ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

3. neděle v mezidobí – cyklus A

Vydáno: 18.1.2023Autor: AdministrátorZpětÚvod k meditaciVýklad biblického textuK tématu
Náhled
Iz 8,23b-9,3; 1 Kor 1,10-13.17; Mt 4,12-23
 
12Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. 13Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, 14aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: 15‚Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, 16lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.‘ 17Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ 18Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 19Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ 20Oni hned nechali sítě a následovali ho. 21A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. 22Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. 23Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium (o Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. (Mt 4,12-23)
Srovnání: Mk 1,14-15; Lk 4,14-15; J 2,12; Iz 8,23-9,1; Lk 1,79; Mt 3,2; 10,7; Mk 1,16-20; Lk 5,1-11; J 1,40-42; Mk 1,39; Mt 9,35


 

 

Úvod k meditaci

 
Končí etapa Janova a s ním starozákonní dějiny spásy, nyní začíná etapa Ježíšova působení, které je pro evangelisty vrcholem dějin spásy. Ježíš začíná svou misi na území Galileje, kterou Izraelci někdy opovrhovali jako okrajovým polopohanským územím rybářů a sedláků. Čerpám sílu a naději v tom, že Ježíš neměl problém hlásat evangelium v dost problematickém území? Věřím, že i v mé zemi, o které se také někdy mluví jako o pohanské, může být evangelium světlem uprostřed lidu žijícího v temnotě? Jak přijímám svoji formu učednictví a jak ji naplňuji, vidím-li povolání prvních apoštolů?

Výklad biblického textu

Kontext: Úryvek má tři části: 12-17 (hlásání království v Galileji), 18-22 (povolání čtyř rybářů) a 23 (souhrnná zpráva o Ježíšově působení). Uvěznění Jana Křtitele je počátkem Ježíšovy činnosti (v. 12): touto poznámkou se naznačuje, že Kristus navazuje na činnost předchůdce - i základní obsah hlásání je stejný: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království. Důležité: část o povolání učedníků je záměrně před souhrnnou zprávou o Ježíšově působení: Kristus nechce konat nic bez učedníků, natolik jsou důležití pro jeho poslání. Učedníkům předává svoje poselství, zasvěcuje je do plánu Božího království.
12 že byl Jan uvězněn (dosl.: vydán): Po Ježíšově křtu, ale ještě před jeho veřejným působením mizí Jan ze scény. Celý příběh o jeho uvěznění a smrti vypráví Mt 14,1-12 pomocí retrospektivy.
13 Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau: Název tohoto místa pochází z hebrejského Kefar Nachum, vesnice Nachumova. Leží na severozápadním břehu Galilejského moře v hlavní oblasti, která byla přidělena kmeni Zabulonovu a kmeni Neftalimovu. Je dost vzdáleno od Nazareta, který se nachází ve středu Dolní Galileje. V Ježíšově době bylo na jeho březích asi třicet rybářských městeček, z nichž bylo Kafarnaum největší. Pokud by se o nějakém městě dalo říci, že bylo domovskou základnou Ježíšova veřejného působení v Galileji, pak to bylo právě Kafarnaum. Viz však Ježíšův nepříznivý soud nad Kafarnaem v Mt 11,23: A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes. Ježíš se přestěhoval přesně podle proroctví zapsaného v Izaiášovi 9,1-2. V tomto textu se píše, že Mesiáš bude světlem zemi Zabulon a Neftalí, což byla oblast Galileje, v níž se nacházelo město Kafarnaum.
15 Galilea pohanská: Starozákonní přízvisko může narážet na fakt, že vítězstvím Asyřanů v r. 732 př. Kr. se oblast Galileje stala známou jako asyrská provincie Megiddo. V matoušovské obci se tento popis pravděpodobně bral jako údaj o pohanské populaci v této oblasti a předcházel příkaz zmrtvýchvstalého Pána učinit učedníky ze všech pohanů (Mt 28,19). Nicméně důraz v tomto citátu je na Galileu, a ne na pohany. Matouš cituje texty z Izaiáše: Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulon a země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pronárodů. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo (Iz 8,23-9,1). Matouš takto uvádí Ježíšovu službu do souvislosti se starozákonními texty, což pro jeho židovské posluchače, kteří tyto biblické texty znali, bylo velmi užitečné.
17 Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království: Ježíš svou službu zahájil stejnými slovy o obrácení, která lidé slyšeli od Jana Křtitele. Poselství se nezměnilo, je zde kontinuita. Stát se křesťanem znamená odvrátit se od hříchu a sobectví, vzdát se prosazování svých, na sebe zaměřených plánů v životě, změnit smýšlení a otevřít se Božímu království. Je řečeno přiblížilo se – to znamená, že nebeské království se ještě neuskutečnilo plně, ale je natolik blízko, že můžeme mluvit o jeho nastolení.
18 podél Galilejského moře: Ježíš potkává své první učedníky při rybolovu, neboť to bylo jejich zaměstnání. Galilejské moře (viz Mt 15,29) je sladkovodní jezero ve tvaru harfy v severní Galileji. Je dlouhé 21 km a široké 12 km. Obchodní cesta známá jako Via maris (přímořská cesta) částečně vedla po jeho západním břehu a dávala tak této oblasti obchodní význam. Toto moře se také nazývalo Kinneretské, Tiberiadské či jezero Genezaretské.
byli totiž rybáři: To, že odpůrci Petra a Jana ve Sk 4,13 pohlíželi na ně jako na nevzdělané, prosté lidi, bychom neměli brát doslova. Rybolov byl hlavním zaměstnáním lidí u Galilejského moře a první učedníci vlastnili nezbytné vybavení (sítě a čluny), aby se mohli tomuto zaměstnání věnovat. Není důvod předpokládat, že byli negramotní.
19 rybáře lidí: Slovní hříčka je způsobena zaměstnáním prvních učedníků. Jejich nové povolání má v sobě od počátku prvek misie. Vzhledem k důležitosti obchodu s rybami u Galilejského moře je jasné, že první Ježíšovi následovníci zanechávají za sebou bezpečný a stabilní způsob života.
20 Oni hned nechali sítě a následovali ho: Žádná příprava a jejich okamžitá reakce (hned) poukazuje na Ježíšovu přitažlivost a přesvědčivost.
 
 

Prameny, odkazy

Luke T. Johnson – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Průvodce životem – Matouš – Luxpress; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz.

K tématu

Když jsem se zahloubal do opravdu výjimečného života svatého Františka, zastavil jsem se se zvláštním zájmem u otázky, co jej vedlo k tomu, že on, právě on, nechtěl přijmout kněžské svěcení. Kdopak ví, proč František nechtěl být knězem? Už slyším z mnoha stran: Protože byl pokorný. To je zvláštní! To tedy papež Jan XXIII., který se knězem stát chtěl, nebyl dost pokorný? To se tedy svatému faráři z Arsu, který sám sebe pokládal za posledního ze všech, nedostávalo pokory jen proto, že se chtěl stát za každou cenu knězem?
Ne, toto vysvětlení mne nepřesvědčuje. Pokora je pravda, nejvyšší pravda, a člověk, který ve svém nitru cítí touhu sloužit svým bratřím jako kněz, ten že by jí měl málo? Tomu nevěřím. V čem to tedy vězí? Odpověď, kterou jsem nakonec díky tomuto velikému umbrijskému světci našel, mi velice po­mohla. František se nechtěl stát knězem proto, poněvadž měl charisma rozvinout v církvi jednu z největších mystických idejí všech dob, která – protože je příliš krásná – upadá vždy znovu do nebezpečí, že bude odsunuta do pozadí a zapomenuta. Touto ideou je myšlenka kněžství všech pokřtěných, jemuž se v odborném jazyce teologie říká všeobecné kněžství věřících (výrazně podtrhl tento rys II. vatikánský koncil).
Touto ústřední myšlenkou se ostatně František řídil i jako inspirátor a zakladatel řeholních řádů. Neshromažďoval kolem sebe kněze, třebaže se k němu několik kněží připojilo, a nezaložil žádný řád, v němž by duchovenstvo mělo převahu a udávalo tón. Ne, vůbec ne!Většina jeho stoupenců si říkala bratři; byli to prostí laici, kteří toužili zasvětit svůj život Bohu a zůstali tím, čím byli dříve: rolníky, řemeslníky, námezdnými dělníky.
Západní mnišství, jehož duchovním otcem byl svatý Benedikt, se ostatně po staletí ubíralo stejnou cestou. Drtivá většina mnichů v benediktinském klášteře neměla kněžské svěcení. Liturgickou službu zajišťoval opat a jeho spolupracovníci, ale jinak tvořili převážnou část konventu laičtí bratři. Jejich charismatem byla práce na polích, pečení chleba, předení vlny, stavění budov, vysušování bažin a organizace prací v opatství.
Teprve později, a to nikoli bez odporu, byli téměř všichni mniši včetně samotných chudáčků Božích klerikalizováni.
Užitek z toho měly především farnosti, které začaly dostávat z řad řeholníků faráře. Na druhou stranu tím však nemálo utrpělo samotné charisma řeholního povolání, jež zesláblo a ztratilo svou původní sílu.
Ale ať už tomu bylo v dějinách jakkoli, v každém případě mi tato skutečnost pomohla, abych ve Františkovi začal vidět světce, který mi říká: Já nemám kněžské svěcení, ale když obětuji sám sebe a všechno tvorstvo, které mne obklopuje, svému Nejvyššímu Pánu, cítím v hloubi své bytosti, že jsem kněz. Dělej to tak i ty a řekni to těm, kdo se brodí bahnem rýžovišť, kdo se lopotí v dílnách a mají dům plný dětí a starostí.
Nezapomeňme, že křtem se z nás stávají kněží; a právě z těchto kněží, skutečných kněží, pak některé vysvětí biskup ve jménu Kristově na kněze pro službu v církvi.
O těchto věcech by se nám hovořilo daleko snadněji, kdybychom si už konečně vyjasnili pojmy, jichž užíváme. Divím se, že k tomu ještě nedošlo.
Carlo Carretto – Hledal jsem a nalezl jsem
 
 
Každý mladý muž potřebuje muže, který ho bude vést, který mu bude předávat zkušenosti a který ho bude učit. Je to něco, co v dřívějších dobách bylo naprosto samozřejmé, ale dnes se toto duchovní otcovství, toto vedení vytrácí. Přes 80 % sebevražd páchají muži. Vidíme, že muže něco bolí.
Snad ve všech dobách i kulturách existovaly tzv. iniciační rituály, kdy mladý muž byl podroben zkoušce a musel projít rituálem, na základě kterého se stal dospělým. Často to byl rituál bolestivý, nebezpečný, ale jen tak se mohl stát dospělým mužem. V některých afrických kmenech to znamenalo, že mladý muž musel sám ulovit lva. Když přinesl jeho hřívu, stal se dospělým. Krásný rituál podstupovali mladí muži u Aboridžinců. To jsou původní obyvatelé Austrálie. Když mladý muž ukázal schopnost učit se, když ukázal, že svoji moc je připraven dát pro dobro společnosti, byl poslán na posvátné místo. Byl to prastarý lom, kde si z pazourku mohl vyrobit sekeru a v buši si potom vyrobil svou vlastní pokrývku, která náležela k jeho mužství. S touto novou sekerou a pokrývkou se potom slavnostně vrátil do vesnice. Toto bylo znamení toho, že už umí zacházet se svou mocí a že ji nebude zneužívat. Dospělí muži to všechno schvalovali. Tento vzorec u Aboridžinců trval pět tisíc let. Pět tisíc let zde měli své rituály, vyučovali mladé muže a přijímali je za dospělé. Až do doby, kdy sem přišli angličtí a irští osadníci a tento rituál velice rychle zrušili. Snad to neudělali úmyslně, ale oni udělali jednu věc – všem mladým domorodcům rozdali sekery. Touto skutečností zrušili u domorodců disciplínu a systém ocenění. Mladí muži, aniž by tak procházeli učením a důležitými rituály, se sami prohlásili za muže a najednou, aniž si to sami museli vydobýt, měli moc, aniž by s ní uměli zacházet. Mužství zde tak ztratilo svoji důstojnost a duchovní vliv a navíc došlo k narušení celého ekosystému. Ten zmatek tam trvá dodnes. Není to stejná situace, jako když 17letý chlapec dostane klíčky od auta? Anebo když ten kluk vydělá najednou velké množství peněz? Nebo když nedospělý americký voják dostane moc nad iráckými zajatci? Chybí zaučování, chybí rituály, chybí moudří muži, kteří povedou druhé. Pouze informace nestačí. Někdo nás musí vést. A běda, jakmile člověk dostane do ruky sekeru, symbol moci, se kterým ještě neumí zacházet!
 V Ježíšově době ještě fungovaly rituály, mladí muži vyhledávali své mistry a učili se u nich. Ježíš je náš Mistr, on nás učí, vede, pomáhá na cestě růstu. To slovo Mistr znamená ještě něco trochu jiného než učitel. Učitel učí pozvolna a pomalu uvádí žáka do tajemství. Mistr přechází okamžitě k jádru věci. Přeskakuje to, co učitel nemůže přeskočit, nevysvětluje a najednou bác – najednou přistane velice rychle a radikálně pravda. Co byla první Ježíšova slova? „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Změňte smýšlení a věřte evangeliu!“ Bác! Jasná pravda, rychle a bez vysvětlování. Tak učí Mistr. Mistr se také nebojí udělit žákovi lekci ponížení. Někdy úmyslně poníží svého žáka a sleduje jeho reakci. A pokud se žák brání, tak Mistr ví, že žáka čeká ještě dlouhá cesta. Že v žákově srdci je stále ještě příliš mnoho sobectví. Mistr tak cíleně znejisťuje svého žáka. On znejisťuje jeho falešné já. To je něco, co dnes lidé odmítají tolerovat! Učedníci neváhali a šli za Mistrem. Za Mistrem, který je měl rád a který jim právě proto také udělil v životě nejednu ostrou lekci. Ježíš je náš Mistr, je náročný. Záleží ale jenom na nás, jestli za ním půjdeme.
Richard Rohr – Adamův návrat

Chce-li církev být misionářská, a taková dnes být musí, vzhledem ke klesajícímu počtu členů a zejména s ohledem na základní Ježíšovu výzvu „Jděte do celého světa a učte národy“, pak nás to zavazuje vstupovat do hovoru se všemi lidmi, všem věnovat své přátelství a se všemi hledat spolupráci. Pak dokážeme nalézt společné cíle, vzájemně si naslouchat a učit se jeden od druhého. Pokud k navázání takovýchto vztahů mezi lidmi nedojde a nebudou se pěstovat, nelze si představit, jak se církvi podaří přinášet světu své poklady a radostnou zvěst. Skutečný křesťan se vyznačuje právě tím, že navazuje kontakt s jinak smýšlejícími a jinak věřícími, s těmi, kdo kladou otázky a hledají.

Naším mistrem v tomto otevírání se cizím je Ježíš – v jeho době to byli pohané a římští vojáci. Ocenil víru pohanského setníka. Jevila se mu dokonce větší než víra vlastního národa. Žasl nad pohanskou ženou, která víc než celé jeho okolí od něho očekávala uzdravení. Ježíš vedl důležité rozhovory s radními, členy vlády, tedy velerady. Stavěli se k němu kriticky a odmítavě. I jeho přátelství s Josefem z Arimatie, který mu dal k dispozici svůj hrob a společně s Nikodémem obstaral pomazání a uložení jeho těla, ukazuje, jak byl Ježíš s jinak smýšlejícími spřátelen. Ne náhodou jsou důležitými svědky Ježíšova významu lotr po pravici a římský setník pod křížem. Vložili v Ježíše svou naději. Tato linie byla pro Ježíše programem, jenž pak ve světě odvážně a s velikým nasazením šířil apoštol Pavel. Ani zde nesmíme zapomínat na to, jaké to vyvolalo spory mezi apoštoly a jaké obtíže musela Ježíšova zvěst a církev překonávat ve svých počátcích. Oproti tomu se spory po Druhém vatikánském koncilu jeví v mírném světle. Za rozkvět a rozšíření církve vděčíme odvaze tehdejších apoštolů a stejnou odvahu potřebujeme i dnes: při potížích se nevzdávat, ale kráčet dál a se všemi setrvávat v rozhovoru.
kardinál Carlo Maria Martini, Georg Sporschill – Hovory v Jeruzalémě

Číst evangelium

Jeden rok nastal mezi návštěvníky kostela ve městě hotový rozruch, Přišla zpráva, že se nějací významní vědci sejdou, aby rozhodli, kterým částem evangelia se má věřit a které budou odmítnuty. To vyvolalo velké vzrušení mezi odborníky a spoustu diskuzí v bulvárním tisku. Hodně se na to téma kázalo, někdo varoval před strašnými následky takové bezbožnosti, jiní to vítali jako největší průlom v dějinách biblistiky. Někteří z přátel matky Makríny byli velmi rozčilení a nemohli pochopit, proč se tím matka téměř nevzrušuje. Probírali to mezi sebou a rozhodli se, že jí řeknou, jak se cítí.

„No,“ řekla světice, „není to konec světa. Evangelium je víc než stránky, na kterých je napsáno, a nemůže být zničeno ničím, co by učení profesoři mohli udělat.“ „Ale matko,“ protestovali, „co tihle vědci právě dělají, je určitě strašný hřích.“ „Možná,“ odpověděla, „ale to je věc Boha, ne nás.“

Jeden z těch vědců měl ve městě bratrance a jednoho dne k němu přijel na návštěvu. Protože slyšel o matce Makríně, poprosil ho, jestli by se s ní během svého pobytu nemohl setkat. Jeho bratranec si nebyl úplně jistý: matka Makrína totiž uměla být někdy poněkud hrubá a profesorovo ego nebylo těžké pošramotit. K jeho úlevě je však pozvala dovnitř velmi zdvořile, a dokonce jim nabídla čaj.

Zatímco probírali různé věci, všiml si profesor velkého otevřeného evangeliáře, ležícího na dřevěném stojanu v rohu místnosti. „Vidím, že čtete evangelium,“ řekl. „Jak možná víte, jsem v této oblasti odborník. Nechtěla byste se mě na něco zeptat? Bude mi ctí s vámi debatovat o čemkoli, o čem si přejete.“ „Ne, děkuji vám, profesore,“ odpověděla matka Makrína. „Nikdy evangelium nestuduji a jsem docela nevzdělaná.“ „Ale,“ řekl profesor. „A jak ho tedy čtete?“ „Velmi snadno,“ odpověděla matka Makrína. „Na kolenou!“

Irma Zaleski – Moudrost kradu u svatých

 

Chci se vám svěřit, jak čtu svou starou Bibli. Často ji vezmu, přečtu kousek, pak ji odložím a nechávám Ježíše, aby se na mě díval. Nejsem to já, kdo se dívá na něho, on se dívá na mě: Bůh je skutečně tam, je přítomný. Tak se jím nechávám pozorovat a cítím – a není to sentimentální – vnímám v hloubce, co mi Pán říká.
Někdy nemluví. A tedy necítím nic, jen prázdno, prázdno, prázdno… Avšak trpělivě tam zůstávám a takto ho očekávám, četbou a modlitbou. Někdy dokonce při modlitbě usnu, ale to nevadí: Jsem jako syn v blízkosti svého otce, a to je to, na čem záleží. Chcete mi udělat radost? Čtěte Bibli.
papež František
 
 
175. Mladí lidé, zamilovaní do Krista, jsou povoláni k tomu, aby všude svědčili o evangeliu svým životem. Svatý Albert Hurtado řekl, že „být apoštolem neznamená nosit na klopě odznak; neznamená to o pravdě mluvit, ale žít ji, vtělit se do ní, proměnit se v Krista. Být apoštolem neznamená nosit v ruce pochodeň, ani jen vlastnit světlo, ale být tím světlem […]. Evangelium […] je víc příklad než vyučování. Poselství proměněné v žitý život.“
 
176. Důležitost svědectví neznamená, že bychom neměli říkat žádná slova. Proč bychom neměli mluvit o Ježíši, proč bychom neměli druhým vyprávět o tom, že on nám dává sílu k životu, že je krásné s ním rozprávět, že nám prospívá, když rozjímáme o jeho slovech? […]
 
177. „Kam nás Ježíš posílá? Zde neexistují žádné hranice, žádné meze: posílá nás ke všem lidem. Evangelium je pro všechny, a ne jenom pro některé. Není jenom pro ty, kdo se nám zdají bližší, chápavější, vstřícnější. Je pro všechny. Nebojte se jít a nést Krista do všech oblastí, až na existenciální periferie, a také těm, o kterých si myslíme, že jsou nejvzdálenější, nejlhostejnější. Pán hledá všechny, chce, aby všichni pocítili jeho hřejivé milosrdenství a lásku.“ A zve nás, abychom byli neohroženými misionáři, ať už se nacházíme kdekoli a ať jsme ve společnosti kohokoli: v naší čtvrti, ve škole, při sportu nebo když si někam vyrazíme s přáteli, když sloužíme jako dobrovolníci nebo na pracovišti. Ať jsme kdekoli, máme vždycky příležitost dělit se o radost z evangelia.
papež František – Christus vivit
 
 
10. Působení Ducha svatého se týká nejen vznikání Písma svatého, ale také těch, kdo Božímu slovu naslouchají. Důležité je přitom tvrzení koncilních otců, že „Písmo svaté se má číst a vykládat pomocí téhož Ducha, z jehož popudu bylo sepsáno“. V Ježíši Kristu dosahuje Boží zjevení svého vrcholu; Duch svatý však působí dále. Bylo by ochuzením, kdyby někdo chtěl omezovat působení Ducha svatého jen na božskou inspiraci Písma svatého a jeho různých autorů. Je proto nezbytné mít důvěru v působení Ducha svatého, který nadále poskytuje zvláštní podobu inspirace, když církev zvěstuje Písmo svaté, které učitelské poslání církve závazně vykládá a každý věřící je bere jako normu pro svůj duchovní život.
papež František – list Aperuit illis