ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

4. neděle postní – cyklus A

Vydáno: 15.3.2023Autor: AdministrátorZpětÚvod k meditaciVýklad biblického textuK tématu
Náhled
1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41
 
1Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. 2Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ 3Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. 4Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. 5Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ 6Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a 7řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. 8Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ 9Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ 10Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ 11On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: ‚Jdi k Siloe a umyj se!‘ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ 12Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ 13Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. 14Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. 15Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ 16Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. 17Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ 18Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a 19zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ 20Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. 21Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe.“ 22To jeho rodiče řekli, protože se báli Židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. 23Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“ 24Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ 25On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ 26Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ 27Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ 28Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. 29My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ 30Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. 31Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. 32Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. 33Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ 34Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. 35Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ 36Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ 37Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ 38On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. 39Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ 40Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ 41Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme.‘ Proto váš hřích trvá.“ (Jan 9,1-41)
 
Srovnání: Lk 13,2.4; Jan 11,4; Jan 5,17; Jan 1,9; 8,12; 12,46; Mk 8,23; 2 Král 5,10; Sk 3,10; Jan 5,9; Lk 13,14; Jan 9,33; 7,43; 10,19; Jan 4,19; Jan 7,13; 12,42; Joz 7,19; Jan 8,14; Žl 34,16; 66,18; Př 15,29; Iz 35,5; Jan 3,2; Jan 9,2; Mt 9,28; Jan 4,26; Jan 3,18; 5,22.27; 12,48; Sk 10,42; Iz 6,9; Mk 4,12; 8,18

 

 

Úvod k meditaci

Ježíš uzdravuje člověka, který byl slepý od narození. I zde nabízí víc než lidské uzdravení, otvírá jeho vnitřní zrak, probouzí víru a nabízí přátelství. Na rozdíl od farizeů se zajímá o uzdraveného slepce jako o člověka, bez předsudků. Ten je zase velkým příkladem v tom, jak odvážně a autenticky přistupovat k lidem i k Bohu. Sledujme jeho příběh uzdravení, abychom spolu s ním postupně prohlubovali naše přátelství s Ježíšem.

Výklad biblického textu

Kontext: Tato pasáž je obecně považována za vrchol janovského vypravěčského umění.
Podle jedné antické zásady nesmějí na scéně ve stejnou chvíli aktivně vystupovat více než dvě postavy a dělení scén se často řídí touto zásadou. (Martyn, History and Theology, str. 26). Podle uvedené zásady bychom mohli vyprávění Jan 9,1-10,21 rozdělit do osmi scén:
Učedníci si kladou otázku o odpovědnosti člověka za jeho viny a oslovují Ježíše, on však tuto diskusi přesahuje. Říká jim, že smyslem slepcova stavu je, že se na něm mají zjevit Boží skutky.
Zpočátku popisoval uzdravený muž Ježíše jako člověka jménem Ježíš (v. 11), nyní však prohlašuje: Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal (v. 33). Farizeové slepce hrubě obviní z toho, že se narodil v hříších (v. 34a; Žl 51,5), a tím odpoví svým upjatým a stereotypním způsobem na otázku, kterou položili učedníci ve v. 3. Ježíš na tuto otázku odpovídá překvapivým a osvobozujícím způsobem, kde není ani zrnko nějaké Boží odplaty: mají se na něm zjevit Boží skutky! Tedy: dějí se tu Boží věci, jsou nabízeny Boží dary, nezůstaňte uzavření ve svém strohém světě, který považujete za duchovní, jak se to stalo farizeům, ale otevřte oči a srdce. Farizeům se to zjevně nedaří, říkají si: tento „hříšník“ se chová hloupě a skandálně, zpochybňuje vědění Židů a narušuje dobré osvědčené pořádky. A ještě nás chce poučovat o tom, že jejich porozumění Bohu by mohlo být nesprávné (v. 34b) – skrytá duchovní pýcha. Proto ho ze svého středu vyženou (v. 34c). Ježíš ale sám vyhledá a přijímá toho a ty, které druzí vyhánějí. Takové setkání se dotýká samotné lidské existence a probouzí důvěru, jako to bylo u slepce, který zde v závěru už poznává, kdo Ježíš ve skutečnosti je: On na to řekl: „Věřím, Pane!“
 
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku.

K tématu

Ježíš uzdravuje muže, který byl od narození slepý. V úvodu se Ježíš brání mínění, že někdo jeho slepotu zavinil, ani nemocný, ani jeho rodiče ji žádným hříchem nezapříčinili. Na slepém od narození se má projevit Boží sláva. Přesto se můžeme vmeditovat do člověka, který je od svého narození slepý. Jak vypadá srdce člověka, který musí od dětství zavírat oči před realitou? Nesmí např. vidět konflikty mezi svými rodiči. Snad musí zavírat oči před nemilosrdností a tvrdostí, před citovým chladem a ztuhlostí ve své rodině. Snad jej samého zasáhlo tolik utrpení, že už není schopen přihlížet. Všichni máme svá slepá místa. A leckdy je to s námi už tak zlé, že nechceme vidět nic, že prostě zavřeme oči. Nechceme se dívat na svou situaci, zavíráme oči před nouzí lidí, kteří jsou kolem nás, i před utrpením celého světa. Bylo by toho na nás příliš. Už se nemůžeme dívat na to, co všechno se děje.
Ježíš uzdravuje slepého od narození třemi kroky. Nejprve plivne na zem a udělá ze sliny a prachu kuličku bláta. Slina je cosi velmi intimního. V ní dávám něco ze sebe samého. Je tedy symbolem mateřství. Matka svou slinou omývá špínu z čela svého dítěte. Hřejivé bezpečí, které matka vyzařuje je tedy prvním požadavkem, aby se člověk odvážil otevřít oči a podívat se na skutečnost, jaká je. Dítě, které hrůzou zavírá oči, je opět otevře, když ho matka vezme na ruku. Když cítí blízkost matky, přejde ho strach, který bývá dosti často příčinou naší slepoty. Máme strach podívat se sami na sebe. Vždyť by třeba v nás nemuselo být všechno vyladěné. Mohli bychom třeba objevit, že jsme si na sebe naložili nějakou vinu, že jsme nemocní, že máme psychické problémy. Ze strachu, že nejsme docela normální, zavíráme oči. Zde potřebujeme někoho, kdo nám věnuje důvěru a s ní pocit hřejivého bezpečí – a pak jsme opět schopni oči otevřít.
Ježíš udělá ze své sliny a z prachu země kuličku bláta, kterou potře slepému oči. Ježíš se tedy sklání k zemi, k humusu, aby z tohoto humusu udělal bláto. S pojmem humus souvisí pojem humilitas (pokora), ale i humor. Značnou příčinou slepoty bývá pýcha, hybris, nadnesenost, s níž se přenáším přes svou skutečnost, absence humoru, ponurost, s níž vidím sebe sama a útočím proti vší špíně světa. Identifikuji se natolik se svým ideálním obrazem, že se zpěčuji podívat se na v1astní skutečnost, na svou zemitost, lidskost.
C. G. Jung nazývá pýchu inflatio. Člověk se nafukuje, ztotožňuje se s archetypem, který je vždy větší než on sám, např. s archetypem světa, reformátora, mučedníka. Pak z vlastní skutečnosti oslepne. Musí své oči stále více zavírat, aby jejich vidění neotřáslo jeho ideálním obrazem. Všichni ostatní vidí jeho slepá místa. Jen on sám se zpěčuje brát je na vědomí. Pevně se drží své iluze.
Ježíš potře slepému oči blátem, směsí své sliny a prachu této země. Tak mu zprostředkuje setkání s jeho vlastním stínem, s jeho zemitostí a lidskostí. Protože ten člověk nechtěl vidět špínu v sobě samém, oslepl. Teď musí být láskyplně uveden do kontaktu s prachem své duše, aby na něj mohl pohledět dobrým, vlídným pohledem. Bláto, kterým Ježíš potírá láskyplně jeho oči, je teplé. Obezřetně ho chce připravit na setkání s vnitřní špínou. Jen když člověk svou špínu – svůj stín! – přijme a začne vnímat, otevřou se mu oči pro celou skutečnost. Snad je to i symbol pro nové stvoření člověka. Jako stvořil Bůh Adama z prachu země, tak nově tvoří Ježíš slepého od narození. Připomíná mu, že je jako člověk vzat ze země, že musí přijmout svou zemitost, své lidství, aby skutečně mohl žít.
Kdykoliv se člověk pokusí o únik do svých ideálů a odlepí se od této země, oslepne a onemocní. Musí se vyrovnat se špínou, kterou mu před očima drží Ježíš. Pak může vpravdě být člověkem. Ježíš muže posílá k rybníku Siloe, aby se v něm umyl. Přesněji hebrejsky Šiloach znamená Poslaný.
Jan v omytí v rybníku vidí obraz křtu. Ve křtu máme prohlédnout. O svaté Odilii se vypráví, že se narodila slepá a že ve křtu prohlédla. Prvotní církev označovala křest jako fotismos – osvícení. Setkání s Kristem ve křtu mi otvírá oči pro pravou skutečnost, nejen pro skutečnost mého stínu, mé zemitosti a mého lidství, nýbrž i pro základ vší skutečnosti, pro samého Boha, který je ve všem a prosvítá vším. Víra je nový způsob vidění. Zde vidím věcem až na dno, objevím Boha ve všem, v tvorstvu, v lidech, v sobě, v událostech mého života. Osvícení, které poskytuje křestní voda, nespočívá v nějaké vizi, nýbrž ve zkušenosti, že je pojednou všechno průsvitné, že se všechno harmonizuje, že pojednou smíme říci své ano ke Skutečnosti, jaká jest.
Příběh o uzdravení slepce od narození nám chce říci, že k tomuto zraku víry dospějeme jen tehdy, budeme-li ochotni podívat se na vlastní pravdu, vidět špínu své duše, abychom se skrze ni stali vpravdě vidoucími, abychom spatřili Boha na dně našeho srdce i na dně veškeré skutečnosti.
Anselm Grün – Hlubinně psychologický výklad Písma
 
 
 
 
 
 

„Mistře, kdo zhřešil…?“ Tato otázka je vyjádřením ještě i dnes občas se vyskytujcícího přesvědčení, že každá nemoc a každé neštěstí je trestem za hřích. Nuže, pokud jím myslíme dědičný, tak ano; pokud hřích osobní, musíme takovéto smýšlení rozhodně zamítnout. Je sice pravda, že mnohé nemoci a neštěstí si přivoláváme sami. V mládí například nezachováváme čtvrté Boží přikázání a poškodíme si zdraví těla a duše; dopouštíme se přestupků proti pátému nestřídmostí v jídle a pití a zkazíme si žaludek; dovolíme si, co zakazuje šesté a deváté a připravíme se o dobré jméno na celý život. Ale je též pravda, že mnohým zkazí život rodiče. Přenesou následky svých nevázaností na potomstvo dědičností. Nebo je učiní trvale nešťastnými hříchy ze zanedbávání výchovy, a platí zde potom slovo Písma: „Otcové jedli kyselé hrozny a dětem z toho trnou zuby.“ Jsou však i nemoci a neštěstí, které nejsou následky osobních hříchů ani dětí, ani rodičů. Mnohé Bůh dopouští, aby dokázal na naší bídě svou sílu a dobrotu. A potom mají všechna uzdravení cosi společného s tím, o kterém jsme právě četli… Všem nám totiž Bůh otevírá zázračně oči – ty duchovní oči. Anebo trpící sám prohlédne a prohloubí se jeho víra. Pochopí, že jeho utrpení má svůj smysl coby důležitá součást Božího plánu na záchranu světa. Nebo někdo zdravý pozná skrze tentýž dar víry, že v trpícím čeká na jeho pomoc sám Kristus. A tato trpělivost trpících a obětavost zdravých, to je ta síla Boží, ten Boží skutek, který se má zjevit a kvůli kterému dopouští Bůh rozličné nemoci a neštěstí na mnohé bez toho, že by zhřešili oni nebo jejich rodiče. Nezapomeňme na to, když se nečekaně objeví bolest v naší blízkosti nebo přímo u nás.

A. Faudenom – Slyšeli jsme slovo Pánovo

…text od Carla Junga...(ocituji zpaměti):

Obdivuji křesťany, protože když vidíte někoho, kdo hladoví nebo žízní, vidíte Ježíše. Když přijímáte cizince, někoho, kdo je zvláštní a „cizí“, přijímáte Ježíše. Když oblékáte nahého, oblékáte Ježíše. Nerozumím ale tomu, proč křesťané Ježíše nikdy nerozpoznávají ve své vlastní chudobě a bídě. Vždy chcete dobro pro chudé kromě sebe, a zároveň ho upíráte ubožákovi, který žije ve vás. Proč nevidíte Ježíše ve své vlastní bídě, ve svém vlastním hladu a žízni? Ve všem, co je ve vás „cizí“: v násilí a mukách, které se vymykají vaší kontrole? Jste povoláni, abyste i toto přijímali, abyste nepopírali existenci těchto věcí, ale přijali skutečnost, že existují, a setkávali se s Ježíšem i v nich.

Jungův dopis mi pomohl uvědomit si, že nemohu přijímat Ježíše, pokud nepřijmu i svou vlastní slabost, chudobu a bídu i své nejhlubší potřeby. (…) Copak mohu skutečně jednat soucitně s druhými lidmi, jestliže neprojevuji soucit také sám se sebou?

Jean Vanier – Krása lidskosti

Slepcovi rodiče jsou rádi, že jejich syn vidí. Ale tato ra­dost jim nedává sílu snášet kvůli tomu nějaké nepří­jemnosti. Jsou nevěřící. Uznávají, že ten, kdo ho uzdra­vil, musí být muž Boží a že by bylo třeba se ho držet. Ale nechtějí na sebe vzít důsledky tohoto zázračného uzdra­vení. Patří k těm věřícím, kteří by nejraději věřili jen tajně. V soukromém kruhu by byli dobrými věřícími. Ale ať od nich nikdo nežádá veřejně víru vyznat nebo do­konce šířit. Strach před lidmi je u nich tak velký, že pod­lamuje i jejich přirozenou lásku k synovi. Nechtějí mít žádnou odpovědnost. Zato jejich syn, paradoxně vedený ke stále hlubšímu poznání všetečnými otázkami židů, postupně roste ve víře i v odvaze Ježíše hájit, i když ho vlastně ještě nezná. Vynese mu to, že ho vyloučí ze spo­lečenství. Ale nemusel být proto nešťastný. Ježíš ho přijal do svého nového společenství.

Věrnost Ježíši nás může někdy až vyloučit z určitých kru­hů, ale tím víc pocítíme Ježíšovo přátelství a krásu společenství jeho církve.

Jiří Mikulášek Malý průvodce postní dobou 2017