5. neděle postní – cyklus A
Ez 37,12-14; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45
1Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. 2To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. 3Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ 4Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ 5Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. 6Když tedy slyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. 7Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ 8Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli živě ukamenovat – a zas tam jdeš?“ 9Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. 10Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ 11Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ 12Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ 13Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. 14Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. 15A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ 16Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ 17Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. 18Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. 19K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. 20Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. 21Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. 22Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ 23Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ 24Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, 26a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ 27Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ 28Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ 29Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. 30Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. 31Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 32Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ 33Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: 34„Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ 35Ježíš zaplakal. 36Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ 37Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ 38Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ 40Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ 41Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. 42Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ 44Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ 45Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. (Jan 11,1-45)
Srovnání: Lk 10,38-39; Jan 12,3; Jan 9,3; Jan 10,40; Jan 10,31; Jan 9,5; 12,35; Mk 5,39; Mt 16,12; Jan 2,20-21; 3,3-4; 4,10-11; 6,51-52; Mt 21,17; Jan 11,32; Dan 12,2; Jan 3,15.36; 20,31; 1 Jan 5,11-13; Jan 6,69; Mt 16,16; Jan 6,14; Jan 11,21; Mk 1,43; Jan 11,38; 13,21; Lk 19,41; Jan 9,6; Jan 1,14; 2,11; 11,4; 17,24; Jan 12,30; 17,8; Jan 2,23; 7,31; 8,30; 10,42; 12,11
Úvod k meditaci
Ve vzkříšení Lazara Ježíš již přímo odkazuje na své vlastní vzkříšení. On je vzkříšení a život. Dává i nám plný podíl na tomto daru, ani smrt nás nemusí děsit. Zkusme najít sami sebe v evangeliu a v modlitbě přemýšlejme, jak nás zde Pán osvobozuje, uzdravuje a vrací nám život.
Výklad biblického textu
Kontext: Příběh o vzkříšení Lazara a událostech, které k němu vedly, odedávna poutají pozornost umělců, hudebníků, vypravěčů i čtenářů. Na začátku (vv. 1-6) i na konci vyprávění (vv. 45-54) se Ježíš nachází mimo Betánii i mimo Jeruzalém. V události se objevují se tři nové postavy: Lazar, Marie a Marta z Betánie (v. 1).
1 Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie: Jméno „Lazar“ je zkrácenou formou jména, jehož význam je „Bůh pomáhá“.
24 Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“: Marta přijímá soudobé židovské přesvědčení o vzkříšení na konci věků. Víra v poslední den má pravděpodobně kořeny ve Starém zákoně (srov. Iz 2,2; Mich 4,1) a představa vzkříšení mrtvých na konci věků je jedním ze stavebních prvků farizejského judaismu (srov. Dan 12,1-3; 2 Mak 7,22-24; 12,44; Sk 23,8)
32 Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“: Jinými slovy než Marta vyjadřuje Marie Ježíšovu moc nad životem a smrtí.
33 Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se...
35 Ježíš zaplakal: Tyto věty ukazují svět Ježíšových citů, které k lásce patří. Bez nich je v člověku něco násilně uzavřeného. Ve verši 35 je jediné místo v Novém zákoně, kde se objevuje sloveso dakryó – Ježíš zaplakal. Podstatné jméno dakryon se nachází v Žid 5,7 (a není bez zajímavosti, že je to úryvek, který mluví o Ježíšově hlasitém volání a slzách).
44 Rozvažte ho a nechte odejít: Je pozoruhodné, že tento zázrak nemá žádnou dohru, jak bychom očekávali. Následné události byly vynechány s cílem uchovat pozornost zaměřenou výhradně na význam hlubších událostí.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Luke T. Johnson – Evangelium podle Matouše – Sacra pagina; Misál na každý den liturgického roku; Angelo Scarano – www.pastorace.cz; Petr Mareček – www.biblickedilo.cz.
K tématu
Vzkříšení Lazarovo má v Janově evangeliu především význam teologický. Jan nám ukazuje, že Ježíš je pánem nad životem i nad smrtí, že může zachránit člověka i ze smrti. Vykládáme-li tento příběh hlubinně psychologicky, musíme si uvědomit, že tak zkoumáme jenom jeden aspekt z mnohých. Ale snad tím tento příběh nově oživíme. Na objektivním stupni můžeme vidět v Lazarovi a jeho dvou sestrách tři sourozence, jejichž vzájemný vztah nedovoluje Lazarovi žít. Lazar nemá zřejmě vedle svých dvou sester žádnou šanci. Je těmito ženami přebit, jak vyjádřila jedna návštěvnice kursu. Marta a Marie jsou v příběhu tak silně činné, že pro Lazara už nezbývá místo. Vedle tak silné animy, tedy vedle tak velikého mateřství, dominantního ženství, se žít nedá. Lazar musí zemřít. Sestry ho zavinou obvazy a tvář mu zahalí potní rouškou. Svážou ho tak silně, že nemůže dýchat; zaberou si ho natolik, že Lazar ztratí svobodu. A ještě k tomu zahalí jeho tvář, takže nedovolí, aby se jeho zvláštnost projevila. Pak ho uloží do hrobu a zavalí kamenem. Odsunou mrtvého, ukryjí ho za kamenem. Tam leží čtyři dny. Už páchne. Je odloučen od všech vztahů, proto v něm všechno začíná tlít, všechno v něm zapškne. Zavřen, zavinut, svázán a skryt za potní rouškou, Lazar nemůže žít. A co nemůže žít, co je odsunuto, to začíná páchnout. Na subjektivní rovině lze Marii, Martu a Lazara vidět jako tři části sebe sama. A nedovolíme v sobě Lazarovi žít, jsme-li příliš Marií a Martou, ovládá-li v nás všechno anima, jestliže si anima pro sebe všechno zabere, řídí, organizuje (utlačující starostlivost, vše podle plánu, vše podle jednoho obrazu) a určuje, pak odumře animus. Pak se ztrácí veškerá kreativita. Anebo někdy my sami v sobě určitou oblast odsuneme. Nechceme ji vnímat. Zavalíme ji kamenem. Ale všechno, co vytěsníme, potlačíme, začíná páchnout. Nenechá nás v klidu. Možná chceme držet pod zámkem agresi; anebo sexualitu, anebo naše přání něco vytvářet, riskovat, něčeho se odvážit. Něco v nás nemůže žít, protože v nás Marie a Marta okupovaly příliš prostoru, nebo protože v nás některé oblasti začaly dominovat. Ale vše, čemu nedovolíme žít, se plíží jako vnitřní jed do všech vláken našeho těla a naší duše, otravuje nás a stává se v nás jedovatým pachem. Při uzdravení Ježíš nejprve s oběma sestrami mluví. Připravuje je na to, že jejich bratr bude opět probuzen k životu. Marie padne před Ježíšem na zem a vyčítá mu totéž co Marta: Pane, kdybys tu byl býval, bratr můj nebyl by umřel. Silnější než výčitka je však bolest. Marie pláče. Když ji vidí Ježíš plakat, je hluboce zasažen a rozpláče se s ní. Marie a Ježíš spolu nemluví planě, nýbrž společně pláčou, a v tomto pláči roste vnitřní společenství, společenství bolesti, pochopení druhého beze slov.
Ježíš teď jde vnitřně rozhorlen k hrobu a poroučí odvalit kámen. Marta namítne: Pane, už je v rozkladu. Stále ještě nepochopila, co chce Ježíš učinit. Nemá důvěru, že by Ježíš mohl či chtěl jejího bratra nyní vzkřísit, ani že by její bratr mohl opět žít. Na subjektivní rovině pochybujeme často i my, že by v nás Lazar mohl žít, že by v nás mohlo mít šanci to, co už odumřelo. Už to páchne, už se nám to jeví dočista rozložené. Chceme celou tu nepříjemnost ponechat za kamenem a nemít s ní nic společného. Jak nepříjemný by byl její zápach. Ale Ježíš se prosadí. Dává odvalit kámen. Odkryje to shnilé, zetlelé, co musí opět nabýt vztah k oběma sestrám, k ostatním stránkám nás samých. Jen pak to může být vzkříšeno. A Ježíš vzhlédne k nebi. Obrací se k svému Otci. Jde o velmi intenzívní vztah k Otci. A na základě tohoto vztahu hlasitě zvolá: Lazare, pojď ven! Oslovuje to, co je odumřelé, volá do páchnoucího prostoru. A Lazar vychází ven – ještě zavinut obvazy a s rouškou na tváři. Ježíš poroučí: Rozvažte ho a dovolte mu odejít! Co odumřelo, musí z úkrytu ven, musí být uvolněno, zbaveno pláten, do nichž jsme je zavinuli. Čteme-li celý příběh tímto způsobem, tu dostává nový význam. Není jen důkazem Ježíšovy moci, s níž vzkřísí mrtvého; není jen znamením Ježíšovy lásky, která s lidmi soucítí a pláče; nýbrž celý příběh se stává naší věcí. V tomto Lazarovi objevíme sami sebe. Pak se můžeme ptát, co se snad v sobě snažíme zašantročit a zavalit kamenem, komu v sobě nedáváme šanci k životu, co v sobě spoutáváme obvazy a co v nás začíná páchnout.
Jsem bez vztahů? K Bohu, k sobě, k druhým lidem? Jsem-li za náhrobním kamenem bez jakéhokoliv vztahu, pak se nemohu divit, že všechno ve mně začíná tlít a rozpadat se. Vztah k Bohu, k sobě a k druhému člověku v nás pohromadě drží všechno popraskané a rozpolcené. Bez vztahu nemám střed, z něhož bych při sobě udržel části, které se chtějí jakoby odstředivou silou vzdálit. Bez vztahů je člověk jakoby mrtvý. Psychologie nám říká, že nemocí naší doby je nedostatek vztahů.
Není-li člověk schopen žádného lidského vztahu, pak ztratí i vztah k sobě, pak jako by stál mimo sebe, jako by sebe necítil, jako by byl za nějakým kamenem, pak je odříznut od sebe sama, od svého srdce. Pak ani nenaváže vztah k věcem, ani k svému bytu, ani k svému oděvu, ani ke kterékoli bytosti. Zhrubnutí, kterým se vyznačují mnozí mladí lidé, pramení z tohoto nedostatku vztahů. Člověk už necítí ani sebe, ani druhé, ani věci. Cítí se naživu, jen když rozbíjí, demoluje a činí násilí.
Kéž by nás příběh o Lazarovi pozval k navázání vztahů s těmi oblastmi v nás samých, které jsme odsunuli, ale především k Ježíši Kristu, který v nás může obvázat a uzdravit, co je na rozpadnutí. Zavoláme-li Ježíše do našich odumřelých částí, pak i v nás vstane Lazar z mrtvých a bude žít.
Anselm Grün – Hlubinně psychologický význam Písma
Když Ježíš uzdravuje, jde mezi lidi a někoho uzdravuje, nikdy jej nenechává samotného. Není žádným mágem, čarodějem, který přijde, uzdraví a jde dál. Každého vrací na jeho místo, nenechává jej na cestě. Pánova gesta jsou krásná. Evangelium je plné těchto gest. Vzkříšení Lazara, život navrácený Jairově dceři a synovi vdovy z Naim. Tato Ježíšova gesta plná něhy nám umožňují chápat, že naše nauka nebo naše následování Krista není žádná idea, nýbrž ustavičné zůstávání doma. Každý z nás skutečně může odejít z domu kvůli hříchu, pochybení. Bůh to ví. Spása spočívá v návratu domů s Ježíšem v církvi. Jsou to něžná gesta. Jednoho po druhém nás Pán takto volá do Svého lidu, do Své rodiny, k naší svaté matce církvi. Přemýšlejme o oněch Ježíšových gestech.
homilie papeže Františka 24.2.2014 (dle www.radiovaticana.cz)
Jan nám vypráví tento příběh, aby nám ukázal, co Ježíš míní svým výrokem:„Já jsem vzkříšení". Potom vzkřísí mrtvého Lazara, který odpočívá už čtyři dny v hrobě. Jeho ruce a nohy jsou ovázány rubášem, jeho tvář přikryta šátkem. Leží pod kamenem a už se začíná rozkládat. Kdo leží pod kamenem absolutní absence vztahů, je odříznut od života, všechno pomíjí v totálním rozkladu. Všechno odporně zapáchá. Na jeho tváří leží šátek a on sám je už jen pouhou maskou. Jeho skutečná podstata je mrtvá: je spoután na rukou i na nohou, není tedy skutečně svobodný. Vzkříšení znamená tolik, že Ježíšovo láskyplné slovo proniká k příteli skrze náhrobní kámen a probouzí ho k životu, uvolňuje rubáš, do kterého je spoután, snímá z něho masku, za níž byl skryt. Na Lazarově vzkříšení je dobře patrné, že ten, kdo uvěřil Kristu, bude žít, i kdyby umřel. Ani svou smrtí nebude vyloučen z lásky, protože ta je silnější než smrt – proniká kamenem a uvolňuje mrtvolnou ztuhlost. Naše tělo sice zemře, nezemře však skutečná podstata naší bytosti. Víra překračuje smrt a dosahuje věčného života. Jí jsme už přešli ze smrti k životu, ze ztuhlosti k vitalitě, z absence vztahů k lásce.
Podívejme se na svůj život: kde to skutečně pulsuje a kde je jen prázdnota a rutina? Co dává našemu životu hodnotu? V jakém ohledu jsme už zažili zmrtvýchvstání? Co nás vyvedlo z hrobu našeho strachu a rezignace? Kde jsme byli vzkříšeni z absence vztahů? Možná jsme při těchto zkušenostech se vzkříšením nemysleli bezprostředně na Ježíše, ale – jak říká Janovo evangelium – pokud jsme vstali z hrobu do života, setkali jsme se s Ježíšem, ačkoli jsme Ho neviděli a ani na Něho nemysleli. Prožijeme-li vzkříšení, vstane v nás z mrtvých On sám.
Anselm Grün – 50xJežíš
„Máte strach ze smrti?“ zeptal jsem se. Má otázka Matku Terezu překvapila. Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. „Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“
Renzo Allegri – Matka chudých
Smrti těla se bojí každý člověk, smrti duše jen málokdo.
O smrt těla, která určitě jednou přijde, se starají všichni a snaží se, aby nepřišla. Člověk, který jednou umřít musí, se stará, aby nezemřel, a člověk který má žít věčně, se nestará, aby nehřešil. A když se namáhá, aby nezemřel, namáhá se zbytečně, neboť jen docílí odkladu smrti, ale nevyhne se její nevyhnutelnosti. Když se však vyhýbá hříchu, nebude mít žádnou starost a bude žít věčně.
Sv. Augustin
Ke vzkříšení u mě dochází, kdykoliv po selhání nezůstanu ležet, kdykoliv po nějakém neúspěchu nerezignuji, kdykoliv se po nějakém ztroskotání nevzdám, nýbrž začnu zase od začátku, v důvěře, že sám Kristus mne vezme za ruku a napřímí mne. A vzkříšení na mne bude čekat, až umřu. Smrt není konec, nýbrž začátek nového života, nové svobody, nové lásky, která ukojí všechnu mou touhu po lásce.
Anselm Grün – Exercicie pro všední den
„Tvůj přítel Lazar je nemocen!“ – „Přijdu a uzdravím ho!“ Kéž bychom měli vždy tak důvěrný vztah k Ježíši, že by nebylo třeba více slov! Musíme ovšem počítat s tím, Ježíš klade na své přátele velké nároky. Nechá své přátele trpět a Lazara zemřít. Bude to však požehnané utrpení. Dovede Martu až k vyznání: „Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ V tom je naprostá oddanost.
Když byl Lazar vzkříšen z mrtvých, mnozí lidé uvěřili. Tak se stalo utrpení Ježíšových přátel účastí na budoucím utrpení Mesiáše. Také my přijetím každého kříže se stáváme Ježíšovými spolupracovníky na díle vykoupení.
Jiří Mikulášek – Malý průvodce postní dobou – 2017
Člověk není svým vlastním pánem
Pravost našeho hledání Boha a jeho vůle poznáváme podle ovoce svého každodenního života: podle nezištné lásky k bližnímu, podle aktivní modlitby, podle štědrosti k chudým, podle trpělivého snášení křivd, podle každodenního sebezáporu, podle toho, jak čelíme utrpení, a konečně i smrti našich blízkých a naší vlastní.
Jestliže hledáme Boha pouze svými emocemi, máme sice mnoho krásných prožitků, které nám působí potěšení, podobně jako ty, kterých se dostalo farizeovi v chrámu, jenomže ty neproměňují náš život a přístup k bližním. Ježíš říká, že strom se pozná po ovoci (srov. Mt 7,16). Často se stává, že jsme spokojeni sami se sebou, tak jako farizeus modlící se v chrámu, ale pramálo nás zajímá, jestli je s námi spokojený Bůh a jestli jsou s námi spokojeni naši bratři.
Boha můžeme nalézt pouze celou svou bytostí, integrálně: celou duší, celým srdcem, celou myslí, celou svou silou a ze všech sil. Chybí-li v naší zkušenosti Boha plné úsilí dosáhnout cíle ve všech čtyřech rozměrech, hrozí nám nebezpečí, že budeme hledat Boha pouze pro vlastní prospěch, nikoli kvůli tomu, abychom podle pokynu sv. Ignáce z Loyoly „chválili Boha, našeho Pána, vzdávali mu úctu a sloužili mu“ (srov. DC 23). Nikdo z nás není vlastníkem svého těla, psýchy, rozumu, nesmrtelné duše ani svých lidských mohutností. Všechno to je „pro nás, k našemu užitku“, ale nepatří nám to a nezáleží to na nás. Jak „zadarmo“ jsme všechno dostali, stejně tak „zadarmo“ nám může být opět všechno vzato. Jak snadné je ztratit proti své vůli tělesné zdraví, emocionální rovnováhu, dobrou pověst u lidí, psychické zdraví, střízlivý úsudek či zdravý rozum. Člověk není vlastním pánem, protože sám sebe nestvořil. Vracíme Bohu pouze to, co jsme od něho přijali jako dar a milost.
V románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka satan přichází do Moskvy v podobě konzultanta černé magie a v rozhovoru s marxistickým spisovatelem Berliozem a jeho přítelem básníkem Bezprizorným jim na jejich prohlášení, že Bůh neexistuje, položí otázku: „Jestliže Bůh neexistuje, kdo tedy, ptám se, řídí životy lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?“ „Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný. Když nakonec literát přizná, že člověk je přece jen smrtelný, ďábel dodá, že je nejen smrtelný, ale „nečekaně smrtelný“. Potom ještě jakoby mimochodem dodá, že se to prokáže ještě téhož večera na Berliozovi.
Jestliže se odevzdáme Pánu, pak se v něm a skrze něho uskutečňuje naše obrácení, integrita víry a života. Tehdy objevujeme svou lidskou a náboženskou totožnost; zakoušíme vnitřní jednotu těla, psýchy, rozumu, srdce a duše. Člověk se může integrovat pouze na základě duchovní zkušenosti, na základě zkušenosti Boha. Jeho láska „synchronizuje“, sjednocuje, zaceluje a integruje všechno v nás. Uzdravení duše, srdce, mysli, vůle a vzájemná integrace se dějí v odevzdání toho všeho Bohu. Jenom v Bohu nalézá pokoj má duše, srdce, mysl, tělo — celá má osoba.
Józef Augustyn – Intimita a svoboda – Setkání s Ježíšem