32. neděle v mezidobí – cyklus B
1 Král 17,10-16; Žid 9,24-28; Mk 12,38-44
38Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, 39první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; 40vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ 41Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. 42Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. 43Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. 44Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Mk 12,38-44)
Srovnání: 38-40Mt 23,1-14; Lk 20,45-47; 39Lk 11,43; 41-44Lk 21,1-4; 412 Král 12,10
Úvod k meditaci
Velikost daru se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, nýbrž podle toho, co mu zbylo.
sv. Ambrož
Výklad biblického textu
Kontext: Tato perikopa se nachází v kontextu Ježíšova působení v Jeruzalémě (Mk 11,1-13,37), které předchází pašijové události (Mk 14,1-15,47). Ježíšova činnost
v Jeruzalémě se soustředila téměř výlučně na chrám. Tato skutečnost není zřejmá pouze
z textu evangelia, nýbrž ji potvrzuje sám Ježíš svými slovy při svém zatčení: Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil (Mk 14,49). Ježíšova činnost v Jeruzalémě začala událostí vyčištění chrámu, kde zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům (Mk 11,15-19),
a dospěla svého vrcholu v dotazu na synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Během svého pobytu
v Jeruzalémě Ježíš projednal důležité otázky se svými odpůrci. Jednalo se o několik sporů ohledně zásadních otázek: spor o Ježíšovu pravomoc (Mk 11,27-33), spor o daň císaři (Mk 12,13-17), spor o vzkříšení (Mk 12,18-27), spor o největší přikázání (Mk 12,28-34) a o synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Po těchto sporech Ježíš vyslovuje varování před učiteli Zákona (Mk 12,38-40) a chválí jednání vdovy (Mk 12,41-44). Tyto dvě poslední události ukončují veškeré Ježíšovo vyučování v chrámě a Ježíš chrám definitivně opouští.
v Jeruzalémě se soustředila téměř výlučně na chrám. Tato skutečnost není zřejmá pouze
z textu evangelia, nýbrž ji potvrzuje sám Ježíš svými slovy při svém zatčení: Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil (Mk 14,49). Ježíšova činnost v Jeruzalémě začala událostí vyčištění chrámu, kde zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům (Mk 11,15-19),
a dospěla svého vrcholu v dotazu na synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Během svého pobytu
v Jeruzalémě Ježíš projednal důležité otázky se svými odpůrci. Jednalo se o několik sporů ohledně zásadních otázek: spor o Ježíšovu pravomoc (Mk 11,27-33), spor o daň císaři (Mk 12,13-17), spor o vzkříšení (Mk 12,18-27), spor o největší přikázání (Mk 12,28-34) a o synovství Mesiáše (Mk 12,35-37). Po těchto sporech Ježíš vyslovuje varování před učiteli Zákona (Mk 12,38-40) a chválí jednání vdovy (Mk 12,41-44). Tyto dvě poslední události ukončují veškeré Ježíšovo vyučování v chrámě a Ježíš chrám definitivně opouští.
v. 38: Učitelé Zákona jako znalci Zákona jsou duchovními vůdci lidu, kterému ukazují, co je třeba dělat podle Boží vůle. Jsou rovněž nejurputnějšími Ježíšovými protivníky. Již krátce po tom, co Ježíš zahájil své veřejné působení,
o něm prohlásili, že je posedlý Belzebubem. V evangelním vyprávění vychází neustále najevo protiklad mezi nimi
a Ježíšem, který kritizuje chování těchto učitelů Zákona a rázným způsobem před nimi varuje lid. Nechce je stavět do špatného světla, ale chce zabránit tomu, aby lid obdivoval jejich chování a napodoboval je. Učitelé Zákona stále staví do středu pozornosti svou vlastní osobu. Chtějí, aby se s nimi jednalo všude s patřičnou ctí.
o něm prohlásili, že je posedlý Belzebubem. V evangelním vyprávění vychází neustále najevo protiklad mezi nimi
a Ježíšem, který kritizuje chování těchto učitelů Zákona a rázným způsobem před nimi varuje lid. Nechce je stavět do špatného světla, ale chce zabránit tomu, aby lid obdivoval jejich chování a napodoboval je. Učitelé Zákona stále staví do středu pozornosti svou vlastní osobu. Chtějí, aby se s nimi jednalo všude s patřičnou ctí.
To, co vytýká Ježíš učitelům Zákona, to také vytýkal svým učedníkům. Učedníci se totiž mezi sebou dohadovali, kdo je z nich největší (Mk 9,34). Ježíš jim skrze své vyučování sdělil, že služba je jedinou cestou k pravé velikosti (Mk 9,35-37).
v. 40: vyjídají vdovám domy – Vdovy a sirotci jsou pokládány za sociálně slabé osoby a nachází se tak pod mimořádnou Boží ochranou (Ex 22,21-23). Kdo jejich situaci zneužívá, proviňuje se proti přikázání lásky k bližnímu.
pod záminkou dlouhých modliteb – Podobná zvrhlost nastává, když se někdo modlí na odiv lidem. Tím popírá nejvnitřnější význam modlitby.
v. 41: proti chrámové pokladnici – Do chrámové pokladnice se vkládaly poplatky a dary. Dárci nevhazovali dary sami, nýbrž je dávali kněžím, jim oznámili velikost daru a účel, na který je přinášen. Kněží dary zanášeli do seznamů a kontrolovali platnost mincí a hlasitě vyvolávali jejich hodnotu.
v. 42: Přišla také jedna chudá vdova a dala – Neprosí, ale ve své chudobě je schopna dát.
dvě drobné mince – Mohla dát jen jednu minci a druhou si nechat. Ježíš ví, že je to všechno, co má.
asi tolik jako pár halířů – Marek svým římským čtenářům vysvětluje, že je to asi tolik jako kvadrans – broznová mince o hmotnosti 3 g; u starých Římanů seplatil kvadrans za jednu lázeň. Jedná se skutečně o nepatrný finanční obnos, který se obvykle dával jako almužna žebrákovi. Pro tuto vdovu by přece nemuselo být tak obtížné znovu takovýto obnos získat skrze žebrání.
v. 43-44: Ježíš nehodnotí podle měřítka kvantity, ale kvality. Chudá vdova dala celé své živobytí, její jednání je naprosto svobodné a vyznačuje se neokázalostí. Ježíš ji dává za příklad pro vyučování.
Zavolal své učedníky – Volá je, aby pozorovali, čeho si ani nevšimli a co ostatně považují za nicotné. Tato žena je svobodná vůči všem materiálním potřebám a je velkodušná ve své oddanosti Bohu. Nestará se s úzkostlivostí o to, co bude jíst, co bude pít, co si obleče na sebe (srov. Mt 6,25-34). Jinak by si musela ponechat své nepatrné zásoby. Tato vdova dává vše Bohu tím způsobem, jakého je schopna, jaký je pro ni přijatelný. Tímto způsobem vyjadřuje svou naprostou oddanost vůči Bohu. Tato žena se vyznačuje zvláštní svobodou a důstojností. Její srdce se neznepokojuje starostmi o denní chléb a nesoustředí se na vlastní osobu. Její jednání je naprosto odlišné od jednání učitelů Zákona.
K tématu
Vdovin groš
Jeden z tzv. ekumenických vtipů vypráví o tom, jak se představitelé různých náboženství vraceli z ekumenického setkání na jednom ostrově v oceánu. Plavili se na luxusně zařízené lodi, a tak mohli pokračovat v diskuzích. Najednou se ale strhla prudká bouře a kapitán prohlásil, že je nebezpečí ztroskotáni. Duchovni hned dostali spásnou myšlenku: „Musíme se pomodlit! A protože se vracíme z pěkného společného setkání, bylo by dobré, kdybychom zvolili nějakou modlitbu, která je společná všem.“ Pěkná idea, ale kde tu modlitbu najít? Co jeden navrhoval, to druzí zamítli. Mezitím se loď víc a víc nakláněla, a tak nakonec jeden zvolal: „Vezmu klobouk
a udělejme sbírku! To je přece stejné ve všech kostelech!“
a udělejme sbírku! To je přece stejné ve všech kostelech!“
Nejen v kostelech, ale všude, kde se něco dobrého koná, jsou pokladnice na vybírání peněz – jako by výmluvně kázaly: „Chceš něco dobrého vykonat? Pomoz nám!“ Chrámové sbírky mají pak zvláštní účinnost. Při liturgii si člověk uvědomí, že on sám dostal všechno od Boha, kázání ho pak povzbudí ke konání dobra. Je tedy disponován k tomu, aby přispěl na dobrý účel, zvláště proto, že to dělají všichni a je těžké se tomuto gestu vyhnout. Na druhé straně se málokdo chce nechat vyprovokovat k přílišné velkodušnosti. Proto se obvykle dává do sbírky ten nejmenší peníz, který se ještě jakžtakž sluší. Tyto peníze jsou většinou odleskem celého našeho postoje k Bohu a dobru. Nechceme se unáhlit. Teoreticky se tomu říká vlažnost v duchovních věcech – svým způsobem uspokojí výčitky svědomí, ale nezbaví člověka unuděnosti a malosti.
Něco jiného se vypravuje v evangeliu o chudé vdově: vložila peníz ze svého nedostatku, zatímco všichni ostatní
z nadbytku. Je zajímavé slyšet motivy chudých lidí, když dávají almužnu či příspěvek do pokladničky. Sotva by uvedli důvod, že chtějí vykonat dobrý skutek, obyčejně říkají: „Vždyť já také tolik potřebuji, ať mi to tedy Pán Bůh vynahradí!“ – „Ať mi Pán Bůh požehná to málo, co jsem dal.“ Proto jsou almužny chudých požehnané. Od nich se mají učit všichni, kteří něco dávají, protože tu není místo pro povýšený pocit, že si velkodušně ubírám ze svého. Jedna stará ruská morální kniha dává radu, jak se zachovat, když nás chudý o něco prosí: „Pokřižuj se, sáhni do měšce a řekni: ‚Poslyš, bratře, Pán Bůh mi požehnal. Přijmi z toho něco pro sebe a pomodli se za mne.‘“ Je zajímavé, že podobnou formuli mají i zbožní muslimové: ,,Alláh mi požehnal, rozdělte se se mnou o jeho požehnání.“ V této atmosféře se pak lidské pokladnice stávají součástí nepřeberné pokladnice Božích darů.
z nadbytku. Je zajímavé slyšet motivy chudých lidí, když dávají almužnu či příspěvek do pokladničky. Sotva by uvedli důvod, že chtějí vykonat dobrý skutek, obyčejně říkají: „Vždyť já také tolik potřebuji, ať mi to tedy Pán Bůh vynahradí!“ – „Ať mi Pán Bůh požehná to málo, co jsem dal.“ Proto jsou almužny chudých požehnané. Od nich se mají učit všichni, kteří něco dávají, protože tu není místo pro povýšený pocit, že si velkodušně ubírám ze svého. Jedna stará ruská morální kniha dává radu, jak se zachovat, když nás chudý o něco prosí: „Pokřižuj se, sáhni do měšce a řekni: ‚Poslyš, bratře, Pán Bůh mi požehnal. Přijmi z toho něco pro sebe a pomodli se za mne.‘“ Je zajímavé, že podobnou formuli mají i zbožní muslimové: ,,Alláh mi požehnal, rozdělte se se mnou o jeho požehnání.“ V této atmosféře se pak lidské pokladnice stávají součástí nepřeberné pokladnice Božích darů.
O chudé vdově z evangelia čteme, že do pokladnice vložila dvě drobné mince. Ti, kteří rádi hledají ve všech detailech Písma symbolický smysl, se pokoušejí vyčíslit, kolik by to asi bylo v naší měně, co by to obnášelo v našem životě. Říká se, že čas jsou peníze. Kolik vydělá dobrý pracovník za hodinu? A přece i ti, kdo si umějí denní práci dobře zorganizovat, mají mnoho „ztracených okamžiků“: musí čekat na autobus, na spojení při telefonním hovoru, na přijetí u šéfa atd. Jsou-li čas peníze, pak tyto okamžiky jsou drobné mince, které ztrácíme, vypadly z peněženky denního programu. Mohou se ale vložit do Boží pokladnice, když jejich prázdnotu zaplníme krátkými modlitbami. Čím prostší a jednodušší jsou, tím lépe jdou ze srdce.
Tomáš Špidlík – Slyšet Boha v ranním vánku
Ježíš při mnoha příležitostech zcela jasně vysvětlil, že je to on, kdo trpí v trpícím bližním, a že jsme to my, kdo mu má pomoci. Tato odpovědnost není něčím dobrovolným navíc; je vložena na nás všechny. Ježíš jasně řekl, že v den konečného zúčtování nám bude položena otázka: „Posloužili jste mi ve svém bližním, který byl v nouzi?“ Konečný rozsudek, na němž bude záviset naše věčná budoucnost, nebude vynesen podle toho, kolik zázraků jsme vykonali, kolik lidí jsme uzdravili nebo kolika extázemi jsme prošli, ale tím, jakou odpověď jsme dávali Kristu, bez ustání trpícímu utrpením našich bližních.
Jedním z problémů dneška je, že jsme – hlavně prostřednictvím televize – ustavičně bombardováni potřebami našich bližních na celém světě a prostě nevíme, kde a jak začít, ke komu se obrátit: úkol se zdá tak obrovský, potřeby tak nezměrné. Vzpomínám si na jednoho obzvlášť arogantního televizního reportéra, který se snažil vehnat do úzkých Matku Terezu dotazováním na povahu a rozsah její práce. Nakonec jí řekl: „Není to, co děláte, koneckonců jen kapkou v moři?“ Usmála se a odpověděla velmi prostě: „Ano, ale copak se moře neskládá z mnoha kapek?“ Nemůžeme dělat všechno, dokonce ani mnoho ne, ale něco dělat můžeme. Až příliš často nás zrazuje naše arogance. Myslíme si, že naše „velké skutky lásky“ změní svět, nebo k této změně alespoň přispějí značnou, vyčíslitelnou měrou, která nezůstane bez povšimnutí.
David Torkington – Vždycky se může začít znovu
Milodar
Klíčovým slovem dnešního evangelia, které nám klade před oči chudou vdovu v Jeruzalémském chrámu, může být slovo milodar. Obecně tedy správný vztah k majetku a pochopení jeho smyslu v našem životě. Chování hlavní hrdinky evangelijního příběhu na jednu stranu obdivujeme, ovšem sami se snažíme svoje dárcovství řešit spíše racionálnějším způsobem. Dáváme dary kvůli odpisům z daní, sponzorujeme třeba sport kvůli vlastní reklamě apod. Naše milosrdenství se snažíme přetransformovat v dobrý obchod. Při konání milosrdenství myslíme na sebe, chceme na něm vydělat, a tak do milého srdce zatahujeme vypočítavost a říkáme, že se chováme rozumně.
Tato racionalizace milosrdenství je jen jedním z projevů hlubší nemoci, která se poprvé v dějinách projevila při stavbě Babylonské věže. Jde o syndrom zmatení. Dnes ovšem nejde o zmatení jazyků, ale o zmatení hodnot. Často slýcháme o proměně hodnot. V popředí již nestojí čtyři kardinální ctnosti, jako tomu bylo od dob Aristotelových; na jejich místo se nyní dostaly hodnoty nové, jako sebeurčení, samostatnost, nezávislost a suverenita. Anglický výraz pro hodnotu je „value“, pochází z latinského slova „valere“, což znamená „být silný“, „být zdravý“. Hodnoty mají být
v našem životě zdrojem síly. Hodnoty dávají našemu životu smysl.
v našem životě zdrojem síly. Hodnoty dávají našemu životu smysl.
Majetek a zajištěnost pochopitelně nejsou špatnými záležitostmi, jenom se často umisťují na špatné příčce našeho hodnotového žebříčku. Bible na žádném místě neříká, že majetek je něčím nepatřičným, evangelium nepředpokládá, že křesťan je žebrák. Také nikde neklade otázku, kolik toho máme, ale Bůh se nás ptá na něco jiného. Klade otázku, čím se cítíte být zajištěni. Jsou to naše peníze a úspěchy, nebo naše vztahy k Bohu a lidem?
Pavel Konzbul – Dvířka věčnosti
Drazí bratři a sestry,
bohoslužba slova této neděle nám prezentuje jako vzory víry dvě vdovy. Představuje nám je paralelně: jednu v První knize Královské (17,10-16), druhou v Markově evangeliu (12,41-44). Obě tyto ženy jsou velmi chudé a právě v této situaci projevují velkou víru v Boha. První se objevuje v cyklu vyprávění o prorokovi Eliášovi. Ten v době hladu dostal od Pána příkaz odebrat se do Sidónu, tedy pryč z Izraele, na pohanské území. Tam potká tuto vdovu a požádá ji o vodu a chléb. Žena odvětí, že má pouze hrst mouky a trochu oleje, ale protože prorok naléhá a slibuje, že pokud jej poslechne, nebude chybět mouka ani olej, vyslyší ho a je odměněna. Druhá vdova z evangelia je zpozorována Ježíšem v Jeruzalémském chrámu u pokladnice, kam lidé vkládají své dary. Ježíš zahlédne, že tato žena dává do pokladnice dvě drobné mince. Zavolá tedy učedníky a vysvětluje, že její dar je větší než ten, který dali bohatí, protože zatímco oni dali ze svého nadbytku, vdova nabídla „všechno, co měla, celé své živobytí“ (Mk 12,44).
Z těchto dvou biblických epizod moudře kladených vedle sebe je možné odvodit cenné ponaučení týkající se víry, která se jeví jako vnitřní postoj toho, kdo zakládá svůj život na Bohu, na Jeho Slovu a naprosto v Něho důvěřuje. Vdova sama o sobě představovala ve starozákonní době situaci velké nouze. Vdovy a sirotci proto v Bibli představují lidi, o které se Bůh výjimečně stará. Ztratili pozemskou oporu, ale Bůh zůstává jejich Ženichem, jejich Rodičem. Nicméně, Písmo říká, že objektivní situace nouze, v tomto případě fakt vdovství, nepostačuje. Bůh vždycky žádá naši svobodnou oddanost víry, která se vyjadřuje láskou k Němu a k bližnímu. Nikdo není tak chudý, aby nemohl něco dát. A obě naše dnešní vdovy opravdu dokazují svoji víru vykonáním skutku lásky. Jedna ve vztahu k prorokovi a druhá almužnou. Tak dosvědčují nedělitelnou jednotu víry a lásky, jakož i lásky k Bohu a lásky k bližnímu, jak nám to připomnělo evangelium minulou neděli. Svatý papež Lev Veliký, praví: „Božská spravedlnost se nevypočítává množstvím darů, nýbrž vahou srdce. Vdova z evangelia vložila do chrámové pokladny dvě drobné mince, které převážily dary všech bohatých. Žádné gesto dobroty před Bohem nepostrádá smysl, žádné milosrdenství nezůstává bez ovoce“ (Sermo de jejunio dec.mens., 90,3).
Panna Maria je dokonalým příkladem toho, kdo nabízí sebe celého s důvěrou v Boha. V této víře odpověděla Andělovi souhlasem a přijala Pánovu vůli. Maria pomoz v tomto Roku víry také každému z nás, abychom posílili důvěru v Boha a v Jeho Slovo.
Z těchto dvou biblických epizod moudře kladených vedle sebe je možné odvodit cenné ponaučení týkající se víry, která se jeví jako vnitřní postoj toho, kdo zakládá svůj život na Bohu, na Jeho Slovu a naprosto v Něho důvěřuje. Vdova sama o sobě představovala ve starozákonní době situaci velké nouze. Vdovy a sirotci proto v Bibli představují lidi, o které se Bůh výjimečně stará. Ztratili pozemskou oporu, ale Bůh zůstává jejich Ženichem, jejich Rodičem. Nicméně, Písmo říká, že objektivní situace nouze, v tomto případě fakt vdovství, nepostačuje. Bůh vždycky žádá naši svobodnou oddanost víry, která se vyjadřuje láskou k Němu a k bližnímu. Nikdo není tak chudý, aby nemohl něco dát. A obě naše dnešní vdovy opravdu dokazují svoji víru vykonáním skutku lásky. Jedna ve vztahu k prorokovi a druhá almužnou. Tak dosvědčují nedělitelnou jednotu víry a lásky, jakož i lásky k Bohu a lásky k bližnímu, jak nám to připomnělo evangelium minulou neděli. Svatý papež Lev Veliký, praví: „Božská spravedlnost se nevypočítává množstvím darů, nýbrž vahou srdce. Vdova z evangelia vložila do chrámové pokladny dvě drobné mince, které převážily dary všech bohatých. Žádné gesto dobroty před Bohem nepostrádá smysl, žádné milosrdenství nezůstává bez ovoce“ (Sermo de jejunio dec.mens., 90,3).
Panna Maria je dokonalým příkladem toho, kdo nabízí sebe celého s důvěrou v Boha. V této víře odpověděla Andělovi souhlasem a přijala Pánovu vůli. Maria pomoz v tomto Roku víry také každému z nás, abychom posílili důvěru v Boha a v Jeho Slovo.
Benedikt XVI. 11. 11. 2012
Rád v postavě chudé vdovy spatřuji církev, která je v jistém smyslu tak trochu vdovou, protože očekává návrat svého Ženicha… Má Jej ovšem v eucharistii, ve Slovu Božím a v chudých, to ano, ale čeká přece na Jeho návrat, ne? Toto je postoj církve. Ona vdova nebyla důležitá, její jméno se nevyskytovalo v novinách. Nikdo ji neznal. Neměla doktoráty. Nic. Nezářila vlastním světlem. Proto v této ženě spatřuji podobu církve. Velká ctnost církve má spočívat právě v tom, že nevyzařuje svoje světlo, nýbrž odráží to, které přichází od jejího Ženicha. Přichází rovnou od Něho. A když během staletí chtěla někdy církev mít svoje vlastní světlo, pochybila.
Je pravda, že někdy Pán může po svojí církvi chtít, aby měla nebo si vzala trochu světla, ale myslí se tím, že má-li církev poslání osvěcovat lidstvo, pak světlo, které jí bylo dáno, musí být pouze to, které obdržela od Krista v postoji pokory.
Všechny služby, které v církvi konáme, nám v tom mají pomáhat, tedy v tom, aby se nám dostávalo světla. Služba bez tohoto světla nemá smysl. Když si církev počíná tak, aby byla bohatá či mocná nebo usilovala o moc, zbloudí, jako se stalo v dějinách mnohokrát a jak k tomu dochází v našem životě, když chceme mít jiné světlo, jež není Pánovo, tedy svoje vlastní světlo.
Když je církev věrná naději a svému Ženichovi, má radost, že od Něho dostává světlo a v tomto smyslu je „vdovou“, je v očekávání jako měsíc vzhledem k slunci, které vyjde.
Je-li církev pokorná, je-li chudá a také vyznává-li svou ubohost, kterou máme všichni, pak je církev věrná. Říká-li církev: „Jsem tmavá, světlo dostávám odtamtud!“, prospíváme. Prosme tuto vdovu, která je zajisté v nebi, prosme ji, aby nás učila být takovouto církví, abychom v životě dávali vše, co máme, a nic si nenechávali pro sebe. Všechno Pánu a bližnímu. Pokorně. Bez samolibosti z toho, že máme svoje vlastní světlo, a v neustálém hledání toho, které přichází od Pán.
Je pravda, že někdy Pán může po svojí církvi chtít, aby měla nebo si vzala trochu světla, ale myslí se tím, že má-li církev poslání osvěcovat lidstvo, pak světlo, které jí bylo dáno, musí být pouze to, které obdržela od Krista v postoji pokory.
Všechny služby, které v církvi konáme, nám v tom mají pomáhat, tedy v tom, aby se nám dostávalo světla. Služba bez tohoto světla nemá smysl. Když si církev počíná tak, aby byla bohatá či mocná nebo usilovala o moc, zbloudí, jako se stalo v dějinách mnohokrát a jak k tomu dochází v našem životě, když chceme mít jiné světlo, jež není Pánovo, tedy svoje vlastní světlo.
Když je církev věrná naději a svému Ženichovi, má radost, že od Něho dostává světlo a v tomto smyslu je „vdovou“, je v očekávání jako měsíc vzhledem k slunci, které vyjde.
Je-li církev pokorná, je-li chudá a také vyznává-li svou ubohost, kterou máme všichni, pak je církev věrná. Říká-li církev: „Jsem tmavá, světlo dostávám odtamtud!“, prospíváme. Prosme tuto vdovu, která je zajisté v nebi, prosme ji, aby nás učila být takovouto církví, abychom v životě dávali vše, co máme, a nic si nenechávali pro sebe. Všechno Pánu a bližnímu. Pokorně. Bez samolibosti z toho, že máme svoje vlastní světlo, a v neustálém hledání toho, které přichází od Pán.
papež František – kázání v Domě sv. Marty 24. 11. 2014
Společnost potřebuje změnu myšlení. Bez pochopení a praktikování nezištnosti nebude fungovat. Děláme obrovskou službu společnosti, když vychováváme lidi k tomu, aby darovali ze solidarity potřebným, aby věnovali svůj čas a své síly. (…)
Z čeho roste potřebná změna myšlení a kultura Božího království? Z víry, z vědomí, že člověk je Bohem milován a obdarován. Počínaje existencí, schopnostmi a možnostmi, a konče vírou, poznáním Boha a vědomím, že všechno je nezasloužený dar - milost. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8). (…) Sociální aspekt křesťanství vyrůstá z Ježíšova tvrzení: Co jste učinili jednomu z těch mých nejmenších, nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). Jde o základní zásadu křesťanství. Bez konkrétních projevů lásky k člověku není možné milovat Boha, být dobrým křesťanem. V Janově listě čteme: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí (1J 4,20)? Znevýhodnění nejsou ani chudí, protože kvalita činu, či velikost daru se hodnotí především podle velikosti lásky, jak ukázal Ježíš na příkladu chudé vdovy, která dala do chrámové pokladnice vše, co měla, i když to byly jen dvě drobné mince (Mk 12,42-44). Na nové evangelizaci, na budování nové kultury Božího království tedy může mít podíl každý z nás.
Z čeho roste potřebná změna myšlení a kultura Božího království? Z víry, z vědomí, že člověk je Bohem milován a obdarován. Počínaje existencí, schopnostmi a možnostmi, a konče vírou, poznáním Boha a vědomím, že všechno je nezasloužený dar - milost. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8). (…) Sociální aspekt křesťanství vyrůstá z Ježíšova tvrzení: Co jste učinili jednomu z těch mých nejmenších, nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). Jde o základní zásadu křesťanství. Bez konkrétních projevů lásky k člověku není možné milovat Boha, být dobrým křesťanem. V Janově listě čteme: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí (1J 4,20)? Znevýhodnění nejsou ani chudí, protože kvalita činu, či velikost daru se hodnotí především podle velikosti lásky, jak ukázal Ježíš na příkladu chudé vdovy, která dala do chrámové pokladnice vše, co měla, i když to byly jen dvě drobné mince (Mk 12,42-44). Na nové evangelizaci, na budování nové kultury Božího království tedy může mít podíl každý z nás.
Jan Graubner – Ročenka matice velehradské 2014
Když tvoje víra vychladne, začneš rozhodovat o tom, co papež má a co nemá dělat, začneš rozhodovat, s kým se papež smí a s kým se nesmí modlit, a zdali může i s protestanty, nebo dokonce i se Židy.
Když tvoje víra vychladne, začneš usilovně hledat na svých bližních něco zlého a vítězoslavně najdeš vždycky.
Když tvoje víra vychladne, začneš řešit, v jaké poloze přijímat svaté přijímání, aby to bylo správně, jak má být otočen oltář a jak má být otočen kněz a jakým jazykem má mluvit, aby byl Bůh spokojen nebo aby byli spokojeni lidé nebo abys byl spokojen ty, a ještě tomu bude drze říkat návrat k tradici.
Když tvoje víra vychladne, začneš se v kostele otáčet a rozhodovat o tom, kdo ještě smí a kdo už nesmí chodit ke svatému přijímání.
Když tvoje víra vychladne, zapomeneš, že církev svatá není řízena anděly, a budeš mít spoustu připomínek k tomuto nebo jinému křesťanu, sestřičce, knězi řeholníku či biskupovi a budeš kritizovat, kritizovat a kritizovat.
Marek Vácha - Nevyžádané rady mládeži
Carlo měl velmi blízko zejména k těm nejchudším. Neustále opakoval, že „lidé, kteří mají hodně peněz a vznešených titulů, by se neměli vytahovat a ponižovat ostatní“. Říkal také, že „vznešené tituly a peníze jsou jenom cáry papíru. To, co je v životě důležité, je vznešenost duše neboli láska k Bohu a k bližnímu.“ Jeho pokora, velkorysost a lidskost se nedokáže v klidu dívat na žádný druh sociální nespravedlnosti, neboť „všichni lidé jsou Boží tvorové“.
Nikola Gori – Blahoslavený Carlo Acutis