33. neděle v mezidobí – cyklus B
Dan 12,1-3; Žid 10,11-14.18; Mk 13,24-32
Ježíš řekl svým učedníkům: 24„V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, 25hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. 26A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. 28Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. 29Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. 30Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. 31Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. 32O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Mk 13,24-32)
Srovnání: 24-27Mt 24,29-31; Lk 21,25-28; 24-25Iz 13,10; Jl 2,10; Zj 6,12-13; 26Dan 7,13-14; 27Dt 30,4; Zach 2,10; 28-32Mt 24,32-36; Lk 21,29-33; 30Mk 9,1; 32Sk 1,7
Úvod k meditaci
Křesťan neočekává konec světa, ale příchod Pána. Neočekává nějakou kosmickou katastrofu, nýbrž obnovu všeho. Neobává se propasti nicotnosti, ale doufá v plnost života. Křesťan už nyní má, po čem touží, ale dosud to nevlastní v plné míře. Svědčí o blažené naději a obdržel závdavek nekonečného zaslíbení. Šíří kolem sebe radost, a přitom se zříká celé řady radostí, které nabízí tento svět, a ani náhodou se mu nevyhýbá utrpení…
Výklad biblického textu
Kontext: Mezi kapitolami o veřejném Ježíšově působení (Mk 1-12) a těmi, které vypovídají o jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 14-16), se nachází tzv. eschatologická řeč (Mk 13). Tato řeč společně s řečí v podobenstvích (Mk 4) jsou jedinými delšími Ježíšovými proslovy podle svědectví tohoto evangelia.
Závěr dějin je spojen s otřesem všeho toho, co doposud bylo pevné a stabilní, a s příchodem Syna člověka v jeho slávě. Tato událost je mimočasová a Boží zjevení nás neinformuje o historickém konci světa. Evangelium nám nedává vědecký popis kosmických katastrof, nýbrž obrazné vyjádření náboženského poselství. Líčení událostí si vypůjčilo slovník z apokalyps Starého zákona.
v. 24: V těch dnech – Marek nepoužívá svého oblíbeného výrazu ihned, který se v jeho evangeliu vyskytuje dvaačtyřicetkrát, ale v těch dnech, což může znamenat dlouhé časové mezidobí.
po velkém soužení – To jsou dny Ježíšovy smrti a zničení Jeruzaléma.
v. 24 a 25: Slunce a měsíc umožňují měření času. Hvězdy jsou k sobě navzájem nehybně přidruženy. Jeví se tedy jako symbol řádu a stálosti. Člověk, který putuje pouští nebo se plaví po moři, se podle nich může orientovat. Zachvění tohoto hvězdného světa, který symbolizuje řád a stálost, dává najevo, že nynější poměry nemají věčné trvání. Člověk s nimi tedy nemůže neomezeně počítat a zároveň je nesmí pokládat za jediný jednoznačný orientační bod. Zatmění slunce a měsíce, padání hvězd a zachvění kosmu jsou obrazy, které nelze chápat doslovným způsobem, nýbrž je třeba je interpretovat symbolicky.
v. 26: Tehdy uvidí – Nebude to něco skrytého, ale dobře viditelného. Posledním slovem k veškerým lidským dějinám a ke všem jejich událostem je příchod Syna člověka v Boží slávě. On, který prošel cestou utrpení a smrti, se stane viditelným všem lidem ve svém pravém postavení.
v. 28: Poučte se z přirovnání o fíkovníku! – Je to strom, který má plody jako první i poslední. Vyrůstají přímo z kmene, bez květů, a zůstávají na rostlině celý rok. Kdo hledá, najde vždycky alespoň jeden. Neplodný fíkovník představuje nás, naopak plodným fíkovníkem je kříž.
Pomocí tohoto obrazu Ježíš učí své učedníky, že z toho, co je viditelné, je možné s jistotou rozeznat, jak blízko je to, co je ještě neviditelné. Křesťan má tedy žít s otevřenýma očima. Nemá se nechat rozptylovat a pouze si zaslepeně užívat života, nýbrž má s bdělým zrakem sledovat znamení příchodu Boha. Blízkost Pánova příchodu je aktuální pro všechny generace. Toto platí jak pro generaci Ježíšových učedníků, tak také pro každou generaci čtenářů evangelia. Každý člověk má totiž pro očekávání Pánova příchodu k dispozici pouze čas svého pozemského života.
v. 32: Okamžik příchodu a plnosti Božího království je zapsán pouze v mysli Boží a v jeho plánu spásy. Je tedy naprosto zbytečné snažit se navrhovat horoskopy a znepokojovat se hypotézami fantazie. Věřící člověk má intenzivně a s vyrovnaností žít přítomný okamžik a při tom mít upřenou pozornost na znamení času. Má se nechat vést Ježíšovým slovem, které má trvalou platnost a závaznost.
Prameny, odkazy
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Marka; Jeroným Horák – Ježíš v evangeliu podle Marka; Meinrad Limbeck – Evangelium podle Marka – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina 6; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz
K tématu
Na drátech elektrického vedení natažených od jednoho sloupu ke druhému sedí těsně vedle sebe, kam jen oko dohlédne, ptáci, kteří se drží svými nožičkami oné velmi vratké podpory. Za nimi prázdno, před nimi prázdno; nemohou se ze svého místa dostat jinak než se vrhnout dolů a letět. Nerad bych pokazil tento obraz tím, že bych mu přiřadil příliš úzký a přesný význam. Zamysleme se nad ním každý sám a pokusme se zachytit, jak správně zapadá do souvislostí dnešní bohoslužby slova. Nacházíme se ve stejné situaci jako tito ptáci, ačkoli se cítíme mnohem méně jistější a klidnější než oni, stěhovaví ptáci připravující se na svůj dlouhý let. Držíme se vratké opory, jeden vedle druhého, ale v hloubce jsme osamoceni jako tito ptáci, nacházíme se před prázdným prostorem, který se před námi otvírá.
Občas se některý oddělí a ztratí se z dohledu... Říkáme, že se zatoulal nebo ztratil. Kam však? – Dnešní Boží slovo se nám snažilo naznačit právě toto: kam půjdeme v den, kdy už nás nohy neudrží a pohltí nás velká závrať smrti. Řeklo nám však ještě něco důležitějšího: co můžeme dělat teď, dokud jsme ještě spojeni s „drátem“ života – vstoupit do Království, růst, připravovat se na velký přelet tak, aby byl radostný a svobodný. Podobně, jako je tomu při oddání se letu u ptáků, kteří se chtějí vrátit do země, o níž vědí, že v ní naleznou slunce a potřebné teplo. Na tuto „zemi“ myslíme při každé bohoslužbě, když říkáme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
Nádhera naší země nás neodolatelně přitahuje k něčemu, co je výš. Země je znamením ráje. Kdo stvořil něco tak krásného? Zdá se, že tam nahoře to bude milionkrát nádhernější! V hloubi duše zůstáváme poznamenáni nesmazatelnou pečetí: stvořením světa. Kdo stvořil tak krásný svět? Ohromuje nás krása přírody. Velebnost a krása různých stvoření nás vedou k rozjímání o jejich autorovi. Neodolatelně nás to táhne vzhůru. Svět tady dole je předzvěstí nebes.
Prorok Izaiáš nám vypráví o budoucím světě, kde uvidíme slávu a nádheru Boží. Uvidíme proměněnou zemi a změněné lidstvo. Vlk s beránkem, levhart s kůzletem, dítě se zmijí.
Snažme se představit si ráj s pomocí pěti smyslů
Zrak: Kdo neobdivuje krásu nádherné krajiny, úchvatný výhled nebo hezký výjev? Jsme nadšení, uchvácení, okouzlení. Krásy země jsou jakýmsi předkrmem krásy nebes.
Sluch: Milovníci hudby se dostávají do transu, když poslouchají svou oblíbenou operu. Mladí jsou nadšení z moderní hudby. Sborový zpěv, nástroje, harmonie se nás dotýkají až v hloubi duše. Cítíme naplnění. Okoušíme chuť nebes.
Chuť: Připravte si a vychutnejte dobré jídlo. Napijte se čerstvé vody z pramene! Okusíte materiální chuť věcí, a tedy také spiritualitu, kterou vydechují...
Čich: Když přicházím k přátelům, kteří pěstují růže, jsem úplně bez sebe. Na našem statku ve Fauconu jsme vysadili vonné červené a bílé růže. Každá oblast má zvláštní vůni. Vůně krajiny na jihu je okouzlující. Každé roční období voní jinak.
Hmat: Něžné gesto, objetí plné citu, objetí přátelské, manželské, pohlazení milence… to všechno jsou nádherná gesta. Goethe se ptal: „Ale co to všechno, když to není věčné?“ Tyto pozemské radosti jsou tak krásné, že bychom si přáli, aby trvaly věčně. Dávají nám zakusit přídech věčnosti.
Bůh nám dal všechny smyslové vjemy, abychom je prožívali. Nedělejme z nich cíl, měly by být cestou k Bohu. I ty nejhezčí okamžiky jsou omezené a my vnímáme jejich konečnost. I ten nejkrásnější západ slunce brzy pohasne. Pět smyslů dohromady tvoří naše štěstí, které prožíváme ve svém těle. I přijdou a spatří mou slávu Iz 66,18. Uslyšíme výkřiky radosti a jásot, který ohlašovali proroci. Budeme hodovat u Božího stolu. Ucítíme vůni Krista (svatý Pavel). Můžeme se rukama dotknout slova života, Pána. Můžeme už teď prožívat tu radost v odpuštění, které nás omývá. Mnoho je těch, kteří se mohli dotknout malého kousku ráje, když se vyzpovídali. Zpovídal jsem jednoho, který nebyl u zpovědi padesát let. Bylo vidět to štěstí v jeho očích. Naučit se žít plný život na zemi, ve všech dimenzích našeho bytí, to znamená připravovat se na věčný život. Jan Pavel II. dodává: „Nebe lze určitým způsobem předjímat už dnes, ať už eucharistií, nebo sebeobětováním v bratrské lásce. Když si dokážeme užít dobrodiní, které nám Pán dává, zakoušíme už teď radost a pokoj, které budeme jednou prožívat naplno.“
Darovat sebe sama je předstupněm Boží lásky, kterou poznáme. My kněží máme kázat o milosrdenství na zemi, abychom mohli prožívat osobní vztah se svatou Trojicí. „Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně. Ale pak uvidíme tváří v tvář,“ říká svatý Pavel. „A poznáme věčnou radost tak, že všechna utrpení tohoto času se nedají srovnat se slávou, která se v nás ukáže.“
Očistec
To je nádherný božský vynález k tomu, aby věčného blaha mohl dosáhnout každý. Ať už jsou spáchané hříchy jakékoliv, Boží láska se nabízí bez podmínek v nekonečném milosrdenství. Nic nemůže Boží milosrdenství omezit. Sestra Faustina jednou řekla, že jí Pán zašeptal: „Tvůj hřích je jen zrnko písku v ohromných pouštích a dunách božského milosrdenství.“ „Očistec není místo, ale způsob života. Ten, kdo v něm je, je ve stavu očišťování a již má podíl na lásce Kristově,“ řekl Jan Pavel II. Křesťané se hodně ptají, zdali je učení o očistci ještě aktuální. Vidíme, jak narůstá lákavá víra v reinkarnaci. Rozdíl mezi buddhisty a křesťany tkví v očistci. Ten jejich je na zemi. Například přejdete ze života státníka do života bezdomovce. Dalajlama si myslí, že býval reinkarnovaný do kočky. Buddhista věří, že na zemi zažíváme následky hříchů, které jsme spáchali v předchozích životech. Člověk se osvobozuje tím, že prochází různými stavy. Pro nás křesťany je jen jeden stav. Očišťujeme se v očistci. „Ráj, peklo a očistec můžeme zakusit v náznaku už v tomto životě,“ říkal arský farář Jan Maria Vianney. Dokonalé bytosti přejdou rovnou do ráje. Buddhisté si stejně jako my uvědomují určitý stav nedokončenosti, během něhož nás překvapí smrt. Podle nich je třeba pokračování v jiném těle. My tuto představu odmítáme.
.
Když vidíme někoho ve velkých nesnázích nebo trpět velikou bolestí, a zvlášť je-li to náš přítel, jsme přirozeně jati soucitem.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Ale co duše odsouzená navěky k nejhroznějšímu mučení, kdo by tak mohl trpět?
Svatá Terezie z Ávily
Možnost věčného odsouzení je v evangeliu jednoznačně potvrzena. Ale opravdu se skutečně realizuje? To je velká záhada.
Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.
Katechismus katolické církve 1035
Doba dělá to, co musí – mění se. Křesťané mají dělat to, co žádá Kristus – hodnotit dobu a měnit se s ní, avšak zůstávat pevní v pravdě evangelia. Poklidný konformismus není přípustný, protože ve skutečnosti člověka znehybňuje. (…)
Máme svobodu posuzovat, co se děje mimo nás. Avšak abychom mohli posuzovat, musíme toto vnější dění nejprve dobře poznat. Jak je možné uskutečnit to, co církev nazývá „poznáváním znamení doby“? Časy se mění a křesťanské moudrosti je vlastní, aby tyto změny rozpoznala, rozpoznala různé doby a jejich znamení. Poznala význam té či oné věci. A dělala to beze strachu, ve svobodě.
Obvykle se do takového pracného rozlišování nepouštíme, protože se přizpůsobíme. Uspokojíme se tím, co „se řeklo, co se ví, co si lidé přečetli“, a jsme v klidu. Kde však je pravda? Jaké poselství mi Pán chce dát tímto znamením doby? Jestliže chceme porozumět znamení doby, je především nezbytné se ztišit, tiše stát a pozorovat. Potom vše zvažovat v nitru. Uvedu příklad – proč se dnes vede tolik válek? Proč se to stalo? A pak se modlit. Ticho, úvaha, modlitba. Pouze takto můžeme pochopit znamení doby, to, co nám chce Ježíš sdělit.
Poznávat znamení časů není výsadou kulturní elity. Ježíš nás nevybízí: Pohleďte, jak se chovají akademici, učenci a intelektuálové. Ježíš mluví k rolníkům, kteří ve své prostotě umí oddělit pšenici od koukolu.
Časy se mění a také my, křesťané, se neustále máme měnit. Musíme pevně setrvat ve víře v Ježíše Krista, v pravdě evangelia, avšak naše postoje musí stále být v pohybu v souladu se znamením časů. Jsme svobodní. Jsme svobodní díky daru svobody, kterým nás Ježíš Kristus obdaroval. Naší prací má být pohled do nitra a rozlišování vlastních pocitů a myšlenek. A také pohled na to, co se děje venku, a rozlišování znamení doby. V tichu, úvaze a modlitbě.
Máme svobodu posuzovat, co se děje mimo nás. Avšak abychom mohli posuzovat, musíme toto vnější dění nejprve dobře poznat. Jak je možné uskutečnit to, co církev nazývá „poznáváním znamení doby“? Časy se mění a křesťanské moudrosti je vlastní, aby tyto změny rozpoznala, rozpoznala různé doby a jejich znamení. Poznala význam té či oné věci. A dělala to beze strachu, ve svobodě.
Obvykle se do takového pracného rozlišování nepouštíme, protože se přizpůsobíme. Uspokojíme se tím, co „se řeklo, co se ví, co si lidé přečetli“, a jsme v klidu. Kde však je pravda? Jaké poselství mi Pán chce dát tímto znamením doby? Jestliže chceme porozumět znamení doby, je především nezbytné se ztišit, tiše stát a pozorovat. Potom vše zvažovat v nitru. Uvedu příklad – proč se dnes vede tolik válek? Proč se to stalo? A pak se modlit. Ticho, úvaha, modlitba. Pouze takto můžeme pochopit znamení doby, to, co nám chce Ježíš sdělit.
Poznávat znamení časů není výsadou kulturní elity. Ježíš nás nevybízí: Pohleďte, jak se chovají akademici, učenci a intelektuálové. Ježíš mluví k rolníkům, kteří ve své prostotě umí oddělit pšenici od koukolu.
Časy se mění a také my, křesťané, se neustále máme měnit. Musíme pevně setrvat ve víře v Ježíše Krista, v pravdě evangelia, avšak naše postoje musí stále být v pohybu v souladu se znamením časů. Jsme svobodní. Jsme svobodní díky daru svobody, kterým nás Ježíš Kristus obdaroval. Naší prací má být pohled do nitra a rozlišování vlastních pocitů a myšlenek. A také pohled na to, co se děje venku, a rozlišování znamení doby. V tichu, úvaze a modlitbě.
papež František 23. 10. 2015
Nemějme strach, Ježíš po nás žádá jenom věrnost a trpělivost. Věrnost jako Daniel, který byl věrný svému Bohu a klaněl se mu až do konce. A trpělivost, protože „ani vlas se nám z hlavy neztratí“. Takový je Pánův příslib. Prospěje nám přemýšlet tento týden o této všeobecné apostazi. A ptejme se: „Uctívám Pána? Ctím Pána Ježíše Krista anebo jen tak půl napůl a přitom si zahrávám s vládcem tohoto světa? Klanět se až do konce, s důvěrou a věrně: to je milost, o kterou máme prosit tento týden.“
papež František 28. 11. 2013
Křesťan umí čekat Pána v každém okamžiku, ale doufá v Pána na konci časů. Je mužem a ženou okamžiku i času, modlitby, rozlišování i naděje. Kéž nám Pán daruje milost putovat moudře, což je také Jeho dar. Moudrost nás totiž v daném okamžiku vede k modlitbě a rozlišování. A v čase, který je poslem Božím, kéž je nám dáno žít naději.
papež František 26. 11. 2013
Drazí bratři a sestry,
vstoupili jsme do posledních dvou týdnů liturgického roku. Děkujeme Pánu, který nám opět umožnil vykonat tuto starobylou a stále novou pouť víry ve velké duchovní rodině církve! Je to nedocenitelný dar, který nám dovoluje prožívat v dějinách tajemství Krista, přijímat sémě Božího Slova v brázdách našeho osobního i kolektivního bytí, sémě věčnosti, které tento svět zevnitř proměňuje a otevírá jej pro nebeské království. V rámci nedělního liturgického čtení nás provázelo evangelium svatého Marka, který dnes prezentuje část Ježíšovy promluvy o konci časů. V této promluvě je jedna věta, která zaráží svou shrnující jasností: „Nebe i země pominou, ale má slova nepominou“ (Mk 13,31). Zastavme se chvíli u tohoto Kristova proroctví.
Obrat „nebe i země“, který se v Bibli často vyskytuje, odkazuje na celý svět, na veškerý kosmos. Ježíš prohlašuje, že to všechno má „pominout“. Nejenom země, ale také nebe, jež je zde pojato právě v kosmickém smyslu, nikoli jako synonymum Boha. Písmo svaté nezná dvojakost. Celé stvoření je poznamenáno konečností, včetně elementů, které byly v antických mytologiích zbožšťovány. Neexistuje žádné směšování stvoření a Stvořitele, nýbrž zřetelný rozdíl. Tímto jasným rozlišením Ježíš prohlašuje, že jeho slova “nepominou“, tzn. že jsou na straně Boha, a proto jsou věčná. Přestože jsou pronesena v konkrétnosti své pozemské existence, jde zajisté o slova prorocká, jak praví Ježíš na jiném místě, když se obrací k Otci: „Slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“ (Jan 17,8). Ve slavném podobenství se Kristus přirovnává k rozsévači a vysvětluje, že semeno je Slovo (srov. Mk 4,14): ti, kteří mu naslouchají, přijmou ho a přinesou plody (srov. Mk 4,20) mají podíl na Božím království, tj. žijí pod jeho vládou, zůstávají ve světě, ale nejsou ze světa; nesou v sobě zárodek věčnosti, princip transformace, který se projevuje již nyní dobrým životem oduševňovaným láskou a který nakonec přinese zmrtvýchvstání těla. Taková je moc Kristova Slova.
Drazí přátelé, Panna Maria je viditelným znamením této pravdy. Její srdce bylo „dobrou půdou“, která s naprostou ochotou přijala Boží Slovo, takže celé její bytí, transformované podle obrazu Syna, bylo s tělem i duší uvedeno do věčnosti a předjímá tak věčné povolání každé lidské bytosti. V modlitbě nyní přijměme za svou její odpověď andělovi: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38), abychom následováním Krista na cestě kříže mohli také my dosáhnout slávy vzkříšení.
Obrat „nebe i země“, který se v Bibli často vyskytuje, odkazuje na celý svět, na veškerý kosmos. Ježíš prohlašuje, že to všechno má „pominout“. Nejenom země, ale také nebe, jež je zde pojato právě v kosmickém smyslu, nikoli jako synonymum Boha. Písmo svaté nezná dvojakost. Celé stvoření je poznamenáno konečností, včetně elementů, které byly v antických mytologiích zbožšťovány. Neexistuje žádné směšování stvoření a Stvořitele, nýbrž zřetelný rozdíl. Tímto jasným rozlišením Ježíš prohlašuje, že jeho slova “nepominou“, tzn. že jsou na straně Boha, a proto jsou věčná. Přestože jsou pronesena v konkrétnosti své pozemské existence, jde zajisté o slova prorocká, jak praví Ježíš na jiném místě, když se obrací k Otci: „Slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“ (Jan 17,8). Ve slavném podobenství se Kristus přirovnává k rozsévači a vysvětluje, že semeno je Slovo (srov. Mk 4,14): ti, kteří mu naslouchají, přijmou ho a přinesou plody (srov. Mk 4,20) mají podíl na Božím království, tj. žijí pod jeho vládou, zůstávají ve světě, ale nejsou ze světa; nesou v sobě zárodek věčnosti, princip transformace, který se projevuje již nyní dobrým životem oduševňovaným láskou a který nakonec přinese zmrtvýchvstání těla. Taková je moc Kristova Slova.
Drazí přátelé, Panna Maria je viditelným znamením této pravdy. Její srdce bylo „dobrou půdou“, která s naprostou ochotou přijala Boží Slovo, takže celé její bytí, transformované podle obrazu Syna, bylo s tělem i duší uvedeno do věčnosti a předjímá tak věčné povolání každé lidské bytosti. V modlitbě nyní přijměme za svou její odpověď andělovi: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38), abychom následováním Krista na cestě kříže mohli také my dosáhnout slávy vzkříšení.
Benedikt XVI. 15.11. 2009
Velký problém předložený světu po téměř dvou tisíciletích zůstává nezměněný: Kristus, který stále září ve středu dějin a života. Lidé jsou tudíž buď s Ním a jeho církví a těší se ze světla, dobra, řádu a pokoje, anebo jsou bez Něho a dokonce proti Němu, a na základě svého rozhodnutí i proti jeho církvi. Stávají se tak příčinou zmatku, hořkosti v mezilidských vztazích a přetrvávajícího nebezpečí bratrovražedných válek.(…)
Církev totiž lidem současné doby nabízí nikoli pomíjející bohatství, neslibuje jim pouze pozemské štěstí, nýbrž jim předkládá spíše dary Boží milosti, které povyšují lidi k důstojnosti Božích synů, a právě to je také zárukou opravdu lidského způsobu života. Církev lidem otevírá pramen oživující nauky, která umožňuje těm, kdo jsou osvíceni Kristovým světlem, aby dobře porozuměli tomu, čím doopravdy jsou, aby pochopili svou nesmírnou důstojnost i to, jaký je opravdu jejich cíl. Dále pak prostřednictvím svých synů církev všude šíří křesťanskou lásku, která jako nic jiného přispívá k vykořeňování semen nesvornosti, velmi účinně napomáhá nastolování svornosti, spravedlivého míru a bratrské jednoty.
Z projevu svatého Jana XXIII., papeže, při zahájení Druhého vatikánského koncilu