Ježíš uzdravuje člověka, který byl slepý od narození. I zde nabízí víc než lidské uzdravení, otvírá jeho vnitřní zrak, probouzí víru a nabízí přátelství. Na rozdíl od farizeů se zajímá o uzdraveného slepce jako o člověka, bez předsudků. Ten je zase velkým příkladem v tom, jak odvážně a autenticky přistupovat k lidem i k Bohu. Sledujme jeho příběh uzdravení, abychom spolu s ním postupně prohlubovali naše přátelství s Ježíšem.
„Mistře, kdo zhřešil…?“ Tato otázka je vyjádřením ještě i dnes občas se vyskytujcícího přesvědčení, že každá nemoc a každé neštěstí je trestem za hřích. Nuže, pokud jím myslíme dědičný, tak ano; pokud hřích osobní, musíme takovéto smýšlení rozhodně zamítnout. Je sice pravda, že mnohé nemoci a neštěstí si přivoláváme sami. V mládí například nezachováváme čtvrté Boží přikázání a poškodíme si zdraví těla a duše; dopouštíme se přestupků proti pátému nestřídmostí v jídle a pití a zkazíme si žaludek; dovolíme si, co zakazuje šesté a deváté a připravíme se o dobré jméno na celý život. Ale je též pravda, že mnohým zkazí život rodiče. Přenesou následky svých nevázaností na potomstvo dědičností. Nebo je učiní trvale nešťastnými hříchy ze zanedbávání výchovy, a platí zde potom slovo Písma: „Otcové jedli kyselé hrozny a dětem z toho trnou zuby.“ Jsou však i nemoci a neštěstí, které nejsou následky osobních hříchů ani dětí, ani rodičů. Mnohé Bůh dopouští, aby dokázal na naší bídě svou sílu a dobrotu. A potom mají všechna uzdravení cosi společného s tím, o kterém jsme právě četli… Všem nám totiž Bůh otevírá zázračně oči – ty duchovní oči. Anebo trpící sám prohlédne a prohloubí se jeho víra. Pochopí, že jeho utrpení má svůj smysl coby důležitá součást Božího plánu na záchranu světa. Nebo někdo zdravý pozná skrze tentýž dar víry, že v trpícím čeká na jeho pomoc sám Kristus. A tato trpělivost trpících a obětavost zdravých, to je ta síla Boží, ten Boží skutek, který se má zjevit a kvůli kterému dopouští Bůh rozličné nemoci a neštěstí na mnohé bez toho, že by zhřešili oni nebo jejich rodiče. Nezapomeňme na to, když se nečekaně objeví bolest v naší blízkosti nebo přímo u nás.
…text od Carla Junga...(ocituji zpaměti):
Obdivuji křesťany, protože když vidíte někoho, kdo hladoví nebo žízní, vidíte Ježíše. Když přijímáte cizince, někoho, kdo je zvláštní a „cizí“, přijímáte Ježíše. Když oblékáte nahého, oblékáte Ježíše. Nerozumím ale tomu, proč křesťané Ježíše nikdy nerozpoznávají ve své vlastní chudobě a bídě. Vždy chcete dobro pro chudé kromě sebe, a zároveň ho upíráte ubožákovi, který žije ve vás. Proč nevidíte Ježíše ve své vlastní bídě, ve svém vlastním hladu a žízni? Ve všem, co je ve vás „cizí“: v násilí a mukách, které se vymykají vaší kontrole? Jste povoláni, abyste i toto přijímali, abyste nepopírali existenci těchto věcí, ale přijali skutečnost, že existují, a setkávali se s Ježíšem i v nich.
Jungův dopis mi pomohl uvědomit si, že nemohu přijímat Ježíše, pokud nepřijmu i svou vlastní slabost, chudobu a bídu i své nejhlubší potřeby. (…) Copak mohu skutečně jednat soucitně s druhými lidmi, jestliže neprojevuji soucit také sám se sebou?
Jean Vanier – Krása lidskosti
Slepcovi rodiče jsou rádi, že jejich syn vidí. Ale tato radost jim nedává sílu snášet kvůli tomu nějaké nepříjemnosti. Jsou nevěřící. Uznávají, že ten, kdo ho uzdravil, musí být muž Boží a že by bylo třeba se ho držet. Ale nechtějí na sebe vzít důsledky tohoto zázračného uzdravení. Patří k těm věřícím, kteří by nejraději věřili jen tajně. V soukromém kruhu by byli dobrými věřícími. Ale ať od nich nikdo nežádá veřejně víru vyznat nebo dokonce šířit. Strach před lidmi je u nich tak velký, že podlamuje i jejich přirozenou lásku k synovi. Nechtějí mít žádnou odpovědnost. Zato jejich syn, paradoxně vedený ke stále hlubšímu poznání všetečnými otázkami židů, postupně roste ve víře i v odvaze Ježíše hájit, i když ho vlastně ještě nezná. Vynese mu to, že ho vyloučí ze společenství. Ale nemusel být proto nešťastný. Ježíš ho přijal do svého nového společenství.
Věrnost Ježíši nás může někdy až vyloučit z určitých kruhů, ale tím víc pocítíme Ježíšovo přátelství a krásu společenství jeho církve.
Jiří Mikulášek – Malý průvodce postní dobou – 2017