U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, 21a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. 22Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. 23V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. 24A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.' 25Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. 26A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' 27Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. 28Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' 29Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' 30On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' 31Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“ (Lk 16,19-31)
_____________________________________________________________________________
 
Srovnání: Lk 6,24-25; Mt 5,17-20; Lk 10,25-28; Jan 5,45-47; 2 Tim 3,16; Mt 27,64; Jan 2,22; Jan 20,9; Sk 3,15; Sk 4,1-2; Sk 17,2-3.32; Řím 10,9; 1 Sol 4,14
 
 

Úvod k meditaci

Hřích boháče není ve zlu, které spáchal, ale že nevykonal, co mohl vykonat. My, křesťané se často až příliš soustřeďujeme na snahu nespáchat zlo (což je chvályhodné), ale zapomínáme na dobro, které je v našich silách a možnostech, ale přesto se nepustíme do díla. Nechat se vést Božím slovem je klíčový postoj pro dobrý život vedoucí k nebi. Jakou nouzi – tělesnou, duševní nebo duchovní – vidím kolem sebe a jak a komu bych mohl konkrétně pomoci? K čemu konkrétně mne Boží slovo vede, jaká změna smýšlení ve světle Písma je pro mne zde a nyní aktuální?

Bůh od nás nevyžaduje tolik a tolik z našeho času, tolik a tolik procent z našeho majetku, ale chce nás. Je třeba, aby naše sebe prosazující se vůle ustoupila a udělala místo pro Něho. Je třeba trénovat každé ráno, tento úkon odevzdání se. Pokud denně nabídneme vše co jsme Pánu, nemůže něco zůstat „naše“, kam ho nepustíme. Pán ve své lásce žádá všechno. Pokud ztratíme náš život, tak je celkem jedno jakým to bylo způsobem.

Výklad biblického textu

Ježíš posluchačům předkládá velmi působivý příběh o boháči a chudáku Lazarovi. Neměli bychom ale zůstat uvězněni v tomto obrazu o solidaritě bohatého s chudým a – v tomto případě – selhání této solidarity. Otázka rozdílů mezi chudými a bohatými, postoj soucitu a solidarity, to jsou věci, které toto evangelium jistě nastoluje jako zásadní problém, přesto to není ústředním tématem. Naděje člověka není ani v tom, že je bohatý, ani v tom, že zemře jako chudý, ale v tom, že ve světle Mojžíše a proroků uvěří v Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného – klíč k pochopení se tedy skrývá v samém závěru poselství, jak tomu u Ježíše bývá často.
19 Byl jeden bohatý člověk: Toto podobenství se opět vyskytuje pouze v Lukášově evangeliu. Stejně jako pošetilý boháč (12,16-21), ani on není sympatickou postavou.
každý den pořádal skvělou hostinu: Výraz eufrainó (hodovat či slavit) se užívá v 12,19 a 15,23-32 o zvláštních příležitostech. Ale tento muž hoduje denně! Každý detail hovoří o stejné hojnosti a přehnané marnotratnosti, jakou nacházíme v Am 6,4-7: Běda těm, kdo lehají na ložích ze slonoviny, povalují se na pohovkách, jídají jehňata ze stáda a telata z chléva, blábolí za zvuku harfy, vymýšlejí si hudební nástroje jako David, pijí víno z obětních misek, nejlepšími oleji se mažou, ale nad Josefovou těžkou ranou se netrápí. Proto nyní budou přestěhováni v čele přesídlenců, ustane hodokvas povalečů.
20 jeden žebrák – jmenoval se Lazar: Význam jména Lazar (tvar řecký, v hebrejštině je to Eleazar) znamená Bůh pomáhá, což připomíná, že žije zcela nadějí v Hospodina.
21 a rád by utišil hlad: Lukáš mistrně vykreslil bezstarostnou hýřivost bohatého muže a podobně líčí situaci chudákovu. Je pohozen u boháčových dveří, patrně se sám nemůže pohybovat. Je samý vřed. Trpí hladem. Nedostane žádné zbytky z boháčova stolu, zato psi olizují jeho rány. Spojitost se psy znamená nečistotu, jde tedy o další znak vyvržení a izolaci.
24 Otče Abraháme, slituj se nade mnou: Boháč používá toto oslovení zde i v 30. verši. Ale už Jan Křtitel naznačil, že nestačí prohlašovat: naším otcem je Abrahám, ale že je třeba přinášet plody hodné obrácení (Lk 3,8). Zvolání slituj se nad námi bude v Lk 17,13 a 18,38-39 adresováno Ježíšovi. Ironie epizody spočívá v tom, že nyní prosí o smilování (eleos) ten, který neprojevil slitování almužnou (eleémosyné) vůči chudákovi.
29 Mají Mojžíše a Proroky: Obrat odkazuje na Písmo v celé jeho prorocké síle – Mojžíš a Proroci. V tomto kontextu (srov. 16,16) především k požadavku Písma, aby byla poskytována péče chudým v zemi (např. Ex 22,21-22;23,9; Lv 19,9-10;19,33).
30 pak se obrátí: Hovoří se zde o obrácení, o kajícnosti. Dotyčné slovo je metanoein – změnit smýšlení, úmysl – a vyjadřuje správnou odpověď na slyšení Božího slova (viz 10,13; 11,32; 13,3-5; 15,7-10). A nejde jen o záměnu našeho úmyslu za jiný náš úmysl, odlišný od předchozího. Jde o nahrazení našeho úmyslu úmyslem Božím. Použití tohoto výrazu naznačuje, že boháčův osud je výsledekem neuposlechnutí proroků a nekajícnosti, neobrácení během života.
31 nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých: Sloveso vstát (anistémi) Lukáš často užívá o Ježíšově vzkříšení (Lk 9,22; 18,33; 24,9.46; Sk 2, 24.32; 3,22.26; 13,32). Některé rukopisy uvádějí egeiró („povstat“), které Lukáš používá stejně často v téže souvislosti (LK 7,14; 9,7.22; 20,37; 24,6.34; Sk 3, 7.15; 4,10; 5,30; 10,40; 13,30.37). Smysl i narážka jsou v obojím případě stejné: výrok sahá za hranice podobenství, tedy k Ježíšovi jako prorokovi, kterého Bůh vzkřísil, jak prohlašuje vyprávění Skutků apoštolů.
 
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson: Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Paul-Gerhard Müller: Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Misál na každý den liturgického roku; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Angelo Scarano: www.pastorace.cz.

K tématu

Písmo svaté, které obsahuje Boží slovo, nemůže být v duchovním životě nikdy pojato jako nějaké ideologické stanovisko, ani nemůže být redukováno na knihu, jíž se inspirují pouze teologie a katecheze. Písmo je Boží poselství člověku, každému člověku. Vyzývá člověka, aby poznal Boha osobně, aby se setkal s Kristem a žil pro něho, ne už jen pro sebe. Když přistupujeme k Písmu, nemáme hledat jen nějakou myšlenku nebo rozšíření poznání, ale zavazující vztah mezi námi a Bohem. Ke slovu máme přistupovat proto, abychom uzavřeli smlouvu.
Enzo Bianchi – Modlit se Boží slovo

 

Číst Bibli a modlit se – ale jak?

Sedm povzbuzení k četbě Bible
Číst Bibli. To sice mnohé přitahuje, ale na druhou stranu to přináší řadu otázek. Po staletí se Bible těšila veliké vážnosti, nebralo se ale příliš v úvahu, jaká síla a povzbuzení může vzejít ze studia jednotlivých textů. Nezřídka bylo studium Bible dokonce pokládáno za nebezpečné. Dnes je pro mnohé živým pramenem osobní víry  a motivací k vlastnímu konkrétnímu jednání.
  1. Číst Bibli. Ale jak?
Bible není kriminální román a nejsou to ani noviny. Spíše je sbírkou 72 samostatných spisů, ve kterých jsou dochovány nejrozličnější a někdy rozporuplné zkušenosti s Bohem a bližními. Přístupy k Bibli jsou tak rozmanité, jako jsou lidé sami. Nacházíme se v různých životních situacích a jsme vystaveni různým pocitům, takže nás jedna stejná věta poprvé osloví a podruhé ne. Před (a po) četbě může hluboké dýchání a krátké ticho pomoci zesílit pozornost vůči textu Bible. Také například polohlasné čtení dává textu úplně jiný tón. Nebo pokusíme-li se o překlad do hovorové řeči, objeví se nová hloubka čteného poselství. Je užitečné vtisknout si jednu větu do paměti. Četba Bible nevyžaduje žádnou zvláštní techniku, ale je prostě přebýváním. Jde prostě o to dovolit, aby se mne dotkla Boží blízkost.
  1. Číst Bibli. Ale proč?
Biblické texty chtějí být pro toho, kdo je čte, evangeliem, tedy radostným poselstvím, dobrou zprávou. Při čtení a přemýšlení o nich začínají staré texty nově žít. Nespočet lidí nalezlo skrze Bibli přístup k hlubšímu životu.
Biblické texty mohou a chtějí podporovat naši duchovní kondici. Stále znovu smíme objevovat, že jsme byli povoláni ke svobodě (Gal 5,1). Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v plnosti (Jan 10,10).
  1. Číst Bibli. Ale co?
V našem prostředí je nejdostupnější a dobře použitelný tzv. Český ekumenický překlad, který v mnoha vydáních zahrnuje i tzv. deuterokanonické knihy. Z naslouchání Bibli při liturgii je nám asi nejbližší tzv. liturgický překlad, ten ale souhrnně jako celá kniha nevyšel, proto se dají najít v tomto překladu jen určité biblické knihy nebo jednotlivé tzv. perikopy (k dispozici je např. praktický Misál na každý den liturgického roku, vydaný v roce 2000). Právě liturgický překlad používáme v tomto listu Vezmi a čti – Týden s Božím slovem. V poslední době je také k dispozici renomovaná tzv. Jeruzalémská Bible. V zásadě platí: Zvolit si takový vhodný překlad, který mi osobně dobře vyhovuje. Kdo si dovolí vlastní Bibli, může si podtrhnout věty, které vnímá jako osobně důležité.
V zásadě je možné začít číst kteroukoliv knihu Bible. Osvědčená cesta je vstupit do Bible například přes Žalmy nebo některé z evangelií, případně skrze Skutky apoštolské nebo list Filipanům. Nebo je možné sledovat pořad liturgických čtení a meditovat o nich.
  1. Číst Bibli. Ale kdo?
Přístup k Písmu svatému je otevřen všem křesťanům. Proto smí, má a může každý sáhnout po Bibli.
Pokud jsou některé texty těžko srozumitelné, nemá velkou cenu se tím nějak trápit. Je lepší je odložit, přejít k jiným textům a čekat, kdy se nám smysl těžších čtení objasní.
Mnozí vnímají jako obohacení, když si kromě osobní četby vyměňují zkušenosti s ostatními v biblickém nebo modlitebním společenství. V těchto skupinách je možno klást dotazy a hovořit o těžko srozumitelných textech.
  1. Číst Bibli. Ale vzhledem k čemu?
Při četbě Bible jde nejprve o náhled do zkušeností věřících v dřívější době. Když čtu tyto texty, mohu mít účast na jejich radostech a obavách, a zároveň se mohu ptát, zda mohu v tomto bohatém pokladu objevit něco dnes pro vlastní život.
Četba Bible je šancí uvidět život a víru novým pohledem a učit se zkušeností druhých. Tedy se mohu ptát: „Co mi tím chceš, Bože, říct?“
  1. Číst Bibli. Ale kdy?
Při četbě Bible nezáleží na denní době a ani bezpodmínečně na délce textu. Hodně pomůže, najdeme-li si konkrétní čas během dne. Na začátku zkuste číst kratší dobu. Pokud se z umírněného začátku vyvine časem něco pravidelného (v němčině slovní hříčka: mäßig – regelmäßig), pak je to neobyčejný dar sobě samému. Četba Bible se tak stává pevně zavedenou dobou, o kterou se můžeme opřít a s vnitřním pokojem prožít den.
  1. Číst Bibli. Ale kde?
Mnohým pomáhá odebrat se k četbě Bible na oblíbené místo, které si člověk sám k tomuto účelu vyhlédl. Svíčka, květiny nebo jiný oblíbený předmět mohou pomoci k soustředění, ale jsou jen volitelnou pomůckou. Někdy je třeba respektovat, že jsme prostě onou generací, kterou charakterizuje pohyb a změna. A tak u někoho bude místem ke čtení Bible třeba čekárna, vlak, autobus... Místo může pomoci k soustředění, ale v Boží přítomnosti jsme kdekoli, stačí se jí otevřít, jak to naznačuje i Ježíš: Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě (Jan 4,21-23).
 
od rakouských autorů: Dr. Franz Kogler vede Biblické dílo (Bibelwerk) v diecézi Linz; Mag. Hans Hauer je referent Biblického díla v Linz a farář
Většina lidí má těžkosti s místy v Bibli, kterým nerozumějí. Já sám za sebe musím přiznat, že mě zneklidňují právě ta místa v Bibli, u kterých se mi zdá, že jim rozumím!                                                                                                           
Mark Twain
Proč mají mnozí lidé život krásný, a jiní ne? Kdo má krásný život? Znám v chudých zemích lidi, kteří jsou velmi chudí, a přesto jsou mnohem šťastnější než spousta lidí v bohaté Evropě. Existují chudí boháči a bohatí chudáci. V každém případě je bohatství nebezpečné; musíme dbát na to, abychom je užívali k růstu štěstí a spravedlnosti a aby se z něho nestávala přítěž. Tuto reálnou starost vyjádřil Ježíš slovy: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde boháč do nebeského království.“
Přesto však nesmíme přehlížet, že mnoho lidí má zlý život, že musejí hladovět a nezůstávají ani ušetřeni těžkých nemocí a velkých těžkostí.
Carlo Maria Martini Hovory v Jeruzalémě
Víme, jak bohužel hluboko proniká vliv materiálního bohatství moderní společností. Jako Ježíšovi učedníci jsme povoláni k tomu, abychom nečinili z pozemských statků modlu, ale používali je k životu a k pomoci druhým lidem, kteří jsou v nouzi. Tím, že církev poukazuje na praxi rozdávání almužen, nás vychovává, abychom vycházeli vstříc potřebám svých bližních a napodobovali v tom Ježíše, který, jak poznamenává sv. Pavel, se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli (srov. 2 Kor 8,9). V Ježíšově škole … se můžeme naučit, jak vytvořit z našeho života dar; tím, že ho budeme napodobovat, v nás poroste ochota nerozdávat jen ze svého majetku, ale také rozdávat sami sebe … Když křesťan vydává sám sebe, aniž by počítal, dosvědčuje tím, že zákony existence nediktuje materiální bohatství, ale láska.

Benedikt XVI. – 365 dní s Benediktem XVI.

Pokaždé, když jedu do Evropy a Ameriky, jsem zaskočena, kolik je v těchto zemích nešťastných lidí; tolik rozbitých domovů, dětí, o které se nikdo nestará. Mají hmotné bohatství; nedostává se jim ale duchovních hodnot.

Greg Watts – Temné noci Matky Terezy

 

Teprve v nebi uvidíme pravdu o všem. Na zemi je to nemožné. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

S úmysly lidského jednání tomu může být tak jako se zlatonosnou rudou. Rudy se vytěží nesmírné množství, které se počítá na stovky tun, ale po přetavení v huti z nich dostaneme stěží pár kilogramů vzácného kovu. Na prahu věčnosti, až Bůh – milovník skryté pravdy – přetaví ve svém světle rudu našich pozemských skutků a slov, kolik zbude z toho všeho drahocenné rudy pravých a čistých úmyslů? V tu chvíli bude muset mnohé z toho, co bylo vykřičeno a vystaveno na odiv, ustoupit síle a kráse dosud neznámých skutků a slov založených na čistém a pravém úmyslu. „Amen, pravím vám: Otec, který vidí i to, co je skryté, vám odplatí“ (Mt 6,2.4).
 
Jerzy Zieliński – 365 dní s mystiky Karmelu

Při meditaci o smrti jsem se připravila jako na skutečnou smrt; udělala jsem zpytování svědomí a prošla všechny své záležitosti tváří v tvář smrti a díky milosti nesly mé záležitosti znamení konečného cíle, což mé srdce pohnulo k veliké vděčnosti Bohu, a do budoucnosti jsem si předsevzala sloužit svému Bohu s ještě větší věrností. Jediné je třeba – aby zcela zemřel starý člověk a začal nový život. Ráno jsem se připravila k přijetí svatého přijímání, jako by bylo poslední v mém životě, a po svatém přijímání jsem si představila skutečnou smrt a pomodlila se modlitby za umírající a později za svou duši „Z hlubin“ a mé tělo je spuštěno do hrobu a řekla jsem své duši: Hleď, co zbylo z tvého těla, hromada bláta a červů – hle, tvé dědictví. (1343)

Vidím a je mi jasné, co se se mnou děje; přes starostlivost představených a snahy lékařů se mé zdraví ztrácí a vyprchává, ale nesmírně se raduji z Tvého povolání, můj Bože, Lásko má, vždyť vím, že ve chvíli smrti začne mé poslání. Ach, jak toužím být uvolněná z tohoto těla. Ó můj Ježíši, Ty víš, že ve všech svých touhách chci vždy nacházet Tvou vůli. Sama od sebe bych nechtěla zemřít ani o minutu dříve, ani žít o minutu déle, ani zmenšení utrpení, ani jeho zvětšení, ale přeji si jedině to, co je Tvá svatá vůle. I když je mé nadšení veliké a v mém srdci hoří veliké touhy, přesto nikdy (nic) proti Tvé vůli. (1729)

Faustyna Kowalská – Deníček: Boží milosrdenství v mé duši

Svatý Pavel, který píše křesťanům do Říma, říká: „Nepřizpůsobujte se už tomuto světu – nevstupujte do myšlenkových schémat tohoto světa – ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží (Řím 12,2).“

My křesťané totiž žijeme ve světě, plně vsazeni do společenské a kulturní reality naší doby, což je nakonec správně; ale nese to s sebou riziko, že se staneme „světskými“, riziko, že naše „sůl ztratí chuť“, jak by řekl Ježíš (srov. Mt 5,13), tedy že se křesťan „rozředí“, že ztratí novost, kterou dostává od Pána a od Ducha svatého. Mělo by to naopak být přesně obráceně: když síla evangelia zůstane v křesťanech živá, dokáže proměnit „kritéria úsudku, určující hodnoty, body zájmu, myšlenkové směry, prameny inspirace a životní příklady“ (Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 19). Je smutné potkávat „rozředěné“ křesťany, kteří jsou jako víno nastavované vodou, na nichž není poznat, jestli jsou křesťany nebo lidmi tohoto světa, tak jako u naředěného vína není jasné, jestli je to víno nebo voda! Je smutné potkávat křesťany, kteří přestali být solí země, a víme, že když sůl ztratí chuť, k ničemu se nehodí. Jejich sůl ztratila slanost, protože se vydali napospas duchu tohoto světa a stali se světskými lidmi.

Proto je potřeba se neustále obnovovat tím, že z evangelia čerpáme životní mízu. Jak se to dá prakticky udělat? Především četbou a rozjímáním evangelia každý den, takže Ježíšovo slovo bude stále přítomno v našem životě. Pamatujte si: velmi vám pomůže, když budete nosit evangelium stále u sebe, malé vydání evangelia, které se vejde do kapsy nebo do kabelky, a budete z něho číst každý den jeden úryvek. Stále s evangeliem (v kapse) znamená nosit s sebou stále Boží slovo a mít možnost si ho přečíst. Také jít na mši každou neděli, kde se setkáváme s Pánem uprostřed společenství, nasloucháme jeho slovu a přijímáme eucharistii, která nás spojuje s Ním a navzájem mezi sebou; a pak jsou pro duchovní obnovu velmi důležité dny duchovní rekolekce a duchovních cvičení. Nezapomeňte tedy (na tyto tři věci): Evangelium, eucharistie a modlitba. Díky těmto darům našeho Pána se můžeme obnovovat ne podle světa, ale podle Krista, a následovat ho na jeho cestě, na cestě „ztráty vlastního života“, abychom jej znova získali (v. 25). „Ztratit svůj život“ ve smyslu darovat ho, obětovat ho z lásky a v lásce – což s sebou přináší oběť i kříž – abychom jej získali znova očištěný, osvobozený od sobectví a od hypotéky smrti, plný věčnosti.Panna Maria kráčí po této cestě vždy pře námi; nechme se jí vést a doprovázet.

Papež František před Anděl Páně 31. 8. 2014

Břímě slávy

Kdybyste se dnes zeptali dvaceti hodných lidí, co považují za nejvyšší ctnost, devatenáct z nich by odpovědělo, že za ni považují nesobeckost. Kdybyste se však na totéž vyptávali téměř kteréhokoliv z dávných velkých křesťanů, odpověděl by, že nejvyšší ctností je láska. Chápete, co se stalo? Pozitivní výraz nahradil výraz negativní. Tento posun má daleko větší než jen filosofický význam. Negativní idea nesobeckosti už v sobě nenese jako prvotní podnět zajištění věcí pro ostatní, ale naši vlastní schopnost obejít se bez nich. Jako by důležitým bodem bylo naše odříkání, a ne štěstí ostatních. Mám za to, že toto se nerovná křesťanské ctnosti lásky. Nový zákon mluví hodně o sebezapírání, ale nemluví o něm jako o konečném cíli. Ukládá se nám ovšem, abychom zapřeli sebe sama, brali na sebe své kříže a tak následovali Krista; téměř každý popis toho, čeho nejvyššího dosáhneme, když to opravdu učiníme, se odvolává na přání. Ve většině moderních myslí číhá dojem, že přát si své vlastní dobro a chtít se z něho opravdu radovat je něco špatného. Já však předkládám názor, že tento sklon není součástí křesťanské víry, že se do ní vplížil z Kanta a od stoiků. Vskutku, když uvažujeme beze studu o slibech odměn a o závratné povaze odměn přislibovaných v evangeliích, zdálo by se, že náš Pán shledává naše přání ani ne příliš silnými, jako spíše příliš slabými. Jsme polovičatá, vlažná stvoření, posedlá pitím a sexem a ctižádostí, zatímco se nám nabízí nekonečná radost. Jsme jako nevšímavé, nevědomé dítě, které si raději plácá bábovičky z bláta v chudinské čtvrti, protože si nedovede představit, co znamená nabídka prázdnin u moře. Až příliš snadno se uspokojíme.

Nesmí nás obtěžovat tvrzení nevěřících, že právě tyto přísliby odměn dělají ze života křesťana námezdný vztah. Jsou různé druhy odměny. Existuje odměna, která nemá pražádné přirozené spojení s věcmi, které děláte, abyste si ji zasloužili, a nijak nesouvisí s přáním, jež by mělo ty věci provázet. Peníze nejsou přirozenou odměnou za lásku. Proto také označujeme muže, který si bere ženu kvůli jejímu věnu a jmění, za ziskuchtivce. Manželství je přece náležitou odměnou pro toho, kdo opravdu miluje, a ten, kdo po něm touží, není ziskuchtivý. Generál, který bojuje jen proto, aby byl povýšen do šlechtického stavu, je ziskuchtivý. Generál, který bojuje ze všech sil za spravedlivé vítězství, ziskuchtivý není, protože vítězství v boji je pro něho náležitou odměnou, právě tak jako manželství je náležitou odměnou lásky. Spravedlivé odměny nejsou pouhým přívažkem činností, za kterou se udělují, ale jen vyvrcholením samotné činnosti.

Celý člověk má pít blaho z pramene radosti. Jak řekl svatý Augustin, okouzlení spasené duše bude "přetékat" do oslaveného těla. Ve světle našich nynějších omezených a pokažených chutí si nemůžeme ani představit torrens voluptatis, tuto záplavu rozkoše, a každého co nejvážněji varuji, aby to nezkoušel. Ale musím se o ní zmínit, abych vytlačil myšlenky ještě víc zavádějící, myšlenky, že to, co je spaseno, je pouhý duch nebo že vzkříšené tělo žije v tupé necitlivosti. Tělo bylo učiněno pro Pána, takže tyto tísnivé představy jsou nepřesné.

Až do té doby ovšem kříž předchází korunu a zítra je pondělní ráno. V nelítostných zdech světa se nám rozevřela štěrbina a my jsme pozváni, abychom následovali svého velkého Kapitána dovnitř. Je ovšem podstatné, abychom ho následovali. Je-li tomu tak, můžete se zeptat, jaký praktický dopad tedy mají všechny spekulace, jimž jsem zde popustil uzdu? Mohu pomyslet přinejmenším na jeden. Může být, že každý přemýšlí příliš o své vlastní pozdější slávě. Ale možná zřídka a stěží přemýšlí do hloubky o slávě svého bližního. Na má záda by měla být denně nakládána váha, tíha či břímě slávy mého bližního, břímě tak těžké, že je dokáže unést jen pokora, kdežto hřbety pyšných se pod ním zlomí. Je velice závažné žít ve společnosti budoucích bohů a bohyň a připomínat si, že i ta nejnudnější a nejméně zajímavá osoba, s níž rozmlouváte dnes a v této chvíli, se jednoho dne může stát bytostí hodnou uctívání. Mohla by ovšem také vzbudit hrůzu či zkázu, s jakou se nyní setkáváte, pokud vůbec, jen v děsivém snu. Po celý den si vzájemně pomáháme k dosažení jednoho či druhého cíle. A právě ve světle těchto ohromujících možností bychom měli vést všechna vzájemná jednání s úctou a obezřelostí, jaká jim náleží, v jejich světle bychom měli uzavírat přátelství, prokazovat lásku, hrát všechny hry a provádět všechnu politiku. Neexistují žádní obyčejní lidé. Nikdy nemluvíte s pouhými smrtelníky. Národy, kultury, umění, civilizace - ty všechny jsou smrtelné a jejich život ve srovnání s naším jepičí. Ale žertujeme a spolupracujeme s nesmrtelnými bytostmi, ženíme se a vdáváme za nesmrtelníky, kritizujemea vykořisťujeme ty, kteří jsou nesmrtelnými děsivými lidmi či neskonale drahocennými klenoty. Neznamená to, že máme být ustavičně vážní. Musíme se i pobavit. Ale naše veselí musí být toho druhu (neboť to je vpravdě ten nejveselejší druh), jaký existuje mezi lidmi, kteří berou jeden druhého od začátku vážně, tedy bez uštěpačnosti, bez nadřazenosti, bez drzosti. A naše dobrosrdečnost musí být skutečně vzácnou láskou, hluboce vnímavou vůči hříchům, ale láskyplnou k hříšníkovi – nemá tedy být pouhou snášenlivostí nebo shovívavostí, která paroduje lásku stejně jako uštěpačnost paroduje veselí. Vedle Nejsvětější Svátosti je váš bližní to nejsvětější, co můžete vnímat svými smysly. Je téměř stejně svatý jako ona, neboť v bližním se skutečně skrývá Kristus vere latitat - Kristus Oslavitel a Oslavený, Sláva sama.

C. S. Lewis – Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje