5. neděle velikonoční – cyklus C
Sk 14,21b-27; Zj 21,1-5a; Jan 13,31-33a.34-35
31Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. 32Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, ano, hned ho oslaví. 33Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. 34Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. 35Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,31-33a.34-35)
Srovnání: 31-32Jan 12,23; 17,1; 33Jan 7,33-34; 8,21; 13,36; 16,5; 34Jan 15,12.17; 1 Jan 2,7-10; 3,23; 2 Jan 5; 35Mt 5,16; 15,8-9
Úvod k meditaci
Protřelí životem a poučeni nejedním kázáním můžeme cítit jistou zdatnost ve věcech, o kterých Ježíš v tomto úryvku mluví. Víme o lásce své – s vděčností i s bolestí. Ani našim starozákonním příbuzným nebyla problematika nějak neznámá. Tak co jako?
Jen Ježíš jako by o této naší zkušenosti a poučenosti nic nevěděl – nedá se a umíněně říká: „Nové přikázání vám dávám…“ Co je na tom nového? A to je právě ta otázka! Otázka, kterou nemusím vyřešit, příliš rychle zodpovědět, ale spíš se jí mohu vystavit. Jako by to bylo úplně poprvé. Protože vždy je to úplně poprvé.
Výklad biblického textu
Ježíšova slova zaznívají v prostoru velikonoční večeře před jeho ukřižováním. Slova o vzájemné lásce zaznívají nejen zde (Jan 13,34-35), ale také o několik kapitol později (Jan 15,12.17).
v. 31: Nyní je oslaven Syn člověka – Slovo nyní, v jiném kontextu hodina, je čas vydání, umučení a smrti Ježíše, ale také se vztahuje na Ježíšův přechod k Otci. Tato hodina nastává Jidášovým vydáním (proto Ježíš řekl nyní je oslaven… po odchodu Jidáše). Tato hodina nyní vyjadřuje i přechod mezi starým a novým „věkem“ (viz Řím 3,21.26; 6,19.21; 11,5.30). I u Lukáše se stejná myšlenka vyjadřuje slovem „nyní, teď“ nebo „dnes“ (např. 2,11; 4,21).
v. 34: Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem – Novost přikázání lásky se nemá vysvětlovat jako protiklad „starého přikázání SZ“. Tato novost je spíš spojena s novostí smlouvy, která se uzavírá při poslední večeři. Nová smlouva bude zvnitřněna (interiorizována), umožní blízký vztah lidu s Bohem, poznání Boha (slovem poznání starozákonní mluva vyjadřuje vztah lásky, vztah tak blízký jako je intimní spojení mezi mužem a ženou – srov. Gen 4,1: I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla).
…jak jsem já miloval vás – Jak (řecky „kathos“) zde nevyjadřuje podobnost (i jinde u Jana), ale spíš původ, zdroj: tou láskou, kterou jsem já miloval vás, milujte se i vy.
v. 35: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem – Stejné téma se objevuje i v Jan 17,22.23. Přikázání lásky je odpovědí na „problém“ Ježíšova odchodu (v. 33): Ježíš odchází, ale bude nadále přítomen „skrze vzájemnou lásku“.
Prameny, odkazy
Jeruzalémská Bible; Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Felix Porsch – Evangelium sv. Jana – Malý stuttgartský komentář.
K tématu
Kdybyste četli evangelia v řečtině, narazili byste zde mnohokrát na slovo agapé. Tento výraz označuje lásku, která tvoří podstatu nebeského království. Ve starověkém Řecku slovo agapé odkazovalo k hodnotě ukryté v drahokamech. Tento význam dobře koresponduje s evangelii, kdy Ježíš tuto drahocennost přičítá těm, kteří jsou obvykle odmítáni. Pod povrchem nemocí a slabostí odhaluje jádro, skrývající drahokam.
Láska agapé představuje alternativu k nenávisti, podezíravosti, odsuzování a paranoidnímu chování. Jde o „proživotní“ orientaci. Znamená to, že jdete světu vstříc s otevřeným srdcem, nikoli se srdcem podezírajícím a připraveným trestat.
Ježíš řekl zcela jasně, že láska k Bohu, láska k bližnímu a láska k sobě samému jdou ruku v ruce.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali (agapate); jako já jsem miloval (agapesa) vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku (agapen) jedni k druhým. (Jan 13,34-35)
Je s podivem, že navzdory tomu, jak jasný a jednoznačný je tento výrok, v němž Ježíš třikrát za sebou použil slovo agapé, vzhlížejí křesťané i nadále k Desateru přikázání Starého zákona jako k jediné morální normě. Ježíš představuje morálku postavenou na nových základech a nejde pouze o soubor nových pravidel. Stará norma se svými minimálními a negativními požadavky je nahrazena normou novou. Ta je ztělesněním inspirativní vize, která staví na lásce, nikoli na povinnostech, které má člověk s bázní dodržovat.
Když se jen poslušně řídíme nějakými pravidly, vychází to ze zcela jiných pohnutek a životní filozofie. Je zde nebezpečí, že budeme daná pravidla dodržovat příliš striktně, nebo naopak využívat mezery v nich; že zapomeneme, co je podstatou morálního života, a nebudeme věnovat pozornost otázkám spravedlnosti a morálky, které nejsou ve stručných příkazech doslovně uvedeny. U morálky založené na lásce naproti tomu hrozí, že budeme pojem lásky chápat příliš romanticky, že spojení „vzájemná láska“ budeme vztahovat pouze na vybranou skupinu lidí a že nám unikne převratný charakter tohoto požadavku.
Agapé není touha vlastnit nebo dosáhnout uspokojení. Prvořadým významem tohoto slova je „dát najevo cit“. Jak jsme viděli, může mít agapé druhotný význam „pečovat o někoho jako o drahokam“. Ježíš volí filozofii citu, která řeší záležitosti srdce a duše. Nejedná se o pouhou abstraktní teoretickou lásku v tom smyslu, že chceme pro lidstvo to nejlepší nebo že bojujeme za nějaký ideál. Ježíš svým vlastním příkladem ukazuje, že agapé znamená skutečnou úctu k odmítaným a odsuzovaným, srdečné přijetí lidí různých povah a přiměřenou pozornost, kterou věnujeme blízkým přátelům.
Ježíš byl podle všeho laskavý člověk. Byl velmi blízko dětem, bral ostatní za ruce při tanci, zval ke stolu přátele i neznámé lidi a jeho přátelství bylo vřelé. Ježíš je vzorem člověka, který je tolerantní k lidským slabostem a jen zřídkakdy někoho odsuzuje. Člověka, který je schopen hlubokého přátelství a dokáže druhé uzdravovat. V dnešní době je patrně důležitější, aby Ježíšovi učedníci svého učitele napodobili skrze tyto vlastnosti, než aby chápali jeho slova zcela přesně a striktně se drželi všech pravidel, která z nich plynou.
Podle tradičních interpretací jsou podstatou evangelií právě tato pravidla a respekt k autoritě. A na tomto základě jsou potom lidé nabádáni k sentimentální lásce. V evangeliích se však zjevně tvrdí pravý opak – to nejdůležitější je nesentimentální láska. Objevuje se zde i jiný koncept přikázání. Jedná se především o to zaujmout takový postoj k životu, který by dal přirozeně vzniknout lásce agapé.
Ježíšovo nebe není utopie. Jsou to životní podmínky, v nichž můžeme naplno prožívat svůj každodenní život založený na ideji úcty, kterou Albert Schweitzer nazýval „úcta k životu“.
A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. (Jan 14,21)
Skvěle to vyjádřil teolog Paul Tillich, který řekl, že díky této filozofii lásky budete cítit, že jste přijímáni takoví, jací jste, a to bez výhrad. Nebudete sami sebe odsuzovat za chyby, kterých jste se dopustili, ale na té nejhlubší možné úrovni budete cítit, že jste přijímáni a respektováni.
„Když si uvědomíme, že roky plynou a vytoužená dokonalost života se nedostavuje, když zjišťujeme, že náš život po mnoho let ovládají stále tytéž staré zvyky, nepříjemně nás to zasáhne. V takovém okamžiku se někdy do naší temnoty prodere záblesk světla a my jako bychom náhle slyšeli hlas, který říká: ,Jste přijímáni. Jste přijímáni tím, který vás převyšuje a jehož jméno neznáte. Nyní se na jeho jméno netažte, snad vám bude odhaleno později. Nyní jednoduše přijměte skutečnost, že jste přijímáni!´ Když se nám toto stane, zakoušíme milosrdenství. Po takové zkušenosti možná nebudeme lepšími než předtím a možná nebudeme ani víc věřit v Boha. Přesto však všechno bude najednou úplně změněné.“ (Paul Tillich)
Tajemství Ježíšovo je v kontextu této duchovní a pozemské lásky agapé konečně odhaleno. K podstatě tohoto tajemství nemůžeme proniknout skrze rozumové poznání, skrze historii nebo teologii, ale pouze poznáním moci lásky, která je základním životním principem.
Když láska vystřídá touhu ovládat, změní se zásadně náš pohled na svět a důsledky, jaké tato změna bude mít v praktickém životě, si stěží dokážeme představit.
Základem filozofie lásky, kterou nacházíme v evangeliích, je uznání odlišnosti a respekt k tomu, co je „jiné“. Když se stejně smýšlející lidé vzájemně podporují, nemá to ještě nic spojeného s agapé. V evangeliích je mnoho příběhů o cizincích, o ztracených existencích a o lidech nějak odlišných, kteří jsou vřele přijímáni. Jde o společenství všech lidí, které přesahuje hranice náboženského vyznání a hranice národnostní.
Můžeme hovořit o čtyřech základních elementech nebeského království – basilea, metanoia, therapeia a agapé – království, změna pohledu na svět, uzdravování a láska.
Thomas More – A psal prstem do písku
Láska je veličina aktivní – není to rybník, ale řeka.
Nikdo nezná a ani nikdy znát nebude všechno, co by o lásce znát potřeboval. Láska nás tak láká taky proto, že je neuchopitelná. Jestliže někdo tvrdí, že už lásku úplně pochopil, tak je buď lhář, hlupák nebo je mrtvý. A nezbývá než naslouchat velkému zákonu srdce, který tvrdí: „Dokud žijete, milujte se navzájem a neste si následky.“
Robert Fulghum – Opravdová láska
Základní slova nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice.
Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty.
Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry, vztahy.
Základní slova říkáme svou bytostí.
Základní slovo Já-Ty ustavuje svět vztahu.
Mezi „Já“ a „Ty“ není žádný účel, žádná chtivost a žádné předjímání.
Jenom tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.
Láska je odpovědnost jednotlivého„Já“ za jednotlivé „Ty“.
Vztah je vzájemnost.
Na počátku je vztah.
Martin Buber – Já a Ty
Během předchozích zastavení na mé pouti po rodné zemi jsme navazovali na Desatero, na deset přikázání. Při tomto posledním zastavení se naše pozornost obrátí směrem k tomu jednomu jedinému, které – podle Kristových slov – je první a největší. Přikázání lásky v sobě zahrnuje všechna přikázání Desatera a přivádí je k naplnění: v něm jsou všechna obsažena, z něho všechna vyplývají, k němu také všechna směřují. Taková je vnitřní logika smlouvy Boha s člověkem. Tato smlouva dosáhla svého naplnění v Ježíši Kristu – v něm byla také zjevena plnost dobra daná člověku Stvořitelem a současně mu uložená jako bytosti podobné Bohu.
Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a veškerou svou silou… a svého bližního jako sebe samého (Mk 12, 30–31; srovnej Dt 6, 4; Lv 19, 18). Největší přikázání je jedno a je současně dvojité: zahrnuje Boha a lidi a mezi lidmi – bližní a sebe samého. Tak se Bůh v tomto přikázání setkává se svým obrazem a podobou, kterou je každý člověk.
V každém svém rozměru je přikázání lásky vztaženo k lidské vůli, která je svobodná. Člověk se řídí světlem rozumu, čili volí úsudkem svědomí, a tím způsobem o sobě rozhoduje a formuje se. Dává podobu svým činům. Přikázání lásky je směřováno ke svobodné vůli, protože na ní závisí, jestli člověk dá svým činům, svému jednání, podobu lásky, nebo také jinou podobu, lásku protikladnou. Může to být podoba egoismu, podoba lhostejnosti vůči potřebám druhých, lhostejnosti ke společnému dobru. Může to být konečně podoba nenávisti nebo zrady – přes to, co učí Kristus: Milujte své nepřátele (Mt 5, 44).
Jaká je odpověď? Odpovědí musí být mnoho, každá přizpůsobená osobě, prostředí, situaci. Současně je jedna odpověď: je jí přikázání lásky. Velké přikázání evangelia, jehož prostřednictvím člověk nalézá sebe jako osobu i jako člena společenství, jako syna či dceru národa. Jeden a všichni.
Koncil učí: člověk (je) jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. A současně člověk – obraz Boha a jeho podoba – může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého (Gaudium et spes, 24).
A tedy – nikoliv sobectví, nikoliv rychlý úspěch (za každou cenu), nikoliv praktický materialismus (ten seznam by bylo možno znásobit)… ale připravenost dát sebe, mravní rozvoj, odpovědnost. Jedním slovem: přikázání lásky.
Chci vám, bratři a sestry, dnes zanechat jakoby navíc povzbuzení k takové lásce, která chce Bohu dát sebe celého a která bližního miluje jako sebe samého. Během této mše svaté byl prohlášen za blahoslaveného františkán otec Rafael Chyliński. Byl to člověk velké modlitby a současně člověk velkého srdce pro lidi ubohé. Když v Krakově v roce 1736 vypukla epidemie, cele se zasvětil nemocným a plnil všechny služby, nedbaje na vlastní bezpečnost. Oddaně posluhoval nemocným, nakaženým, zachváceným epidemií, všem, kdo přicházeli do jeho kláštera v Łagiewnikach, což je nyní čtvrť Lodže; nejednou – nemaje už nic jiného – dával jim vlastní porci chleba nebo vlastní plášť. Krátce po jeho smrti byl započat proces beatifikace, ale byl přerušen kvůli tehdejšímu dělení Polska. Skutečnost, že se během tak dlouhé doby nevytratila památka na jeho svatost, svědčí o tom, jako by Bůh speciálně čekal na to, aby jeho sluha mohl být prohlášen za blahoslaveného už ve svobodném Polsku. (…)
Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví tváře země, této země. Nepřestávám důvěřovat Duchu Svatému. Ten, který ve vás započal toto skvělé dílo, sám ho dokončí (srovnej Flp 1, 6). Věřím a doufám: sám ho dokončí. Vy mu neklaďte překážky, spolupracujte s ním, protože všichni jsme povoláni, abychom se stali spolupracovníky Boha.
Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a veškerou svou silou… a svého bližního jako sebe samého (Mk 12, 30–31; srovnej Dt 6, 4; Lv 19, 18). Největší přikázání je jedno a je současně dvojité: zahrnuje Boha a lidi a mezi lidmi – bližní a sebe samého. Tak se Bůh v tomto přikázání setkává se svým obrazem a podobou, kterou je každý člověk.
V každém svém rozměru je přikázání lásky vztaženo k lidské vůli, která je svobodná. Člověk se řídí světlem rozumu, čili volí úsudkem svědomí, a tím způsobem o sobě rozhoduje a formuje se. Dává podobu svým činům. Přikázání lásky je směřováno ke svobodné vůli, protože na ní závisí, jestli člověk dá svým činům, svému jednání, podobu lásky, nebo také jinou podobu, lásku protikladnou. Může to být podoba egoismu, podoba lhostejnosti vůči potřebám druhých, lhostejnosti ke společnému dobru. Může to být konečně podoba nenávisti nebo zrady – přes to, co učí Kristus: Milujte své nepřátele (Mt 5, 44).
Jaká je odpověď? Odpovědí musí být mnoho, každá přizpůsobená osobě, prostředí, situaci. Současně je jedna odpověď: je jí přikázání lásky. Velké přikázání evangelia, jehož prostřednictvím člověk nalézá sebe jako osobu i jako člena společenství, jako syna či dceru národa. Jeden a všichni.
Koncil učí: člověk (je) jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. A současně člověk – obraz Boha a jeho podoba – může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého (Gaudium et spes, 24).
A tedy – nikoliv sobectví, nikoliv rychlý úspěch (za každou cenu), nikoliv praktický materialismus (ten seznam by bylo možno znásobit)… ale připravenost dát sebe, mravní rozvoj, odpovědnost. Jedním slovem: přikázání lásky.
Chci vám, bratři a sestry, dnes zanechat jakoby navíc povzbuzení k takové lásce, která chce Bohu dát sebe celého a která bližního miluje jako sebe samého. Během této mše svaté byl prohlášen za blahoslaveného františkán otec Rafael Chyliński. Byl to člověk velké modlitby a současně člověk velkého srdce pro lidi ubohé. Když v Krakově v roce 1736 vypukla epidemie, cele se zasvětil nemocným a plnil všechny služby, nedbaje na vlastní bezpečnost. Oddaně posluhoval nemocným, nakaženým, zachváceným epidemií, všem, kdo přicházeli do jeho kláštera v Łagiewnikach, což je nyní čtvrť Lodže; nejednou – nemaje už nic jiného – dával jim vlastní porci chleba nebo vlastní plášť. Krátce po jeho smrti byl započat proces beatifikace, ale byl přerušen kvůli tehdejšímu dělení Polska. Skutečnost, že se během tak dlouhé doby nevytratila památka na jeho svatost, svědčí o tom, jako by Bůh speciálně čekal na to, aby jeho sluha mohl být prohlášen za blahoslaveného už ve svobodném Polsku. (…)
Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví tváře země, této země. Nepřestávám důvěřovat Duchu Svatému. Ten, který ve vás započal toto skvělé dílo, sám ho dokončí (srovnej Flp 1, 6). Věřím a doufám: sám ho dokončí. Vy mu neklaďte překážky, spolupracujte s ním, protože všichni jsme povoláni, abychom se stali spolupracovníky Boha.
homilie Jana Pavla II. 9. 6. 1991 při beatifikaci o. Rafaela Chylińského
Tato Pánova slova nás tedy nabádají, abychom se vzájemně milovali, i když si ne vždy rozumíme a ne vždycky se shodujeme. Právě tam je však vidět křesťanská láska. Láska, která se projevuje i při rozdílnosti názorů a charakterů, protože je větší než tyto rozdíly. Takové lásce nás učí Ježíš. Je to nová láska, protože je obnovená Ježíšem a Jeho Duchem. Je to láska vykoupená, osvobozená od egoismu. Tato láska obdarovává naše srdce radostí, jak říká Ježíš: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Je to právě Kristova láska, kterou Duch svatý vlévá do našich srdcí a která koná každý den divy v církvi i ve světě. Existuje mnoho malých i velkých skutků poslušných Pánovu přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (srov. Jan 15,12). Malé každodenní skutky přiblížení se starému člověku, dítěti, osamocenému nebo strádajícímu člověku, bezdomovci, nezaměstnanému, imigrantovi, uprchlíkovi. Mocí tohoto Kristova slova se může každý z nás stát bližním svému bratrovi a svojí sestře, které potkává. V těchto skutcích blízkosti a přízně se projevuje láska, které nás učí Kristus.
papež František 10. 5. 2015
Nové přikázání
Jak to, že nazýváme „novým“ přikázání, které se nacházelo již ve Starém zákoně? Je staré z hlediska litery, protože bylo dáno již v minulosti, ale je nové z hlediska ducha, protože jedině s Kristem je dána i síla ho uskutečnit. Přikázání milovat bližního jako sebe sama se stalo „starým“, tedy slabým a vyhaslým, protože bylo porušováno, jelikož Zákon nařizoval povinnost milovat, aniž by k tomu dával sílu. K tomu bylo zapotřebí milosti. Proto se také toto přikázání lásky nestává novým, když ho Ježíš formuluje během svého života, ale teprve když umírá na kříži, kde nám dává Ducha svatého a fakticky nás tak uschopňuje k tomu, abychom se navzájem milovali, protože do nás vlévá tutéž lásku, kterou on sám miluje každého z nás. Ježíšovo přikázání je nové v aktivním a dynamickém smyslu, protože nás „obnovuje“ a všechno proměňuje.
Raniero Cantalamessa – Biblické inspirace
Láska je univerzálním jazykem, srozumitelným každému člověku: všichni existujeme natolik, nakolik jsme milováni, a stáváme se dospělými natolik, nakolik jsme schopni milovat. Bratrská láska mezi námi umožňuje, aby na této zemi zářila Otcova sláva: proudí v nás Boží život, láska mezi Otcem a Synem, kterou Syn nabízí každému bratru: proto kdo nemiluje bratra, je ještě ve smrti (srov. 1 Jan 3,14b); ale když je milován bratřími Synovou láskou, může se vrátit do života jako Lazar, mrtvý přítel, kterého Ježíš miloval. V této bratrské lásce všichni poznávají, co znamená být Synovými učedníky (srov, 17,21-23).
Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Jana
Aspoň jiskřičku lásky
Když byl rodák z brněnské diecéze svatý Klement Maria Hofbauer ještě malým chlapcem a viděl husary v pestrých uniformách, oznamoval všem, že bude husarem. Ale pak se stal náhodným svědkem vraždy Roma a jeho čistá mladá duše tím byla velmi otřesena. Utíkal za knězem a ten mu vyprávěl o Pánu Ježíši, který přišel, aby zachraňoval a uzdravoval: „Víš, tam, kde lidé neznají Spasitele, vládne noc, bída a hřích. Tvoje duše se rozstonala, protože jsi dnes poprvé uviděl velikost zloby a bolesti světa. I kněz to vidí a trápí se. Ale pak jde a dívá se, kam by mohl vhodit aspoň jiskřičku Boží lásky, kterou Ježíš přinesl lidem. Až bude na světě láska větší než hříchy, pak teprve skončí bída a zloba. Pomáhej i ty, aby se to stalo co nejdřív.“
A budoucí světec si tenkrát řekl: „Nebudu husarem, budu knězem.“
Když tedy i my vidíme nějaké zlo – rozvrat rodiny, člověka propadlého alkoholu, znehodnocení čisté lásky, zabití nenarozeného dítěte, nespravedlnost, odklon společnosti od Boha – neměli bychom propadat neplodné lítosti, ale i přes bolest, kterou v nás takové utrpení vyvolá, zůstat pevně s Ježíšem a snažit se svým osobním životem přispívat k tomu, aby se neutěšený stav světa měnil. (S využitím knihy Wilhelm Hünermann: Pekařský učedník ze Znojma)
Když byl rodák z brněnské diecéze svatý Klement Maria Hofbauer ještě malým chlapcem a viděl husary v pestrých uniformách, oznamoval všem, že bude husarem. Ale pak se stal náhodným svědkem vraždy Roma a jeho čistá mladá duše tím byla velmi otřesena. Utíkal za knězem a ten mu vyprávěl o Pánu Ježíši, který přišel, aby zachraňoval a uzdravoval: „Víš, tam, kde lidé neznají Spasitele, vládne noc, bída a hřích. Tvoje duše se rozstonala, protože jsi dnes poprvé uviděl velikost zloby a bolesti světa. I kněz to vidí a trápí se. Ale pak jde a dívá se, kam by mohl vhodit aspoň jiskřičku Boží lásky, kterou Ježíš přinesl lidem. Až bude na světě láska větší než hříchy, pak teprve skončí bída a zloba. Pomáhej i ty, aby se to stalo co nejdřív.“
A budoucí světec si tenkrát řekl: „Nebudu husarem, budu knězem.“
Když tedy i my vidíme nějaké zlo – rozvrat rodiny, člověka propadlého alkoholu, znehodnocení čisté lásky, zabití nenarozeného dítěte, nespravedlnost, odklon společnosti od Boha – neměli bychom propadat neplodné lítosti, ale i přes bolest, kterou v nás takové utrpení vyvolá, zůstat pevně s Ježíšem a snažit se svým osobním životem přispívat k tomu, aby se neutěšený stav světa měnil. (S využitím knihy Wilhelm Hünermann: Pekařský učedník ze Znojma)
Jiří Mikulášek – Někdo tě má rád
Láska není pravdivá, není-li svobodná
…lidé poznají Ježíšovy učedníky podle toho, jak se mezi sebou mají rádi. Láska je - jinými slovy - průkazem křesťanské totožnosti; je to jediný platný „dokument“, který potvrzuje, že jsme Ježíšovi učedníci. Pokud jeho platnost propadne a neobnovuje se, nejsme už Mistrovými svědky. Ptám se vás proto: chcete přijmout Ježíšovo pozvání být Jeho svědky? Chcete být Jeho věrnými přáteli? Pravý Ježíšův přítel se rozpozná podle konkrétní lásky; nikoli lásky v oblacích, ale konkrétní lásky, která vyzařuje z jeho života. Láska je vždycky konkrétní. Kdo není konkrétní a mluví o lásce, dělá jen televizní příběh. Chcete žít tuto lásku, kterou nás obdarovává? Chcete nebo nechcete? Snažme se tedy chodit do Jeho školy, která je školou života, abychom se naučili mít rádi. A učit se mít rád – to je práce na každý den.
Mít rád je především krásné, je to cesta ke štěstí. Není však snadná, je náročná a stojí námahu. Představme si například, když dostaneme nějaký dárek. Obšťastní nás, ale jeho přípravě věnovali štědří lidé čas a námahu. Spolu s tím, co nám věnovali, nám dali také něco ze sebe, něco, čeho se dovedli zříci. (…) Mít rád totiž znamená dát, a to nejenom něco materiálního, ale něco ze svého: svůj čas, přátelství a vlastní schopnosti.
Dívejme se na Pána, který je co do štědrosti nepřekonatelný. Dostáváme od Něho tolik darů každý den a měli bychom mu každý den děkovat. (…) Dává nám svoje věrné přátelství, které nám nikdy neodejme. Pán je navždy přítelem. I když Jej zklameš a vzdálíš se od Něho, Ježíš tě nadále má rád a chce ti být nablízku. Věří v tebe víc, než kolik ty věříš sobě. Toto je konkrétnost lásky, kterou nás učí Ježíš.
Láska je totiž svobodný dar toho, kdo má otevřené srdce; láska je odpovědnost, ale krásná odpovědnost a trvá celý život; je to denní závazek toho, kdo umí uskutečňovat velké sny! (…) Láska se živí důvěrou, úctou a odpuštěním. Láska se neuskutečňuje tím, že o ní mluvíme, nýbrž tím, že ji žijeme. Není to milá básnička, kterou se lze naučit nazpaměť, nýbrž životní rozhodnutí, které se praktikuje. Jak můžeme růst v lásce? Tím tajemstvím je opět Pán. Ježíš nám dává Sebe ve mši, nabízí nám odpuštění a pokoj ve zpovědi. Tam se naučíme přijímat Jeho lásku, osvojovat si ji a znovu uvádět ve světě do oběhu. A když se zdá, že mít rád je obtížné, když je těžké odmítnout to, co je pomýlené, dívejte se na Ježíšův kříž, obejměte jej a nepouštějte se Jeho ruky, která vás vede vzhůru a pozvedá, i když padnete. (…)
Jednejte jako sportovní šampióni, kteří dosahují velkých cílů pečlivým, skromným a tvrdým každodenním tréninkem. Ať jsou vaším každodenním programem skutky milosrdenství, cvičte se v nich s nadšením, abyste se stali šampióny života, šampióny lásky ! Tak vás poznají jako Ježíšovy učedníky. Tak budete mít průkaz křesťanské totožnosti. A ujišťuji vás, že vaše radost bude úplná.
papež František – homilie 24. 4. 2016