4. neděle v mezidobí – cyklus C
Jer 1,4-5.17-19; 1 Kor 12,31-13,13; Lk 4,21-30
21Ježíš promluvil v synagoze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ 22Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ 23Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ 24Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. 25Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; 26ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. 27A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ 28Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. 29Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. 30On však prošel jejich středem a ubíral se dál. (Lk 4,21-30)
Srovnání: 22Jan 6,42; 23Mk 1,21; 2,1; Jan 2,12; 24Jan 4,44; 25-261 Král 17,1.8-16; 18,1; Jak 5,17-18; 272 Král 5,1-14; 29Nm 15,35; Sk 7,58; 30Jan 8,59; 10,39
Úvod k meditaci
Dejme se jako Ježíš vést jen Duchem Svatým! Vydejme se jednou na cestu prožívat sílu Ježíšova Ducha. Ježíš použil prosté slovo, které bylo z Písma. To je účinný prostředek evangelizace. Učme se po vzoru Pána Ježíše milým – libým slovům, laskavému a přívětivému vystupování, přitom však rozhodnému! Milá řeč je něco jiného než řeč líbivá. Líbivá řeč je podle apoštola podbízením a projevem osobní nestatečnosti, ne-li zbabělosti. Pravdivá moc Ježíšova slova pochází z působení Ježíšova Ducha. Někdy nezbývá nic jiného, než být pravdivý do té míry, že to znamená být vyhozen nejen ze synagogy, z města, ale být i ohrožen na životě. Ježíše chtěli shodit ze srázu dolů. Chtěli se zbavit nepohodlného kazatele.
Výklad biblického textu
Kontext: Ve čtvrté kapitole čteme o Ježíšovi, který jde v sobotu do synagogy, aby promluvil ke svým spoluobčanům z Nazareta. První část jeho vystoupení jsme slyšeli minulou neděli. Židovská bohoslužba probíhala podobně jako naše současná. Když skončily úvodní modlitby a čtení úryvku z Tóry, vybraného pro sváteční bohoslužbu, povstal Ježíš, aby přednesl čtení z Proroků. Podali mu pergamenový svitek obsahující Izaiášovo proroctví. Svitek býval upevněn na dvou hůlkách. Z jedné se odvíjel a navíjel na druhou. Ježíš, vedený Božím Duchem, cituje tři místa (Iz 61,1n; 58,6 a 29,18). Po přečtení textů se Ježíš posadil na čestné místo v synagoze a začal vysvětlovat, co právě doznělo.
v. 21: Kde je Ježíšova zvěst přijata, tam začíná spása, vysvobození člověka a celého lidského společenství. Evangelista Lukáš klade velký důraz na tuto přítomnou a také dnes platnou účinnost Božího slova.
v. 22: Ježíše znali od dětství a věděli o jeho rodině, že byla chudá, a tak se divili, kde se v něm ta moudrost vzala. Mluvila z nich pravděpodobně sousedská závist, která procitá, když se druhému daří lépe, nebo když se společensky povznese. Ježíš byl pro ně synem Josefovým, zrozeným v manželství s Marií.
v. 23: Ježíš předbíhá jejich žádost o potvrzení slov zázrakem a odmítá ji dvěma příslovími: O Ježíšovi neplatí, že by musel nejprve uzdravit sám sebe, aby dokázal svou schopnost uzdravovat, ale platí o něm, že žádný prorok není uznáván ve své vlasti.
v. 23-27: Ježíš nechce v Nazaretu konat žádné divy, jen učit slovy. To však rozhořčuje posluchače se slabou vírou. Rozhořčení Ježíš ještě vystupňoval svými odkazy na proroky Eliáše a Elizea – na Boží pomoc pohanské vdově
a pohanskému veliteli vojska.
v. 30: Ježíš zázračně prochází davem nepřátel. Je to předpověď vzkříšení. Ježíš kráčí uprostřed nás, prokazuje dobro a uzdravuje všechny, kdo jsou v moci satana.
Prameny, odkazy: Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Jeruzalémská Bible; Misál na každý den liturgického roku.
K tématu
Jeden starý rabínský příběh vypráví, že mana pro každého člověka, který ji jedl, nabývala jiné chuti. Pro mladé lidi byla voňavým a výživným chlebem, pro malé děti mlékem a pro starce sladkým medem. Nicméně pro všechny byla mana životodárným pokrmem a zdrojem energie k dalšímu putování.
Mana představuje Boží slovo. To má také rozdílné chuti a přiměřeně odpovídá každému, kdo se mu snaží upřímně naslouchat. Boží slovo se v srdci každého člověka setkává s jeho vnitřními touhami. Ten, kdo touží a snaží se poznávat Písmo, obdrží od něj na oplátku světlo a nádheru z obrovského pokladu jeho moudrosti. Tomu, kdo hledá slova, která chce adresovat Bohu, se Bible stává tichou, ale jasnou nápovědou. Nabízí ty nejvýstižnější výrazy, jak se obracet na Toho, o kterém nevíme, jak jej nejlépe oslovovat. Pro toho, kdo hledá posilu pro svou víru, je ohněm, který zahřeje a rozradostní. Tomu, kdo se snaží budovat opravdové vztahy, je pokladnicí pravého lidství.
Patrizio Rota Scalabrini – Písmo jako anděl průvodce: navigace na cestě povolání
Od boha zázraků k zázraku Boha
Tento úryvek Lukášova evangelia nepodává pouhou rozepři mezi rodáky, jaká se občas strhne i v našich čtvrtích v důsledku různých závistí a nevraživostí, nýbrž vyjevuje pokušení, kterému je náboženský člověk – a my všichni – vždycky vystaveni a od kterého je třeba se rozhodně distancovat. Co je tímto pokušením? Je to pokušení považovat náboženství za lidskou investici a v důsledku toho se pouštět do „vyjednávání“ s Bohem ve snaze dosáhnout vlastních cílů. Opravdové náboženství však přijímá zjevení Boha, který je Otcem a pečuje o každého svého tvora, včetně toho nejmenšího a z lidského hlediska nejvíce bezvýznamného. Právě v tom spočívá Ježíšova prorocká služba, hlásá totiž, že žádná lidská situace nemůže být motivem vyloučení z Otcova srdce a že jediným privilegiem z Božího hlediska je absence privilegií. Jediným privilegiem z Božího hlediska je nemít privilegia a patrony, ale být v jeho rukou.
„Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Tím dneškem, ke kterému Kristus onoho dne odkázal, je každá doba. Platí to také pro nás na tomto náměstí a připomíná nám to aktuálnost a nezbytnost spásy, kterou Ježíš přináší lidstvu. Bůh vychází v ústrety mužům a ženám všech dob a míst v těch konkrétních situacích, ve kterých se nacházejí. Jde vstříc také nám. On vždycky dělá první krok, přichází nás navštívit svým milosrdenstvím, pozvednout nás z prachu našich hříchů a vybízí nás, abychom přijali útěšnou pravdu evangelia a ubírali se cestami dobra. Vždycky je to však On, který přichází, aby nás hledal a našel. Vraťme se do synagogy.
Toho dne byla v nazaretské synagoze zajisté také Jeho matka, Maria. Můžeme si představit ozvěny jejího srdce, které předjímalo muka pod křížem, když v synagoze spatřila Ježíše, jak je nejprve obdivován, potom odmítán, inzultován a je mu vyhrožováno smrtí. Maria ve svém srdci plném víry uchovávala všechno. Ať nám pomůže k obrácení od boha zázraků k zázraku Boha, kterým je Ježíš Kristus.
papež František před modlitbou Anděl Páně 31. ledna 2016
Pýcha je podle křesťanských učitelů esencí neřesti, svrchovaným zlem. Ve srovnání s ní jsou necudnost, hněv, hamižnost, opilství a všechno ostatní pouhé maličkosti. Skrze pýchu se ďábel stal ďáblem; pýcha je původcem všech ostatních neřestí; je to stav mysli, který je v dokonalém protikladu vůči Bohu.
Že je to přehnané? Pokud vám to tak připadá, nechte si to projít hlavou. Před chvílí jsem poznamenal, že čím je člověk pyšnější sám, tím méně snáší pýchu u druhých. Chcete-li zjistit, jak moc jste pyšní, nejsnadnější je se zeptat sebe sama. „Jak moc mi vadí, když mě někdo usadí, když mě vůbec nebere na vědomí, strká nos do mých věcí, buzeruje mě nebo se předvádí?“ Pýcha každého z nás si totiž konkuruje s pýchou těch druhých. Protože chci být hvězdou večírku, vadí mi, když je hvězdou někdo jiný. Dva z jednoho fochu se nikdy neshodnou. Je třeba si jasně uvědomit, že pýcha je soutěživá bytostně, samou svou podstatou, zatímco ostatní neřesti jsou soutěživé jen takříkajíc shodou okolností. Pýcha se neraduje z toho, že něco má, ale jen z toho, že má víc než ten vedle. Říkáme, že lidé jsou pyšní na to, že jsou bohatí, chytří, hezcí, ale není tomu tak. Jsou pyšní na to, že jsou bohatší, chytřejší či hezčí než ti druzí. Kdybychom byli všichni stejně bohatí, chytří či hezcí, nebylo by se čím pyšnit. Pyšnými nás činí srovnávání: potěšení z toho, že máme navrch. Jakmile prvek soutěživosti zmizí, zmizí i pýcha. Proto říkám, že pýcha je narozdíl od ostatních neřestí soutěživá bytostně. Touží-li dva muži po stejné dívce, může je pohlavní touha přimět k soupeření. To je však dílem náhody; právě tak by mohli toužit každý po dívce jiné. Pyšný muž vám ale přebere dívku nikoli proto, že by ji chtěl, ale aby si dokázal, že je lepší než vy. Chamtivost může vyvolat soupeření, je-li něčeho nedostatek pro všechny; pyšný muž se však bude snažit získat víc, i když má víc, než snad chce, jen aby upevnil svou moc. Skoro všechny neřesti světa, které lidé připisují chamtivosti nebo sobectví, jsou spíše dílem pýchy.
Vezměte takové peníze. K touze po penězích je člověk jistě přiveden nenasytností, tím, že si chce moci dopřát lepší dům, lepší prázdniny, lepší jídlo a pití. Ale jen do jisté míry. Co žene člověka, který vydělává deset tisíc liber ročně chtít vydělávat dvacet tisíc? To není touha po větším blahobytu. Deset tisíc vám poskytne veškerý přepych, z jakého se kdo může skutečně těšit. Je to pýcha, touha být bohatší nežli jiní bohatí lidé, a ještě spíš touha po moci. Moc je tím, co pýchu skutečně těší: ze žádné příčiny se člověk necítí tak nadřazen ostatním, jako když jimi může posunovat jako dětskými vojáčky. Co vede krásnou dívku rozsévat trápení všude, kam přijde, lovením nových
a nových nápadníků? Jistě ne pohlavní pud: takové dívky bývají často frigidní. Je to pýcha. Proč zachází politický vůdce nebo celý národ stále dál, proč nemá nikdy dost? Opět z pýchy. Pýcha je samou svou povahou velmi soutěživá: proto nemá nikdy dost. Jsem-li pyšný, budu mít soka a nepřítele v každičkém člověku, který je mocnější, bohatší nebo chytřejší než já, i kdyby byl třeba jen jeden.
Křesťanství má pravdu: hlavní příčinou utrpení všech národů i rodin od počátku světa je pýcha. Jiné neřesti mohou někdy lidi sblížit: mezi opilými či necudnými lidmi naleznete kus kamarádství, legrace i dobrou partu. Pýcha však vždycky znamená nepřátelství – vždycky nepřátelstvím je. A nejen nepřátelstvím mezi lidmi, ale i nepřátelstvím vůči Bohu.
V Bohu se setkáváte s něčím, co je vám v každém ohledu bezměrně nadřazeno. Pokud neznáte Boha takto, a tedy sebe sama ve srovnání s ním jako cosi nicotného, neznáte ho vůbec. Pyšný člověk na všechno a na všechny pohlíží svrchu: a díváte-li se svrchu, neuvidíte pochopitelně to, co je nad vámi.
Tím vyvstává hrozná otázka. Jak mohou lidé, které pýcha na první pohled beze zbytku stravuje, věřit v Boha
a považovat se za velmi zbožné? Obávám se, že to znamená, že uctívají smyšleného Boha. V přítomnosti tohoto přeludu teoreticky připouštějí, že nejsou ničím, ve skutečnosti si ale neustále představují, jak se Bohu líbí a jak si myslí, že jsou mnohem lepší nežli ostatní. Za haléř smyšlené pokory vůči Bohu sklidí hřivnu pýchy vůči svým bližním. Myslím, že když Kristus mluvil o lidech, kteří o něm budou kázat a v jeho jménu vymítat duchy, a přesto na konci světa zjistí, že je nikdy neznal, mluvil právě o takových lidech. Do takové smrtelné pasti se může kdykoli chytit kdokoli z nás. Naštěstí to můžeme zjistit. Kdykoli máme ze svého náboženského života pocit, že jsme dobří, a zejména, že jsme lepší než někdo jiný, můžeme si být jisti, že nejdeme, jak chce Bůh, ale jak chce ďábel. Že jste v přítomnosti Boží, poznáte podle toho, že na sebe buď zapomenete docela nebo že se vidíte jako něco malého a nečistého. Lepší je na sebe zapomenout docela.
Je to hrozné pomyšlení, že se nejhorší ze všech neřestí může propašovat až do samého středu našeho náboženského života. Lze to ale vysvětlit. Ostatní, méně špatné neřesti pocházejí od ďábla, který se na nás snaží působit skrze naši zvířecí přirozenost. Tato ale s naší zvířecí přirozeností nemá vůbec nic společného. Pochází přímo z pekel. Je ryze duchovní: je proto mnohem rafinovanější a zhoubnější. Proto lze pýchy často využít
k potlačení prostších neřestí. U chlapců učitelé často apelují na jejich pýchu či, jak to oni nazývají, na sebeúctu, aby je přiměli ke slušnému chování. Nejeden muž překonal zbabělost, chtíč nebo zlobu proto, že se domníval, že jsou pod jeho důstojnost – tedy díky pýše. Ďábel se směje. Spokojeně vám dovolí být stále cudnější, statečnější a stále lépe se ovládat, pokud tím ve vás nastoluje diktát pýchy, stejně jako by ho těšilo, kdyby se vám zahojily oznobeniny1], pokud by vám mohl výměnou za ně přivodit rakovinu. Poněvadž pýcha je rakovinou ducha: pozře jakoukoli možnost lásky, uspokojení, ba zdravého rozumu.
C. S. Lewis – K jádru křesťanství
[1] Oznobeniny jsou kožní změny, které jsou způsobené chladem u osob s cévními poruchami. Vznikají hlavně na kůži rukou po opakovaném dlouhodobém vystavení chladu.
„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubali prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“ (…)
„S lítostí musím přiznat, že jsem už mnohokrát slyšel mezi námi katolíky podobná hesla: My jsme ta ,jediná pravá církev, jediná pravá církev, jediná pravá církev‘ – kdy nešlo o prosté vyjádření toho, co církev o sobě učí, ale o nadutou pýchu, která je nejen necitlivá k druhým, ale také neschopná předávat poklady, které Kristus katolické církvi dal. Hyper-katolicismus může někdy vycházet z psychické potřeby být součástí rigidního elitářského systému, být ,svatější než vy‘ skrze své členství a příslušnost spíše než skrze skutečnou přeměnu v Krista.“ (Ralph Martin)
Bohužel, opět... Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve, jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.
Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed Vatikánu, do svatopetrského chrámu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“! (srov. Jan 7,49)
Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky – v podstatě jej znemožňuje.
„Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem otvíral první knihy dějepisu. Nebylo moc potřeba, aby člověk viděl, že se mnohého úskoku dopustila vážená nebo duchovní osoba, či dokonce některý z papežů. Přišel jsem domů s hlavou plnou zmatků a vykládal jsem své pochybnosti. Místo odpovědi mně dala matka pořádný pohlavek, jak to bylo tenkrát zvykem, a odbyla mě ve smyslu běžné fráze, že o faráři se špatně nemluví.
Když jsem pak šel na faru a řekl faráři, že podle nejlepšího vědomí a svědomí nechápu, jak to, že Pius IX. nepoznal některé věci zavčas, dostal jsem kázáníčko o svaté a neposkvrněné církvi bez vrásky a hany.“ (Carlo Caretto – Skutečnosti z druhé strany)
„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli.“ (Dekret o ekumenismu 4)
Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř
Drazí bratři a sestry,
dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“ (Lk 4,22); svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“ (Mk 6,2). Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok nemůže být nic jiného než domýšlivost“ (srov. L´infanzia di Gesù,11). „Není to syn Josefův?“ (Lk 4,22), což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?
Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel.
V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“ (1 Kor 13,4-6). Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.
V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.
Maria, pomoz také nám věrně a radostně kráčet touto cestou.
Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel.
V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“ (1 Kor 13,4-6). Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.
V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.
Maria, pomoz také nám věrně a radostně kráčet touto cestou.
Benedikt XVI. 3. 2. 2013
Tajemství Ježíše, který byl svými soukmenovci odmítnut a všude jinde přijímán (vv. 22-30), anticipuje jeho osudové odmítnutí a „znamení odporu“ (2,34nn). Začátek Ježíšova veřejného působení obsahuje také jeho konec.
Od začátku je zřejmé, že Ježíš je víc, než učitel Zákona a prorok: on slovo Boží nejen vykládá, on ho také aktualizuje. A toto aktualizování neznamená jen, že ho přizpůsobuje své době, ale „činí ho aktuálním“: převádí do skutků to, co Slovo říká, a v poslušnosti činí svůj aktuální život souhlasným se Slovem. On je posluchač, který ho naplňuje, dokonalý posluchač, v kterém Boží slovo dospívá k svému plnému provedení. On, poslušný Syn, je naplněním každého slova.
A tak také pro nás aktualizování Slova znamená poslouchat evangelium. Poslušnost jemu nás účinně začleňuje do Božího „dnes“, činí z nás současníky Ježíše - Syna, v kterém příběh každého Adama dospívá k naplnění. Hlásání slova milosti má moc přivést k poslušnosti naši starou přirozenost a podle zaslíbení obnovit její schopnost naslouchat.
Bohu se zalíbilo zachránit svět hlásáním evangelia (1Kor 1,21). Slovo, ten slabý prostředek a svobodný nástroj k vytváření společenství, je Boží moc ke spáse každému, kdo věří (Řím 1,16).
V tomto zahajovacím kázání máme autentický výklad Ježíšovy služby: její cíl (abychom byli Otcovými syny tím, že budeme mezi sebou bratry), její prostředek (poslouchání Otcova slova), jak jednat (mocí lásky, tj. Božího ‚Ducha), kdy jednat (dnes) a skrze koho (skrze toho, kdo poslouchá).
A tak také pro nás aktualizování Slova znamená poslouchat evangelium. Poslušnost jemu nás účinně začleňuje do Božího „dnes“, činí z nás současníky Ježíše - Syna, v kterém příběh každého Adama dospívá k naplnění. Hlásání slova milosti má moc přivést k poslušnosti naši starou přirozenost a podle zaslíbení obnovit její schopnost naslouchat.
Bohu se zalíbilo zachránit svět hlásáním evangelia (1Kor 1,21). Slovo, ten slabý prostředek a svobodný nástroj k vytváření společenství, je Boží moc ke spáse každému, kdo věří (Řím 1,16).
V tomto zahajovacím kázání máme autentický výklad Ježíšovy služby: její cíl (abychom byli Otcovými syny tím, že budeme mezi sebou bratry), její prostředek (poslouchání Otcova slova), jak jednat (mocí lásky, tj. Božího ‚Ducha), kdy jednat (dnes) a skrze koho (skrze toho, kdo poslouchá).
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše
Svědectví křesťanů je opravdu účinný způsob, jak druhým předat radostnou zvěst tak, aby na ni mohli odpovědět. Je samozřejmé, že jako křesťané máme nad svým životem zodpovědně uvažovat a také vydávat dobré svědectví. Sami sebe se můžeme ptát: „Liším se svým způsobem života a svými hodnotami od lidí kolem?“ Okolní svět nás může velmi snadno pohltit a my tak přicházíme o svůj potenciál být skutečnými svědky Krista a jeho evangelia.(…)
Rodina
Vlastní rodina může být při evangelizaci tím nejtěžším, nejnáročnějším prostředím pro svědectví o Kristu. Úspěch v rodině nám však může přinést hodně radosti. Své vztahy prožíváme na různých úrovních, ale rodina je místo, kde nás skutečně znají, bez příkras! Nejlépe vědí o našich slabostech, chybách a problémech. Naše silné stránky mohou často přehlížet, anebo je pokládat za samozřejmost.
Vlastní rodinu dobře známe a jsme s ní v kontaktu dlouhou dobu, proto není třeba nic uspěchat. Každý z nás pochopitelně touží po tom, aby ti, které zná a miluje, rostli ve víře. Za žádnou cenu ale nesmíme být otravní nebo netrpěliví.(…)
Možná, že klíčovým slovem pro svědectví v rodině je „služba“, tedy obyčejná láska a ohleduplnost vůči druhým. Svatý Pavel píše Galaťanům: „Navzájem si posluhujte láskou“ (Gal 5,13). Naši nejbližší si spíš všimnou našich skutků a až potom jsou ochotni naslouchat našim slovům. Často právě oni mají nejmenší zájem nás poslouchat. Někdy musíme změnit i své jednání, které je v rozporu s evangeliem. Poté co se Zacheus za pohnutých okolností setkal s Pánem, uvědomil si, že má dát polovinu svého majetku chudým a čtyřnásobně vrátit peníze těm, které ošidil.
Možná budeme muset v naší rodině provést nějakou formu „restituce“, například urovnáním dlouhodobého sporu nebo připraveností odpustit a zapomenout. Takového jednání si naše okolí jistě všimne.(…)
Správně autenticky evangelizovat můžeme jen s milujícím srdcem. K hlásání evangelia nás nesmí tlačit pocit viny nebo dokonce povinnosti. Jinak budeme působit povýšeně nebo jako ti, kteří druhé odsuzují. O své víře nemáme svědčit pro uklidnění svého svědomí. Naše svědectví má vycházet z lásky.
Rodina
Vlastní rodina může být při evangelizaci tím nejtěžším, nejnáročnějším prostředím pro svědectví o Kristu. Úspěch v rodině nám však může přinést hodně radosti. Své vztahy prožíváme na různých úrovních, ale rodina je místo, kde nás skutečně znají, bez příkras! Nejlépe vědí o našich slabostech, chybách a problémech. Naše silné stránky mohou často přehlížet, anebo je pokládat za samozřejmost.
Vlastní rodinu dobře známe a jsme s ní v kontaktu dlouhou dobu, proto není třeba nic uspěchat. Každý z nás pochopitelně touží po tom, aby ti, které zná a miluje, rostli ve víře. Za žádnou cenu ale nesmíme být otravní nebo netrpěliví.(…)
Možná, že klíčovým slovem pro svědectví v rodině je „služba“, tedy obyčejná láska a ohleduplnost vůči druhým. Svatý Pavel píše Galaťanům: „Navzájem si posluhujte láskou“ (Gal 5,13). Naši nejbližší si spíš všimnou našich skutků a až potom jsou ochotni naslouchat našim slovům. Často právě oni mají nejmenší zájem nás poslouchat. Někdy musíme změnit i své jednání, které je v rozporu s evangeliem. Poté co se Zacheus za pohnutých okolností setkal s Pánem, uvědomil si, že má dát polovinu svého majetku chudým a čtyřnásobně vrátit peníze těm, které ošidil.
Možná budeme muset v naší rodině provést nějakou formu „restituce“, například urovnáním dlouhodobého sporu nebo připraveností odpustit a zapomenout. Takového jednání si naše okolí jistě všimne.(…)
Správně autenticky evangelizovat můžeme jen s milujícím srdcem. K hlásání evangelia nás nesmí tlačit pocit viny nebo dokonce povinnosti. Jinak budeme působit povýšeně nebo jako ti, kteří druhé odsuzují. O své víře nemáme svědčit pro uklidnění svého svědomí. Naše svědectví má vycházet z lásky.
Michele Moran – Evangelizace s odvanou a citem