7. neděle v mezidobí – cyklus C

Úvod k meditaci

Sobectví tě vede k tomu, abys do středu všeho postavil „sebe“: ty jsi slunce a všichni ostatní musejí obíhat kolem tebe! Láska tě vede, abys do středu postavil „druhého“.

Výklad biblického textu

Kontext: Ježíšova „řeč na rovině“ je u evangelisty Lukáše (Lk 6, 20-49). První částí „řeči“ jsou blahoslavenství a běda; druhou částí je poučení o lásce k nepřátelům. Ježíš jako první žil to, co říkal. Úlohou tohoto úryvku je připomenout, jak mě Bůh miluje: kdo je Bůh pro mě, kdo jsem já pro něj a kým mám být pro druhé lidi.

V Ježíši se mi zjevuje tvář Boha, který mě miluje, zatímco já jsem ještě jeho nepřítelem; on mi prokazuje dobro, a já ho nenávidím; on mi žehná, a já mu zlořečím; on se za mě přimlouvá, a já ho zabíjím; abych já byl zachráněn, on je připraven podstoupit kvůli mně jakékoli zlo; já ho svlékám, a on mé obléká svou nahotou; a dává mi i to, oč se ani neodvažuji prosit, a přitom nežádá nazpět to, oč jsem ho okradl.

v. 27: vám říkám – To je slavnostní prohlášení Ježíše, který jako Kyrios, Pán, mluví k těm, kteří mu patří (srov. v. 46). Se svými požadavky se Ježíš neobrací na celou lidskou společnost, ale jen na „ty, kteří ho poslouchají“.
milujte své nepřátele – Přikázání lásky se týká především nepřátel. Věřící má počáteční zkušenost, že byl Bohem milován už tehdy, když byl hříšníkem (Řím 5,6-11).
Jan říká, že v tom spočívá láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že Bůh nás miloval „první" a dal za nás svého Syna (1 Jan 4,10).
v. 28: modlete se za ty, kdo vám ubližují. –  Toho, kdo nás poníží a odmítne před lidmi, my vyvýšíme a přiznáme se k němu před Bohem; kdo nás zavalí zlými slovy před lidmi, toho my zahrneme dobrými slovy před Bohem. Tak nás to učil Pán a sám tak činil jako první za nás, když prosil Otce za ty, kdo ho křižovali (23,34).
v. 29: Tomu, kdo tě udeří do tváře atd. – Zlo se nepřemáhá tím, že se odplácí. Tím se jen zdvojnásobí. Přemáhá se dobrem (Řím 12,21).
v. 30: Každému, kdo tě prosí, dávej atd. – Bůh je láska a obdarovává ty, kdo otvírají ruku a prosí. On je absolutní dar, bez výhrad nebo bez ohledu na zásluhy.
a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. – Bůh nejen dává tomu, kdo prosí: on dává sebe sama úplně také Adamovi, který si chtěl ukrást jen jeho obraz!
v. 31: Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. – Všichni jsou citliví na sebe a na svá práva, ale je málo takových, kdo jsou citliví na druhé a na jejich práva, až tak, že z nich učiní své povinnosti!
v. 34: Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí atd. – Dávat „zištně“ znamená ničit obdarovávání v samém kořeni. V této ekonomii zištnosti není už žádná činnost darem, vytvářejícím společenství s druhým, ale investicí se záměrem dostat ještě víc nazpět, jednoduchou pastí, aby se do ní druhý chytil.
v. 36: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. – Tento Lukášův verš odkazuje na Lv 19,2, kde se praví: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ „Svatost“ znamená „oddělení, jinakost, různost“. Bůh je svatý svou podstatou. On se vyznačuje právě tím svým odděleným bytím, které je jiné a odlišné od čehokoli dalšího.
milosrdný – Výraz vyjadřuje jednak projev milosrdenství v podobě soucitu, jednak jako účinný zásah.

Prameny, odkazy: Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Jeruzalémská Bible; Misál na každý den liturgického roku; Jindřich Fencl – www.biblickedilo.cz.