ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Vezmi a čti celou Bibli

Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Text vyšel v několika vydáních a pro velký zájem byl přeložen a publikován i v Itálii.

 

Dá se za rok přečíst Bible?
Dá a zkušenosti lidí, kterým se to podařilo, to potvrzuje. Jenom rozhodnutí k tomu ale nestačí.
 
Co je k tomu tedy ještě potřeba?
Určitě je nezbytná silná motivace. Bez ní člověk skončí u krá­lovských bitev nebo u vyjití z Egypta, zkolabuje na poušti, když přichází od Hospodina nařízení... Někteří vytrvalci dojdou až k rodokmenům.
Ale motivace není vše. Čtenář potřebuje také nějaký pevný opěrný bod, strukturu a právě k tomu má sloužit zmiňovaná kniha. Člověk má nějaký plán a má přehled, jak ho plní. Tako­vé plány přeci potřebujeme často i jinde, nejen v duchovních věcech.
Ado třetice hodně pomáhá povzbuzení ostatních lidí, kte­ří také čtou. Nedávno jsem například dostal mail od farníka z jihu Moravy, který se schází s dalšími chlapy asi ve věku tři­ceti čtyřiceti let, a chystají se na četbu Písma. Tak to mě nad­chlo. Takové společenství je pro společnou četbu určitě velkou podporou.
 
Jaká forma čtení je pro laika, který by rád přečetl celou Bib­li, nejlepší?
Všechno má něco do sebe. Pro začátečníka, který s Písmem přišel do styku třeba jen během bohoslužeb, je asi nejjedno­dušší četba s někým jiným nebo - jak už jsem řekl - ve spole­čenství. Silný motor společenství člověka nese. My ve farnosti máme společenství, které se schází jednou týdně a vytyčili si jako cíl přečíst Písmo během sedmi let…a úspěšně. Ale je to spíš výjimka, protože některé pasáže jsou opravdu hodně náročné a není jednoduché se jimi prokousat.
 
Jste v kontaktu s úspěšnými čtenáři, ale máte představu o úskalích, se kterými se lidé nejčastěji při četbě Bible potý­kají?
Mezi úskalí patří určitě amorální příběhy Starého zákona o různých vraždách, podvodech, machinacích, jak dosáhnout kýženého potomka, všechny zdlouhavé bitvy, únavné rodo­kmeny... To všechno bez výkladu zůstane pouhou literou. Ale určitě i u proroků je těžké číst bez znalosti historického pozadí. To se člověk ztrácí. Nejlepší je mít při ruce dobrý výklad nebo aspoň úvod, aby člověk věděl, ke komu prorok promlouvá v jakém kontextu. Další obtíží při četbě je odlišný slovník, který je použit v Bibli. Například pro slovo „spravedlnost“, u kterého máme pocit, že mu rozumíme. K porozumění biblického jazyka mohou posloužit opět výklady, biblické slovníky nebo biblické hodiny. Člověka samotného často nenapadne, že v termínech, které zná, může být nějaká potíž. Má pocit, že textu rozumí.
Určitý problém může vzniknout také u lidí, kteří chodí do kos­tela a z kázání mají mnoho věcí v hlavě. Při četbě pak mají pocit, že obsahu rozumí, ale ve skutečnosti jde třeba o text s přidanou katechismovou nadstavbou, není to ovšem přímo přiléhavý výklad. To je docela obvyklé, že se v kázáních nevy­kládá přímo Písmo, ale spíš aktualizace. Některé jsou už dost
vžité a lidé už se pak naučí takto uvažovat. Tím se význam Písma trochu posouvá.
 
Jak se tedy díváte na nutnost aktualizace textu? Nebo by se měl člověk spíše učit slovník, ve kterém je Bible psaná?
I to, i to. Od chytrých lidí jsem přejal myšlenku, jak by měl člo­věk při četbě postupovat. V první řadě by se měl čtenář poku­sit pochopit, co text říká sám o sobě. Být pozorný vůči textu a kontextu. Co předchází, co následuje, na co pisatel reaguje. Co znamenal tehdy, pro tehdejší adresáty a pak by měl násle­dovat druhý krok, co znamená pro nás.
Chápu, že to dá trochu práce, ale třeba právě ve společenství nebo na biblické hodině je pro to určitě vhodný prostor. Takový je podle mě ideál, to je ta správná metoda, jinak člověk text snadno překroutí.
 
Společenství, biblické hodiny, výkladový slovník… Není sko­ro nebezpečné číst Písmo sám? Neriskuje člověk vlastním výkladem příliš velký posun významu?
Tohoto nebezpečí si byli lidé vědomi už ve středověku, když se začali množit reformátoři a chtěli vkládat Písmo do rukou všech lidí. Katolická církev na to reagovala s tím, že Písmo má být opatřené vždy určitým výkladem a poznámkami a že jen oficiální text v latině je ten správný. Teprve díky druhému vati­kánskému koncilu jsme odkryli, že Písmo skutečně patří všem lidem do ruky a že Písmo má být s poznámkami pod čarou a výkladovým aparátem. Ideálem je číst Písmo ve společenství, v jednotě s celou církví, ale chápu, že ne vždy se to podaří.
Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh je dost mocný a moudrý a dokáže člověka oslovit i přes špatný výklad, přes špatnou metodu nebo postup.
 
Jaký překlad byste doporučil?
Nejlepší je používat více překladů, člověk může porovnávat a každý překlad má něco do sebe. Krásné a paradoxní je, že náš malý český národ, ačkoli je zde málo křesťanů, má mnoho překladů.
Pokud se podíváme na ty hlavní - liturgický překlad je poměrně čtivý, ale obzvlášť u Pavla málo přesný. Ekumenický překlad je přesnější, ale mnohdy používá archaický jazyk a na rozdíl od liturgického nemá poznámky pod čarou. Jazyk Jeruzalémské Bible je opět trochu archaický, ale tento překlad má poznámky pod čarou a úvody, což je plus. Pak máme nový překlad Bib­le pro 21. století, to je velmi živý jazyk, současný. Minusem může být ale zase skutečnost, že hlavní autor nebyl biblista, takže zde chybí určitá zkušenost v biblistice.
Takže nejlepší je mít více překladů a porovnávat, ale na to se zmůže opravdu jen malé procento čtenářů. Tak tedy mít k dis­pozici aspoň dva, tři překlady a porovnávat aspoň ty pasáže, které mě zajímají, kde jsou otazníky.
 
Čím tedy začít?
Pokud nemám nic přečteného tak pro začátek z Nového záko­na Matoušovo evangelium, Lukášovo, Janovo, něco jednoduš­šího z Pavlovy školy - třeba list Efezanům, Filipanům, listy Korinťanům, Janovy listy. Ze Starého zákona potom žalmy, dobře srozumitelnou mudroslovnou literaturu – knihy Přísloví, Sírachovce, Moudrosti. Az proroků Izaijáše a Jeremiáše.
Anebo nejjednodušší je začít podle liturgie, jsou to texty stěžejní, klíčové, hodně silné a relativně srozumitelné. Díky tomu, že se čtou, jsou aspoň částečně v našich uších a srd­cích. Z kázání k tomu máme určitá vodítka, myšlenky, náměty k přemýšlení a kromě toho nás může podporovat vědomí, že spolu se mnou tento text čte miliony lidí po světě. Nejsem v tom sám.
 
Jak velká část je v liturgických textech?
Nový zákon skoro celý, ale ze Starého jen asi jedna třetina.
 
Existují určitě části Bible, které jsou čteny a citovány velmi často, vedle toho jsou ale jiné úseky, které takovou pozor­nost nestrhávají. Jakou opomenutou část Písma byste rád vyzdvihl?
Velepíseň, Píseň písní. Tuto knihu můžeme chápat jednak jako opěvování krásy a lásky mezi mužem a ženou a zároveň ji můžeme chápat na rovině duchovní jako vztah mezi člově­kem a Bohem nebo Kristem a církví, jak se to chápe v křesťan­ské tradici. Tento druhý duchovní výklad je však nutné brát s určitou špetkou zdravého rozumu, protože ne všechny části z této literatury jsou takto snadno vyložitelné. Takže tuto kni­hu bych doporučil objevit. I pro mladé, i pro starší.
Ataké Janovo evangelium, není tak těžké a přitom je strašně bohaté. To bych viděl jako pramen živé vody pro naše spole­čenství.
 
Jak nahlížíte na význam Bible mezi nevěřícími? Má smysl číst jí jen jako součást kulturního kontextu, jen jako lite­ru?
Určitě je lepší Bibli znát než neznat. Ale bylo by dobré mít k tomu nějakou čítanku, protože celou Bibli přečíst je obtížné pro věřící, natož pro člověka, který s vírou nemá nic společ­ného. Ale setkal jsem se i s lidmi, kteří před konverzí přečetli velkou část Bible.
 
A jaká část Bible je pro Vás osobně důležitá?
Je to text, který jsem měl i na primičním obrázku Ozeáš 11, 1 – 4.
Ajinak z dalšího Janovo evangelium a Janovy listy, které koneckonců učím i na fakultě.
 
Barbora Hronová
 

 

 

 
 

 

 

Rozpis na 77. den čtení Přehled čtení

„Dobrý Bože, mnoho už bylo řečeno a napsáno. Tvé slovo je však jiné než všechna ostatní slova. Je to slovo, které se týká mého života, slovo, které povzbuzuje, slovo, které je výstižné. Je živé a vede k jednání. Bože, ať zaslechnu co říkáš a jednám podle toho. Amen.“

List Jakubův, Úvod k Listu Jakubovu

 

1. Úvodní charakteristika

List Jakubův je prvním ze sedmi listů (Jak, Jud 1-2 Petr, 1-3 Jan), které se od doby Eusebia (Historia ecclesiastica, 2,23,24n; 6,14,1) nazývají jako katolické listy, neboť jsou adresovány všem křesťanům. Výraz „katolický“ v označení těchto listů znamená „obecný“ tzn. „určený pro všeobecnou církev“. Na rozdíl od listů Corpus Paulinum, které jsou pojmenovány podle adresátů, jsou katolické listy označovány podle jména autora.

 2. Autor, doba a místo sepsání, adresáti

Autor tohoto listu je podle dopisního úvodu Jakub, „služebník Boží a Pána Ježíše Krista“ (Jak 1,1). Sotva se však může jednat o apoštola Jakuba, syna Zebedeova (Mk 1,19; 3,17 par; Sk 12,2) nebo Jakuba, syna Alfeova (Mk 3,18 par), jelikož v dopisním úvodu chybí titul apoštola. Text Jak 1,1 odkazuje na Jakuba, „bratra Páně“, který se ke křesťanskému společenství připojil teprve po smrti a vzkříšení Ježíše Krista (srov. Mk 3,21.31-35; Jan 7,5) a který zastával důležitou roli v jeruzalémské církevní obci (Sk 1,14; 12,17; 15,13; 21,18; Gal 1,19; 2,9.12). V roce 62 po Kr. byl společně s dalšími neznámými židokřesťany odsouzen za velekněze Annana II. z porušování Zákona k smrti ukamenování (srov. Josephus Flavius, Ant. 20,200). Proti sepsání Jakubova listu „bratrem Páně“ však hovoří nejen kvalita řečtiny, ale též nepřítomnost otázek židovského zákona a ritualismu. Kromě toho situace církve charakterizovaná sociálním napětím, která nachází své paralely v Lukášových spisech, v pastorálních listech a v knize Zjevení, poukazuje na období konce 1. století. Nakonec i dějiny kánonu mluví proti bratru Páně jako autorovi Jakubova listu. Před rokem 200 po Kr. se nedá dokázat literární používání Jak. Do kánonu NZ byl Jak zařazen až v druhé polovině 4. století. Většina exegetů v dnešní době oprávněně hodnotí list Jakubův jako pseudoepigrafický spis, jehož autorem byl neznámý helénský židokřesťan, který měl značně velké řecké vzdělání a který se představuje jako teolog mudroslovné tradice. List vznikl zřejmě na konci prvního století v autoritě Jakuba, bratra Páně, který byl známý adresátům tohoto listu jako představený jeruzalémské církevní obce (místo vzniku: snad Sýrie). Podle Jak 1,1 je list adresován „dvanácti kmenům v rozptýlení“. Takto se označovali židé, kteří žili mimo Palestinu. V kontextu Jakubova listu se může jednat o židokřesťanské komunity v Palestině a mimo ni. Toto vyjádření však smí zahrnovat symbolické označení všech křesťanů, kteří jsou v tomto světě jako v diaspoře (Jak 1,1: „rozptýlení“).

 3. Struktura a obsah

1.      Dopisní úvod - preskript (1,1)

2.      Nebezpečí pokušení pro křesťana (1,2-18)

3.      Nejen slyšení Božího slova, ale i konání (1,19-27)

4.      Stranictví k lidem a zachovávání královského zákona (2,1-13)

5.      Význam víry a skutků pro ospravedlnění člověka (2,14-26)

6.      Ovládání jazyka (3,1-12)

7.      Pravá moudrost – moudrost shůry (3,13-18)

8.      Varování před svárlivostí a pomluvou (4,1-12)

9.      Varování před opovážlivou jistotou (4,13-17)

10. Soud vůči nesociálně bohatým (5,1-6)

11. Napomenutí k trpělivému očekávání paruzie  (5,7-11)

12. Otázka přísahy (5,12)

13. Pokyny pro rozličné životní situace (5,13-15)

a.      Jednání v nepříznivé situaci (5,13a)

b.      Jednání v dobré situaci (5,13b)

c.      Jednání při onemocnění (5,14-15)

14. Vyznání hříchů a síla modlitby (5,16-18)

15. Duchovní pomoc pro zbloudilé bratry (5,19-20)

 

 4. Literární a teologický charakter

List Jakubův lze literárního hlediska označit jako moudře napomínající a poučný list, který obsahuje morální instrukce různého druhu. Stavba listu nevykazuje systematické uspořádání. Jednotlivé výroky, které jsou jen volně mezi sebou spojeny, napomínají, povzbuzují a těší. Toto zaměření dokládá 58 imperativních tvarů. Jazyk listu je velmi elegantní, jeho řečtina je v rámci Nového zákona, pokud jde o kvalitu, pravděpodobně hned za listem Židům. List Jakubův má své kořeny v židovsko-helénistickém mudroslovném myšlení, s kterým se setkáváme jak v pozdních knihách Starého zákona (kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova), tak v mimobiblické literatuře (Závěť 12 patriarchů, kumránské spisy).

List Jakubův není pojednáním o křesťanské nauce nebo o její obraně, nýbrž obsahuje napomenutí k činorodému uskutečňování evangelia. Základem je víra v Ježíše Krista, Pána slávy, přicházejícího soudce (Jak 2,1; 5,7-11). Víra je Boží dar, žije z naslouchání slova a uschopňuje člověka k pravé bohoslužbě, tj. k aktivní lásce vůči potřebným (Jak 1,19-27; 2,1-13). Víra, která není brána vážně ve všedním životě, která rozhodujícím způsobem neovlivňuje jednání člověka, není hodna, aby byla takto nazývána. Je pouhým podvodem, „neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá“ (Jak 2,26). Život pravého křesťana podle svědectví Jakubova listu má být jednak charakterizován postojem pokory (Jak 4,6), mírnosti (Jak 3,13), milosrdenství (Jak 2,13; 3,17) a důvěřivého odevzdání se prozřetelnosti Boha (Jak 4,15) a jednak se má vyznačovat úsilím o pokoj (Jak 3,18) a starostlivostí o nemocné, o hříšníky a o ty, kteří zbloudili od pravdy (Jak 5,14-20). List Jakubův dále upozorňuje, že modlitba má doprovázet křesťana ve všech okolnostech života (Jak 5,14-15.16-18) a že je zapotřebí vydržet v pokušeních a zkouškách (Jak 1,2.12.14; 4,7). Důležitou úlohu zaujímá také přikázání lásky, které je označeno jako „královský zákon“ (Jak 2,8). Pomazání nemocných ve jménu Páně (5,14-15), skrze které jsou rovněž odpuštěny hříchy, je pokračováním v církvi Ježíšova pověření učedníkům, aby uzdravovali nemocné (srov. Mt 10,7; Mk 16,17n; Sk 5,12-16; 19,11n; 1 Kor 12,9.30). Tridentský koncil o Jak 5,14-15 prohlásil, že apoštol Jakub vyhlásil svátost pomazání nemocných (DS 1716).

5. Literatura

P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha: Vyšehrad, 1993.

R. Hoppe, List Jakubův, MSKNZ 15, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2001.

L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Svitavy: Trinitas, 2003.

 

zpracoval: Petr Mareček

 

 

 

 

List Jakubův, kapitola 1

1 Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře.

2 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. 3 Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. 4 A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

5 Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. 6 Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. 7 Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; 8 je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.

9 Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení 10 a bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: 11 vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své.

12 Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. 13 Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. 14 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. 15 Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

16 Neklamte sami sebe, milovaní bratří! 17 ‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. 18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.

19 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; 20 vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. 21 A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. 22 Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! 23 Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; 24 podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. 25 Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

26 Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. 27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

List Jakubův, kapitola 2

1 Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. 2 Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. 3 A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ 4 Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?

5 Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? 6 Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? 7 Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?

8 Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,‘ dobře činíte. 9 Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. 10 Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. 11 Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezabiješ.‘ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. 12 Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. 13 Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.

14 Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? 15 Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, 16 a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? 17 Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.

18 Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. 19 Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. 20 Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? 21 Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? 22 Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? 23 Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. 24 Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! 25 Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? – 26 Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

„Bože,děkuji ti za tvé slovo. Je něčím více než naukou, více než zákonem, více než receptem. Týká se mého života, klade mi otázky, provokuje mě a utěšuje. Otvírej mě tomuto slovu a daruj mi odvahu a sílu žít podle něho. Amen.“
Publikováno s laskavým svolením České biblické společnosti.