ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus A

Vydáno: 31.5.2023Autor: AdministrátorZpětÚvod k meditaciVýklad biblického textuK tématu
Náhled
Ex 34,4b-6.8-9; 2 Kor 13,11-13; Jan 3,16-18
 
Ježíš řekl Nikodémovi: 16„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 18Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3,16-18)
Srovnání: Řím 8,32; 1 Jan 4,9-10; Jan 12,47; Jan 5,24

 

 

 

 

 

Úvod k meditaci

Bůh neposlal na svět svého Syna jako soudce, ale jako zachránce. Jsou to známá slova. V těchto slovech vždy znovu mohu nacházet radost a osvobození. Třeba i tím, že místo slova svět dosadím své vlastní jméno.

Výklad biblického textu

Kontext: Nikodém byl farizej a člen velerady a jeho postava tak boří prvoplánovou představu o farizejích jakožto odpůrcích Ježíše. Nikodémova slova k Ježíšovi ukazují, že jeho cesta za Ježíšem je obdobou cesty mnohých v Jeruzalémě, kterým je Ježíš velmi blízký, ale nemají odvahu zatím tyto sympatie projevit. Nikodém se tak řadí po bok těchto prvních věřících nepevné víry. Ježíš té noci promlouvá k těm, kteří jsou na cestě víry nebo na cestě k víře. V této noční řeči se mimo jiné začíná odhalovat velké tajemství vztahu mezi Otcem a Synem, které nakonec vyústí v poznání Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého.
16Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul: V tomto verši je shrnuto celé evangelium – přistup Boha k lidem. Boží láska k člověku se zde dává i jako silný motiv pro naše vztahy. Boží Syn dal to největší – vlastní život.
měl život věčný: Jsou lidé, pro které může být myšlenka na věčný život nepříjemná už z toho důvodu, že se jim zdá, že jejich dosavadní život nestál celkem za nic. Ale věčný život není jen prostým prodloužením života současného. Ve věčném životě neexistuje prohra, smrt, nemoc, nepřátelé, zlo, hřích.
17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen: Ani Syn ani Otec nevystupují v roli soudce.
 

Prameny, odkazy

Francis J. Moloney – Evangelium podle Jana – Sacra pagina; Petr Karas – Boží slovo na každý den.

K tématu

Dnes si připomínáme událost dějin spásy stejně jako při jiných velkých slavnostech liturgického roku. Oslavujeme tajemství, výsostně křesťanské tajemství, z něhož prýští celé dějiny spásy, tajemství, jímž se naše náboženství odlišuje na svém vrcholu ode všech ostatních. Židovský národ uctíval jediného Boha, Hospodina; znal tedy absolutní jednotu, ne však rozdílnost. Pohanské národy uctívaly většinou více božstev; znaly tedy rozdílnost, ne však jednotu. Křesťanské náboženství zná jednotu v rozdílnosti – jediný Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch Svatý.
Zjevení tohoto tajemství je tou největší novinkou, kterou Ježíš přinesl. Proroci před ním neznali a nehlásali nikoho jiného než Hospodina – Boha, který dal vzniknout veškerenstvu a vylil svou lásku na celé stvoření. Ježíš však přivedl lidi k poznání života a vnitřní dialektiky lásky v Bohu samotném, kromě ve vztahu mezi Bohem a stvořeními. Přivedl je tedy k poznání plurality a společenství osob v Bohu. Bůh je láska, zjevil nám Nový zákon; láska nemůže zůstat strnulá a uzavřená sama v sobě, ale samotnou svou přirozeností se šíří a koluje. Bůh Ježíše Krista je Trojicí právě kvůli tomu, že je láskou. „Já a Otec jedno jsme,“ řekl Ježíš Filipovi; jsme, což vypovídá o pluralitě osob, jedno, tedy jedna skutečnost a jeden Bůh.
Církev si postupně krok za krokem uvědomovala hloubku tohoto tajemství, ale když se pro ni jednoho dne stalo jasnějším, neváhala podstoupit nejrůznější boje za jeho ochranu a snažila se předávat ho lidem. Po celé čtvrté století byly sváděny epické bitvy za ochranu plného božství Krista a Ducha Svatého, které posléze daly křesťanství jeho pravou tvář trojičního náboženství.
Tato víra vycházející ze zjevení nachází svůj trvalý výraz a oslavu v liturgii: Sláva, Krédo, znamení kříže – to všechno v nás zanechává stopu víry v Trojici.
To, o čem jsme dosud hovořili, však nevyčerpává obsah tajemství, jež dnes slavíme. Ba co více, kdybychom setrvali jenom u toho, nepochopili bychom, proč chtěl Bůh podrobit náš rozum a naši víru takové těžké zkoušce skrze zjevení tak hlubokého a nepochopitelného tajemství, kterým je jedinečnost a trojjedinost Boží.
Trojice je tajemstvím pro nás, tedy pro naši spásu: Je tajemstvím spolusestoupení. To je tedy klíčové slovo dneška; musíme dobře a co nejvýstižněji pochopit jeho význam. Slovo spolusestoupení je tvořeno ze dvou částí: jednou je sloveso vycházet, druhou pak příslovce spolu (sjednoceně, s). Bůh Otec, Syn a Duch Svatý společně sestupují k člověku, přizpůsobují se a připodobňují se jeho malé postavě a krátkému kroku. Přicházejí, aby s ním přebývali. Poslat, sestoupit, přijít – to jsou výrazy používané, zvláště v Janově evangeliu, hovoří-li se o Božích osobách. „Sestoupil jsem od Otce a přišel jsem do světa“, „Bůh poslal svého Syna na svět...“, „já a Otec přijdeme...“, „Duch Svatý na vás sestoupí a učiní si u vás příbytek“. Bůh přichází za člověkem, přichází ve své nejniternější skutečnosti a plnosti, tak, jak je sám v sobě a jak ho jednoho dne poznáme. Dalo by se říct, že už nepřichází jakoby v nějaké redukované míře, jak tomu bylo ve Starém zákoně.
Zjevení Trojice se stává přímo kaskádou lásky; je tím největším gestem Boží shovívavosti vůči člověku. Řekové říkávali: „Žádný bůh se nemůže spojit s člověkem“ (Platón). Náš Bůh se ale s člověkem propojil; zkřížil svůj život s člověkem, aby ho připravil na věčné společenství se sebou.
Křesťanský život z víry je absolutně propojený se třemi božskými osobami. V našich životech a naší každodenní zkušenosti mohou bezpochyby figurovat osoby, jež jsou nám velmi dobře známé: manžel, děti nebo přátelé. Připadá nám, že si svůj život bez těchto osob ani nedokážeme představit a chápat; jeví se nám jako větve samotné naší existence. V tomto ohledu by se dalo hovořit o tom, že mezi námi existuje jistý druh symbiózy, což si nejvíce uvědomujeme ve chvíli, kdy nás někdo z nich navždy opustí. Žádná z těchto osob však není v naší existenci tak hluboce zakořeněna jako tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Vstoupili do nás ve křtu. Učinili si u nás příbytek a jsou nám vnitřně blíže než my sami sobě, říká svatý Augustin. V jejich jménu a v rozhovoru s nimi se rozvíjí celý náš život víry, a to od kolébky až do hrobu. Na prahu našeho života jsme byli pokřtěni ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého; na jeho konci opět odejdeme z tohoto světa ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. Když se označujeme znamením kříže, prohlašujeme pokaždé naši vůli přináležet k Nejsvětější Trojici.
Kráčíme tedy společně se třemi božskými osobami, ale často jdeme a vůbec je nepoznáváme, stejně jako emauzští učedníci, kteří šli cestou společně s Ježíšem, aniž by si všimli, že to byl on. U svatých tomu však bývá jinak; pro ně je putování s Trojicí ustavičným dialogem, zakoušenou stálou a drahocennou blízkostí. Svatá Terezie měla dojem, že žije na hradě ve stálé společnosti tří osob – hrad v nitru. Jiná, nám dobou bližší, mystička (blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice) se obrací k Trojici slovy mí Tři a píše: „Nalezla jsem nebe na zemi, protože nebe, to je Trojice a Trojice je v mém nitru.“ Křesťanský život se bez tohoto vnitřního ukotvení a bez této dostředivé síly neobejde; bez nich je prázdný, namáhavý a bohužel se odvíjí mimo lásku. S nimi se však naopak proměňuje v ráj.
Trojjediný Bůh je tedy Bohem, který sestoupil mezi nás, který svolil k tomu, aby žil s námi. Proč však a z jakého důvodu? Snad že by se Bůh obrátil k nám nebo ke světu? Snad že by se dole na zemi, mezi všemi tvory, odehrával ten pravý život a Bůh tedy potřeboval sestoupit do víru světa, aby přežil sebe sama? – V dnešní době existuje jeden teologický pohled pokoušející se nám podsunout myšlenku, že posvátné se rozpustilo v profánním a Bůh zemřel, aby daroval život člověku Ježíši. Není tomu ale tak! Bůh se obrátil na nás, abychom se my obrátili k němu; sestoupil k nám, aby nás pozvedl až k sobě.
Raniero Cantalamessa – Slovo a život
 
 
 
Neděle Nejsvětější Trojice svým způsobem uzavírá velikonoční a svatodušní svátky. Rozmanité křesťanské knihy, jako jsou katechismy a učebnice náboženství, začínají většinou tvrzením, že Bůh je jeden, ale o pár stránek dál hned hovoří o Bohu Otci, Synu a Duchu Svatém. Já se domnívám, že to je velká chyba. Svatá Trojice totiž nespadla najednou z nebe ani se zničehonic neobjevila v katechismu, ale Bůh v dějinách postupně odhaloval své tajemství. Dům se také nestaví od střechy, ale od základů. Teologický pojem Boží Trojice se objevuje u gnostiků ve druhém století, ale církev s tímto názorem začíná souhlasit až o sto let později a můžeme za to poděkovat latinsky píšícímu teologovi ze severní Afriky – Tertuliánovi.
My věříme v Boha Otce, jeho Syna Ježíše z Nazareta a Ducha Svatého. Nejde přitom o Boha, který by si pouze na jevišti dějin spásy vyměňoval kostýmy jako v případě divadla jednoho herce. Pak by totiž Trojice pozbyla smysl a stala se jen blamáží a podvodem ze strany Boží. Stejně tak by tomu bylo i v případě, pokud by každá z božských osob vycházela z tvrzení: „Co je doma, to se počítá.“ Pak by byl Starý zákon věkem Otce, Nový zákon věkem Syna a nyní by byl věk Ducha. Mluvit o Bohu jako o Otci nás ale naučil mluvit sám Ježíš, například v modlitbě Otče náš. On nám také slíbil Parakleta, Ducha Božího – Přímluvce. Nauka o Trojici nám především říká, že Bůh není osamělý starý mrzout, který chce mít svatý pokoj, ale je to živé společenství osob, společenství lásky, je to vlastně taková rodina.
Andrej Rublev, nejvýznamnější ruský ikonopisec středověku, když byl požádán, aby namaloval ikonu Svaté Trojice, namaloval tři anděly sedící kolem stolu, což je symbol společenství, které máme vytvářet my mezi sebou. Snad nejvýznamněji by měla Boží Trojice vystupovat v naší modlitbě. Každá modlitba je vlastně nesena silou Ducha Svatého a skrze Ježíše Krista coby prostředníka přichází k Bohu Otci. A tak až dnes přijdeme ze mše svaté domů, zkusme se pomodlit za některého ze svých blízkých, třeba i sebekratší modlitbu. To bude určitě bohulibé potvrzení naší víry v Boží Trojici.
Pavel Konzbul – Puzzle – kázání a zamyšlení v liturgickém roce A
 
Stojíme zde před ústřední zvěstí naší křesťanské víry, vyjádřené v janovské terminologii, která tímto způsobem popisuje jak Ježíšovo utrpení a smrt, tak jeho vzkříšení a oslavení. Proto zde evangelista přeruší vyprávění a komentuje Ježíšovy výroky jakýmsi evangeliem v evangeliu:
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Celým svým životem přinášeným v oběť až do okamžiku smrti ve svobodě a z lásky k nám, když putoval mezi námi lidmi a všem prokazoval dobro v síle Ducha svatého (srov. Sk 10,38), nám Ježíš vypravoval, že „Bůh je láska“ (srov. 1 Jan 4,8.16). Zároveň nám v konkrétnosti lidského života ukázal milost, díky níž Hospodin rozhodl, že pošle do světa svého jednorozeného Syna, a tak se bezvýhradně vydal nám lidem. Proto také autor čtvrtého evangelia může pokračovat: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17). My sami nad sebou pronášíme soud, když buď přijímáme, nebo odmítáme lásku (srov. Jan 3,19), kterou prožíval náš Pán Ježíš Kristus…
Jiným způsobem Jan tuto skutečnost vyjadřuje ve svém prvním listu, který je tak nejlepším komentářem dnešního evangelia: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy… Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,9–10.13–14).
Ano, láska přichází od Hospodina a zasahuje lidi, ne naopak: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás!“ (1 Jan 4,19). Proto se od nás žádá, abychom sami sebe uznali za stvoření, která jsou milována Bohem v síle jeho Ducha svatého, abychom věřili v jeho lásku (srov. 1 Jan 4,16), která se definitivním způsobem projevila v jeho Synu Ježíši Kristu. Pokud tuto lásku přijmeme, budeme s to ji uskutečňovat svým životem tak, že budeme milovat jeden druhého. Tak se může Boží láska projevovat v dějinách spásy. Jak se zpívá v pradávném hymnu církve: „Kde je opravdová láska, tam je přebývá Bůh!“
Enzo Bianchi – Hlásej slovo – cyklus A
Církev jako znamení Boží lásky
Ve společnosti, jež je jakoby napnutá mezi globalizací a individualismem, je církev povolána dosvědčovat společenství, které se neutváří „zdola“, ale je tajemstvím, které má takříkajíc „kořeny v nebi“, v jediném a trojičním Bohu.
Bůh sám v sobě je věčným dialogem lásky, která se nám sdělila v Ježíši Kristu a vstoupila do lidských dějin, aby je přivedla k plnosti. A to je velká syntéza 2. vatikánského koncilu: církev jako tajemství společenství „je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, 1). Církevní společenství je na každém místě, s různými lidskými a sociálními problémy, dnes stejně jako včera, především znamením – ubohým, ale pravým znamením Boha Lásky, jehož jméno je vtisknuto do hloubi bytí každého člověka a v každé skutečné zkušenosti sociálního soucítění a solidarity. (Homilie při mši o slavnosti Nejsvětější Trojice, Janov, 18. května 2008)
O víře, naději a lásce – Na minutu s Benediktem XVI.
Společenství
Společenství, plod Ducha Svatého, je živeno eucharistickým chlebem (srov. 1 Kor 10,16–17) a projevuje se bratrskými vztahy v jakémsi předjímání budoucího světa. Ježíš nás živí eucharistií, spojuje nás se sebou, s Otcem, s Duchem Svatým a mezi námi. Tato síť jednoty objímá celý tento svět a předjímá svět budoucí v tomto našem čase. A právě proto, že předjímá svět budoucí, je společenství darem s velmi reálnými důsledky. Díky němu nezakoušíme samotu, neuzavíráme se sami v sobě a dostáváme podíl na lásce, která nás spojuje s Bohem a mezi námi. Je snadné pochopit, jak veliký je to dar, pomyslíme-li na nesvornost a konflikty, jež sužují vztahy mezi jednotlivci, skupinami i celými národy. Nebýt daru jednoty v Duchu Svatém, je roztříštěnost lidstva nevyhnutelná.
„Společenství“ je opravdu radostnou zvěstí, lékem od Pána proti osamělosti, jež dnes hrozí každému, drahocenným darem, díky němuž se cítíme přijati a milováni Bohem v jednotě jeho lidu shromážděného ve jménu Trojice. Je světlem, které dává církvi zazářit jako znamení mezi národy. (Katecheze při generální audienci, 29. března 2006)
 
O víře, naději a lásce – Na minutu s Benediktem XVI.
 
Pravá láska
Starý opat viděl, jak mniši bez přestání mluví o lásce k Bohu, a měl z toho radost. Mnohý z nich však zároveň neměl zábrany pohoršovat se nad kýmkoliv, a to z různých malicherných důvodů. Dokonce i nadávat na lidi a šířit o nich nepravdy a pomluvy.
Zklamalo ho to a řekl jim: „Chceme být syny toho, který vládne neomezenou láskou. Toho, který rozžal oblohu a jemuž se klaní hvězdy. Rozhodli jsme se milovat Boha, ale toho nedosáhneme, dokud nemilujeme každého, skutečně každého, i toho nejobyčejnějšího člověka.“
„Ale my milujeme Boha i člověka! Před hříchy těchto lidí však nemůžeme zavírat oči,“ odpověděli mu.
Opat se pousmál a povídá: „Člověka milujeme tehdy, když si v jeho smíchu uvědomujme i jeho slzy a v jeho slzách slyšíme i jeho smích: když v jeho výsluní vidíme jeho pády a v jeho pádech nacházíme i jeho úspěchy; když se umíme těšit z jeho vznešenosti, ale jeho hřích nám nedokáže zatemnit zrak.“

 Juraj Jordán Dovala – Pozvání do ticha

Vložil svůj život do přikázání lásky 
Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych ho uviděl.“ Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více: je to vůle Otce. Ježíš říká Otci: „Chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou.“ Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha Svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí života věčného.
homilie papeže Benedikta XVI. na pohřbu kardinála Tomáše Špidlíka 2010