1 Jako když oheň spaluje suché roští
a uvádí do varu vodu,
tak dáš poznat svým protivníkům své jméno.
Pronárody se budou před tebou chvět.
2 Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli,
sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely.
3 Od věků se něco takového neslyšelo,
k sluchu neproniklo,
oko nespatřilo,
že by jiný bůh, mimo tebe,
učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
4 Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost,
o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách.
Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili,
na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni.
5 Jako nečistí jsme byli všichni,
všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat.
Uvadli jsme všichni jako listí,
naše nepravosti nás unášely jako vítr.
6 Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno,
kdo by procitl a pevně se tě chopil,
neboť jsi před námi ukryl svou tvář
a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti.
7 Ale nyní, Hospodine,
tys náš Otec!
My jsme hlína,
tys náš tvůrce,
a my všichni jsme dílo tvých rukou.
8 Nebuď už tak rozlícen, Hospodine,
naši nepravost už nikdy nepřipomínej.
Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid.
9 Svatá města tvá se stala pouští,
pouští se stal Sijón,
pustou krajinou Jeruzalém.
10 Náš svatý a proslavený dům,
kde tě chválívali otcové naši,
stal se spáleništěm,
v troskách je vše, co nám bylo vzácné.
11 Cožpak můžeš vzhledem k tomu, Hospodine, přemáhat se,
zůstat zticha a tolik nás ponižovat?