ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Vezmi a čti celou Bibli

Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.

 

Dá se za rok přečíst Bible?
Dá a zkušenosti lidí, kterým se to podařilo, to potvrzuje. Jenom rozhodnutí k tomu ale nestačí.
 
Co je k tomu tedy ještě potřeba?
Určitě je nezbytná silná motivace. Bez ní člověk skončí u krá­lovských bitev nebo u vyjití z Egypta, zkolabuje na poušti, když přichází od Hospodina nařízení... Někteří vytrvalci dojdou až k rodokmenům.
Ale motivace není vše. Čtenář potřebuje také nějaký pevný opěrný bod, strukturu a právě k tomu má sloužit zmiňovaná kniha. Člověk má nějaký plán a má přehled, jak ho plní. Tako­vé plány přeci potřebujeme často i jinde, nejen v duchovních věcech.
Ado třetice hodně pomáhá povzbuzení ostatních lidí, kte­ří také čtou. Nedávno jsem například dostal mail od farníka z jihu Moravy, který se schází s dalšími chlapy asi ve věku tři­ceti čtyřiceti let, a chystají se na četbu Písma. Tak to mě nad­chlo. Takové společenství je pro společnou četbu určitě velkou podporou.
 
Jaká forma čtení je pro laika, který by rád přečetl celou Bib­li, nejlepší?
Všechno má něco do sebe. Pro začátečníka, který s Písmem přišel do styku třeba jen během bohoslužeb, je asi nejjedno­dušší četba s někým jiným nebo - jak už jsem řekl - ve spole­čenství. Silný motor společenství člověka nese. My ve farnosti máme společenství, které se schází jednou týdně a vytyčili si jako cíl přečíst Písmo během sedmi let…a úspěšně. Ale je to spíš výjimka, protože některé pasáže jsou opravdu hodně náročné a není jednoduché se jimi prokousat.
 
Jste v kontaktu s úspěšnými čtenáři, ale máte představu o úskalích, se kterými se lidé nejčastěji při četbě Bible potý­kají?
Mezi úskalí patří určitě amorální příběhy Starého zákona o různých vraždách, podvodech, machinacích, jak dosáhnout kýženého potomka, všechny zdlouhavé bitvy, únavné rodo­kmeny... To všechno bez výkladu zůstane pouhou literou. Ale určitě i u proroků je těžké číst bez znalosti historického pozadí. To se člověk ztrácí. Nejlepší je mít při ruce dobrý výklad nebo aspoň úvod, aby člověk věděl, ke komu prorok promlouvá v jakém kontextu. Další obtíží při četbě je odlišný slovník, který je použit v Bibli. Například pro slovo „spravedlnost“, u kterého máme pocit, že mu rozumíme. K porozumění biblického jazyka mohou posloužit opět výklady, biblické slovníky nebo biblické hodiny. Člověka samotného často nenapadne, že v termínech, které zná, může být nějaká potíž. Má pocit, že textu rozumí.
Určitý problém může vzniknout také u lidí, kteří chodí do kos­tela a z kázání mají mnoho věcí v hlavě. Při četbě pak mají pocit, že obsahu rozumí, ale ve skutečnosti jde třeba o text s přidanou katechismovou nadstavbou, není to ovšem přímo přiléhavý výklad. To je docela obvyklé, že se v kázáních nevy­kládá přímo Písmo, ale spíš aktualizace. Některé jsou už dost
vžité a lidé už se pak naučí takto uvažovat. Tím se význam Písma trochu posouvá.
 
Jak se tedy díváte na nutnost aktualizace textu? Nebo by se měl člověk spíše učit slovník, ve kterém je Bible psaná?
I to, i to. Od chytrých lidí jsem přejal myšlenku, jak by měl člo­věk při četbě postupovat. V první řadě by se měl čtenář poku­sit pochopit, co text říká sám o sobě. Být pozorný vůči textu a kontextu. Co předchází, co následuje, na co pisatel reaguje. Co znamenal tehdy, pro tehdejší adresáty a pak by měl násle­dovat druhý krok, co znamená pro nás.
Chápu, že to dá trochu práce, ale třeba právě ve společenství nebo na biblické hodině je pro to určitě vhodný prostor. Takový je podle mě ideál, to je ta správná metoda, jinak člověk text snadno překroutí.
 
Společenství, biblické hodiny, výkladový slovník… Není sko­ro nebezpečné číst Písmo sám? Neriskuje člověk vlastním výkladem příliš velký posun významu?
Tohoto nebezpečí si byli lidé vědomi už ve středověku, když se začali množit reformátoři a chtěli vkládat Písmo do rukou všech lidí. Katolická církev na to reagovala s tím, že Písmo má být opatřené vždy určitým výkladem a poznámkami a že jen oficiální text v latině je ten správný. Teprve díky druhému vati­kánskému koncilu jsme odkryli, že Písmo skutečně patří všem lidem do ruky a že Písmo má být s poznámkami pod čarou a výkladovým aparátem. Ideálem je číst Písmo ve společenství, v jednotě s celou církví, ale chápu, že ne vždy se to podaří.
Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh je dost mocný a moudrý a dokáže člověka oslovit i přes špatný výklad, přes špatnou metodu nebo postup.
 
Jaký překlad byste doporučil?
Nejlepší je používat více překladů, člověk může porovnávat a každý překlad má něco do sebe. Krásné a paradoxní je, že náš malý český národ, ačkoli je zde málo křesťanů, má mnoho překladů.
Pokud se podíváme na ty hlavní - liturgický překlad je poměrně čtivý, ale obzvlášť u Pavla málo přesný. Ekumenický překlad je přesnější, ale mnohdy používá archaický jazyk a na rozdíl od liturgického nemá poznámky pod čarou. Jazyk Jeruzalémské Bible je opět trochu archaický, ale tento překlad má poznámky pod čarou a úvody, což je plus. Pak máme nový překlad Bib­le pro 21. století, to je velmi živý jazyk, současný. Minusem může být ale zase skutečnost, že hlavní autor nebyl biblista, takže zde chybí určitá zkušenost v biblistice.
Takže nejlepší je mít více překladů a porovnávat, ale na to se zmůže opravdu jen malé procento čtenářů. Tak tedy mít k dis­pozici aspoň dva, tři překlady a porovnávat aspoň ty pasáže, které mě zajímají, kde jsou otazníky.
 
Čím tedy začít?
Pokud nemám nic přečteného tak pro začátek z Nového záko­na Matoušovo evangelium, Lukášovo, Janovo, něco jednoduš­šího z Pavlovy školy - třeba list Efezanům, Filipanům, listy Korinťanům, Janovy listy. Ze Starého zákona potom žalmy, dobře srozumitelnou mudroslovnou literaturu – knihy Přísloví, Sírachovce, Moudrosti. Az proroků Izaijáše a Jeremiáše.
Anebo nejjednodušší je začít podle liturgie, jsou to texty stěžejní, klíčové, hodně silné a relativně srozumitelné. Díky tomu, že se čtou, jsou aspoň částečně v našich uších a srd­cích. Z kázání k tomu máme určitá vodítka, myšlenky, náměty k přemýšlení a kromě toho nás může podporovat vědomí, že spolu se mnou tento text čte miliony lidí po světě. Nejsem v tom sám.
 
Jak velká část je v liturgických textech?
Nový zákon skoro celý, ale ze Starého jen asi jedna třetina.
 
Existují určitě části Bible, které jsou čteny a citovány velmi často, vedle toho jsou ale jiné úseky, které takovou pozor­nost nestrhávají. Jakou opomenutou část Písma byste rád vyzdvihl?
Velepíseň, Píseň písní. Tuto knihu můžeme chápat jednak jako opěvování krásy a lásky mezi mužem a ženou a zároveň ji můžeme chápat na rovině duchovní jako vztah mezi člově­kem a Bohem nebo Kristem a církví, jak se to chápe v křesťan­ské tradici. Tento druhý duchovní výklad je však nutné brát s určitou špetkou zdravého rozumu, protože ne všechny části z této literatury jsou takto snadno vyložitelné. Takže tuto kni­hu bych doporučil objevit. I pro mladé, i pro starší.
Ataké Janovo evangelium, není tak těžké a přitom je strašně bohaté. To bych viděl jako pramen živé vody pro naše spole­čenství.
 
Jak nahlížíte na význam Bible mezi nevěřícími? Má smysl číst jí jen jako součást kulturního kontextu, jen jako lite­ru?
Určitě je lepší Bibli znát než neznat. Ale bylo by dobré mít k tomu nějakou čítanku, protože celou Bibli přečíst je obtížné pro věřící, natož pro člověka, který s vírou nemá nic společ­ného. Ale setkal jsem se i s lidmi, kteří před konverzí přečetli velkou část Bible.
 
A jaká část Bible je pro Vás osobně důležitá?
Je to text, který jsem měl i na primičním obrázku Ozeáš 11, 1 – 4.
Ajinak z dalšího Janovo evangelium a Janovy listy, které koneckonců učím i na fakultě.
 
Barbora Hronová
 

 

 

 
 

 

 

Rozpis na 400. den čtení Přehled čtení

„Svatý Otče, ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, abych mohl proniknout a pochopit tvé Slovo. Sešli mně Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, abych mohl s otevřeností přijmout tvou Pravdu. Daruj mi otevřené a velkorysé srdce, abych v rozhovoru s tebou poznal a miloval tvého Syna a svého Spasitele Ježíše, a všem svým bratřím a sestrám vydával svědectví o tvém evangeliu. Prosím tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků. Amen.“

Kazatel, Úvod ke knize Kazatel

 

Kazatel
 
Kniha, v níž se otázka po smyslu života klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v Jobovi, přičemž (na rozdíl od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď.
 
1. Struktura
Podle části biblistů nelze v knize objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku náhodně spojených sentencí, které jsou na sobě nezávislé.
Jiní počítají s promyšlenou kompozicí buď několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo celé knihy – pokusy o členění její myšlenkové stavby (např. N. Lohfink na ni pohlíží jako na filozofický traktát zahrnující celou řadu oborů) nejsou však jednoznačně akceptovatelné.
 
2. Vznik
Původ rozporuplných tvrzení, která představují stěžejní interpretační problém knihy, se vysvětluje trojím způsobem:
a) jako výsledek postupné literární formace, na níž se podílelo více lidí, včetně glosátorů a redaktorů;
b) jako autobiografické poznámky z různých životních období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel;
c) jako citáty vyjadřující různá mínění autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje – podle tohoto pojetí by literárním druhem knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný jako přednáška učitele ve škole – nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení konkrétní aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného stanoviska); údajné citáty ovšem nejsou jako takové nikdy uvedeny.
Kniha má dva doslovy – dílo dvou editorů, stejně tak jako titul: Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě (pseudoepigrafický dodatek).
 
3. Historický kontext
Hebrejština pozdního stadia s vlivy perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu vzniku; jelikož chybí zmínky o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v Palestině (3. stol.) – prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt (dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům.
Kniha vzešla zřejmě z kruhů částečně ovlivněných helénismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající prvky palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v židovské tradici.
Hebrejský titul qóhelet (gramaticky ptc. act. f. slovesa qhl = shromažďovat) byl pravděpodobně označením úřadu spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o určitý druh školy) – obdobou je řecký název Ecclesiastes; z označení úřadu se stalo časem označení osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno.
 
4. Teologické poselství
Pokusy o interpretaci se ubírají v podstatě 2 směry:
a) Kazatel jako pesimista – intelektuální kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti filozofické i náboženské chytá alespoň prchavého pozemského potěšení.
Svébytnou variantou tohoto výkladu je názor, že skepticky orientovaný Kazatel (nepostrádající ovšem humorný nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary, kterých prostě užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr.
b) Kazatel jako hlasatel radosti – interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém se knihy užívalo (svitek čtený o Svátcích stánků, jež se vyznačovaly veselím) a na jazykové analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole radosti).
Kazatel dochází pozorováním pomíjivého světa k úsudku, že život lidského individua není ničím jiným než postupným směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10); nicméně tento krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem – závěr knihy (12,13–14) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před Bohem (ze strany člověka).
 
5. Význam knihy
Svým výrazně filozofickým charakterem představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu starozákonních knih, svou zcela střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým realismem varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských dober zároveň vybízí k pozitivnímu postoji vůči nim.

autor: doc. Josef Hřebík

Kazatel, kapitola 1

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,

pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

4 Pokolení odchází, pokolení přichází,

ale země stále trvá.

5 Slunce vychází, slunce zapadá

a dychtivě tíhne k místu,

odkud opět vzejde.

6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu

, točí se, točí, spěje dál,

až se zas oklikou vrátí.

7 Všechny řeky spějí do moře,

a moře se nepřeplní;

do místa, z něhož vytékají,

se zase vracejí k novému koloběhu.

8 Všechny věci jsou tak únavné,

že se to ani nedá vypovědět;

nenasytí se oko viděním,

nenaplní se ucho slyšením.

9 Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat;

pod sluncem není nic nového.

10 Je něco, o čem lze říci:

Hleď, to je cosi nového?

I to bylo v dávných dobách,

které byly před námi.

11 Nelze podržet v paměti věci minulé;

a ani budoucí, které nastanou,

nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

12 Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13 Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům,

a tak se lopotí.

14 Viděl jsem všechno,

co se pod sluncem děje,

a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

15 Co je pokřivené, nelze napřímit,

a čeho se nedostává, nelze spočítat.

16 Rozmlouval jsem se svým srdcem:

Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti

než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou,

mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění

. 17 Předsevzal jsem si, že poznám moudrost,

poznám i ztřeštěnost a pomatenost.

Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,

18 neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře,

a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Kazatel, kapitola 2

1 Řekl jsem si v srdci:

Nuže, teď to zkusím s radovánkami

a popřeji si dobrého.

A hle, také to je pomíjivost!

2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost,

o radosti pak: Co to provádíš?

3 Usmyslil jsem si,

že své tělo osvěžím vínem,

ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti,

a že se chopím té pomatenosti,

dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho,

co konají ve vyměřených dnech svého života.

4 Podnikal jsem velkolepá díla,

postavil jsem si domy, vysázel vinice,

5 založil si zahrady a sady

a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví,

6 zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.

7 Nakoupil jsem si otroků a otrokyň

a měl jsem i doma narozenou čeleď,

stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni,

kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.

8 Nahromadil jsem si také stříbro a zlato

a zabral i vlastnictví králů a krajin;

opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky

i rozkoše synů lidských, milostnice.

9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny,

kteří byli v Jeruzalémě přede mnou;

nadto při mně stála má moudrost.

10 V ničem, co si žádaly mé oči,

jsem jim nebránil,

svému srdci jsem neodepřel žádnou radost

a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil,

a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.

11 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno,

na své klopotné pachtění,

a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem;

a žádný užitek z toho pod sluncem není.

12 I pohlédl jsem a viděl moudrost

i ztřeštěnost a pomatenost.

Jaký člověk nastoupí po králi,

jehož si ustanovili předtím?

13 Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost,

jako světlo dává větší užitek než tma.

14 Moudrý má v hlavě oči,

kdežto hlupák chodí ve tmě.

Avšak i to jsem poznal,

že týž úděl potká oba dva.

15 V srdci jsem si řekl:

Co potkává hlupáka, potká i mne.

Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý?

A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.

16 Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky;

všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto.

Moudrý umírá stejně jako hlupák.

17 Pojal jsem nenávist k životu,

zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje.

To vše je pomíjivost a honba za větrem.

18 Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. 19 Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. 20 Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

21 Některý člověk se pachtí moudře,

dovedně a prospěšně,

ale musí svůj podíl předat člověku,

který se s tím nepachtil.

Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění,

z honičky za žádostmi svého srdce,

z toho, jak se pod sluncem pachtí?

23 Všechny jeho dny jsou samá bolest

a jeho lopota je plná hoře;

jeho srdce mu nedá spát ani v noci.

I to je pomíjivost.

24 Není pro člověka dobré jíst a pít

a při svém pachtění se aspoň pomět?

Shledal jsem, že i to je z Boží ruky.

25 Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já?

26 Bůh totiž člověku, který je mu milý,

dává moudrost a poznání i radost.

Hříšníka však nechá lopotit se,

shánět a hromadit věci,

které nakonec musí předat tomu,

kdo se zalíbí Bohu.

Také to je pomíjivost a honba za větrem.

„Ježíši, božský učiteli, ty máš slova věčného života. Věřím, Pane, že jsi Pravda, ale rozmnož moji víru. Miluji tě, Pane, který jsi naše Cesta. Ty nás zveš, abychom dokonale zachovávali tvoje příkazy. Pane, živote náš, klaním se ti, chválím tě a děkuji ti za dar Písma svatého. Dej, ať dokážu zachovávat tvoje slova ve své mysli a uvažovat o nich ve svém srdci. Amen.“
Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.