Vezmi a čti celou Bibli

¹ Pak zavolal Tóbijáš Refáela a požádal ho: ² „Azarjáši, bratře, vezmi s sebou čtyři služebníky a dva velbloudy, vyprav se do Rag a dojdi ke Gebaelovi. Dej mu potvrzení, vyzvedni stříbro a vezmi Gebaela s sebou na svatbu. ³ Víš, že můj otec počítá dny, a jestliže se zdržím jediný den, velmi jej zarmoutím. ⁴ Je ti také známo, co přísežně prohlásil Reúel, a já nemohu jeho přísahu porušit.“ ⁵ Refáel se tedy vypravil se čtyřmi služebníky a dvěma velbloudy do Médských Rag. Přístřeší našli u Gebaela. Refáel mu dal jeho potvrzení a pověděl mu o Tóbijášovi, synu Tóbitovu, že se oženil a že jej zve na svatbu. Gebael vstal a odpočítal mu zapečetěné měšce. Pak je naložili na velbloudy. ⁶ Časně ráno společně vstali a šli na svatbu. Vešli do domu Reúelova a našli Tóbijáše sedícího u stolu. Ten vyskočil a pozdravil Gebaela. Gebael se dal do pláče a požehnal mu slovy: „Muži ušlechtilý a dobrý, synu muže ušlechtilého a dobrého, spravedlivého a prokazujícího milosrdenství, kéž ti dá Hospodin požehnání nebeské, i tvé ženě i tvému otci a matce tvé ženy. Požehnaný Bůh, že jsem spatřil Tóbita, svého bratrance, v tom, jenž mu je tak podobný.“

¹ Tóbit každodenně počítal dny, kolik jich potřeboval Tóbijáš na cestu tam a zpátky. Když ty dny uplynuly a syn ještě nebyl u něho doma, ² řekl si: „Jen aby tam nebyl zadržen! Nebo aby nezemřel Gebael a nebyl by nikdo, kdo by dal Tóbijášovi to stříbro.“ ³ Počal se rmoutit. ⁴ Jeho manželka Chana mu vyčítala: „Mé dítě zahynulo a už není mezi živými.“ Začala plakat a naříkat pro svého syna: ⁵ „Běda mi, mé dítě, že jsem tě, světlo svých očí, nechala jít.“ ⁶ Tóbit jí řekl: „Mlč, nestarej se, sestro, je zdráv. Jistě je tam něco zdrželo. Ten člověk, který šel s ním, je spolehlivý, jeden z mých bratří. Nermuť se kvůli němu, sestro, brzo tu bude!“ ⁷ Ona mu odvětila: „Nech mě být a neklamej mě! Mé dítě zahynulo.“ Vyběhla a pozorovala cestu, po níž odešel její syn. Činila tak denně. Nikomu neuvěřila. Když zapadlo slunce, vcházela do domu, naříkala a plakala celou noc a nemohla spát.

⁸ Když uplynulo čtrnáct dní svatby, jak ji přísežně slíbil Reúel připravit své dceři, přišel k němu Tóbijáš a řekl: „Nech mě odejít. Vím totiž, že můj otec a má matka nevěří, že mě ještě kdy spatří. Proto tě, otče, žádám, abys mě nechal odejít, a já půjdu ke svému otci. Už jsem ti oznámil, v jakém stavu jsem ho opustil.“ ⁹ Reúel řekl Tóbijášovi: „Zůstaň, chlapče, zůstaň u mne a já pošlu posly k tvému otci Tóbitovi a podají mu o tobě zprávu.“ Tóbijáš mu odvětil: „V žádném případě! Žádám tě, abys mě nechal odtud odejít k otci.“ ¹⁰ Reúel tedy vstal a dal Tóbijášovi jeho ženu Sáru a polovinu svého majetku: služebníky a služebnice, skot a brav, osly a velbloudy, šatstvo i stříbro a nádoby. ¹¹ Nechal je ve zdraví odejít. Rozloučil se s Tóbijášem slovy: „Buď zdráv, chlapče, a ve zdraví odejdi. Nebeský Pán ať vás provází zdarem, tebe i tvou ženu Sáru. Kéž uzřím vaše děti, než umřu.“ ¹² Své dceři Sáře řekl: „Odejdi ke svému tchánu, protože on a jeho žena budou nyní tvoji rodiče, jako kdyby tě zplodili. Jdi v pokoji, dcero. Kéž uslyším o tobě jen dobrou zprávu, dokud jsem živ.“ Rozloučil se s nimi a propustil je. ¹³ Adna řekla Tóbijášovi: „Chlapče a milovaný bratře, kéž tě Hospodin přivede zpět, abych viděla dítky tvé a své dcery Sáry, dokud jsem živa, dříve než umřu. Před tváří Hospodinovou svěřuji ti do péče svou dceru, nezarmucuj ji po všechny dny svého života. Jdi v pokoji, chlapče. Od nynějška jsem tvá matka a Sára je tvá sestra. Kéž dojdeme všichni stejně zdaru po všechny dny našeho života.“ Pak oba políbila a nechala je odejít ve zdraví. ¹⁴ Tóbijáš odešel od Reúela ve zdraví a s radostí. Dobrořečil Pánu nebes i země, Králi veškerenstva, že dal zdar jeho cestě. Sára mu řekla: „Došel jsi zdaru. Měj rodiče v úctě po všechny dny jejich života.“

¹ Když se přiblížili ke Kaserínu, který leží naproti Ninive, řekl Refáel: ² „Víš, v jakém stavu jsme opustili tvého otce. ³ Pospěšme napřed, před tvou ženou, a připravíme dům, než ostatní dojdou.“ ⁴ Vyrazili oba společně. Refáel řekl Tóbijášovi: „Vezmi s sebou tu žluč.“ Pes pak běžel s nimi, za Refáelem a Tóbijášem. ⁵ Chana seděla a vyhlížela na cestu, jíž odešel její syn. ⁶ Zpozorovala, že přichází, a řekla jeho otci: „Hle, tvůj syn přichází i ten člověk, který odešel s ním.“ ⁷ Refáel řekl Tóbijášovi, dříve než se přiblížil k otci: „Vím, že jeho oči budou otevřeny. ⁸ Potři rybí žlučí jeho oči! Ten lék vytáhne a odstraní z jeho očí bílý zákal. Tvůj otec bude opět vidět a uzří světlo.“ ⁹ Chana přiběhla, padla svému synu kolem krku a řekla mu: „Opět tě vidím, mé dítě. Teď už mohu zemřít.“ A dala se do pláče. ¹⁰ Tóbit vstal. Klopýtal, ale přece došel ke dveřím do nádvoří. ¹¹ Tóbijáš k němu přikročil s rybí žlučí v ruce. Dýchl mu do očí, podepřel jej a řekl: „Buď dobré mysli, otče.“ Přiložil lék na jeho oči. ¹² Pak jej oběma rukama z koutků očí odstranil. ¹³ Tu padl Tóbit synovi kolem krku, dal se do pláče a řekl: „Opět tě vidím, synu, světlo mých očí.“ ¹⁴ A pokračoval: „Požehnán buď Bůh a požehnané veliké jeho jméno. Požehnaní všichni jeho svatí andělé. Ať se jeho veliké jméno projeví na nás. Požehnáni buďte všichni andělé po všechny věky. Neboť on na mě seslal bolest, a hle, vidím svého syna Tóbijáše.“ ¹⁵ Tóbijáš vešel s radostí a z celého srdce dobrořečil Bohu. Otci oznámil, že měl na cestě zdar a že přinesl stříbro. Také jak si vzal za manželku Sáru, dceru Reúelovu, a ta že právě přichází a je už nablízku ninivské bráně.

¹⁶ Tóbit vyšel vstříc své snaše k ninivské bráně; radoval se a dobrořečil Bohu. Když jej spatřili ninivští měšťané, jak jde a kráčí v plné síle a že ho nikdo nevede za ruku, užasli. A Tóbit před nimi vyznal, že se nad ním Bůh slitoval a otevřel jeho oči. ¹⁷ Pak přistoupil Tóbit k Sáře, manželce svého syna, a požehnal jí slovy: „Kéž vejdeš ve zdraví, dcero. Požehnaný tvůj Bůh, že tě přivedl k nám, dcero. A požehnaný tvůj otec, požehnaný můj syn Tóbijáš a požehnaná ty, dcero. Vejdi do svého domu ve zdraví, s požehnáním a s radostí. Vejdi, dcero.“ ¹⁸ Toho dne nastala veliká radost všem židům žijícím v Ninive. ¹⁹ K Tóbitovi přišli také Achíkar a Nádab, jeho bratranci, a radovali se s ním.

¹ Když skončila svatba, zavolal Tóbit svého syna Tóbijáše a připomněl mu: „Je čas dát mzdu tomu člověku, který šel s tebou, a přidat mu na mzdě.“ ² Odpověděl mu: „Otče, jakou mzdu mu mám dát? Nepokládám za škodu, dám-li mu polovinu majetku, který se mnou přinesl. ³ Mne přivedl ve zdraví, mou ženu vyléčil, přinesl stříbro, a také tebe vyléčil. Jakou mzdu mu vůbec mohu dát?“ ⁴ Tóbit mu řekl: „Právem mu, synu, náleží, aby dostal polovinu ze všeho, co ti teď získal.“ ⁵ Tóbijáš jej zavolal a řekl: „Vezmi jako svou mzdu polovinu všeho, co jsi mi získal, a odejdi ve zdraví.“

⁶ Tu je anděl oba vzal stranou a řekl jim: „Dobrořečte Bohu a vzdávejte mu chválu přede všemi živými za dobro, které vám prokázal, dobrořečte a pějte chválu jeho jménu. Slova Boží uvádějte ve známost s úctou všem lidem. Neváhejte mu vzdávat chválu. ⁷ Je dobré zachovávat královo tajemství, ale Boží skutky je třeba odhalovat a s úctou vzdávat chválu. Konejte dobro, a zlo vás nepostihne. ⁸ Dobrá je modlitba v pravdě a milosrdenství se spravedlností je lepší než bohatství s bezprávím. Je lépe prokazovat milosrdenství než shromažďovat zlato. ⁹ Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou nasyceni životem. ¹⁰ Ti, kdo páchají hřích a nespravedlnost, jsou nepřátelé vlastní duše. ¹¹ Celou pravdu vám oznámím a nic před vámi neskryji. Už jsem vám pověděl: Je dobré zachovávat královo tajemství a slavně odhalovat Boží skutky. ¹² Hle, kdykoli ses modlil ty, Tóbite, i Sára, já jsem vnesl připomínku vaší modlitby před Hospodinovu slávu. A když jsi pohřbíval mrtvé, právě tak. ¹³ Když jsi neváhal vstát a opustit svou hostinu a šel jsi pochovat mrtvého, byl jsem poslán k tobě, abych tě vyzkoušel. ¹⁴ Bůh mě rovněž poslal, abych tě vyléčil, i Sáru, tvou snachu. ¹⁵ Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu.“

¹⁶ Tu se oba zděsili, padli na tvář a zmocnila se jich bázeň. ¹⁷ Refáel jim však řekl: „Nebojte se, pokoj vám. Dobrořečte Bohu po všechny věky. ¹⁸ Dokud jsem byl s vámi, nebyl jsem s vámi z vlastní laskavosti, nýbrž z Boží vůle. Jemu dobrořečte po všechny dny a pějte mu chválu. ¹⁹ Mohli jste vidět, že jsem nic nejedl; co vám bylo dáno vidět, bylo jen zdání. ²⁰ Nyní dobrořečte na zemi Hospodinu a vzdávejte chválu Bohu. Hle, já vstupuji k tomu, který mě poslal. Sepište všechno, co se vám přihodilo.“ Poté se vznesl vzhůru. ²¹ Když pak oni povstali, už jej nemohli spatřit. ²² Dobrořečili Bohu a vzdávali mu chválu. Vzdávali mu chválu za tyto jeho velké skutky, že se jim zjevil Boží anděl.