Svátek Svaté rodiny – cyklus C

Další zásadní podmínkou je vzájemná láska a porozumění mezi rodiči. Největším darem, kterým mohou rodiče obdarovat své děti, je jejich vzájemná osobní láska. Je to velký dar už na rovině tělesného života. Pěstování této lásky vůbec neznamená nějaké ochuzení nebo upření lásky dětem. Měla by se z toho stát jedna z nejdůležitějších věcí v rodině, najít sem tam trochu času, který manželé stráví společně, někdy i daleko od dětí, pokud je to možné, aby se dalo společně si popovídat, sdílet zkušenosti a těžkosti, obnovit vzájemné obdarování v atmosféře důvěry a intimity. Mnozí rodiče si stále ještě myslí, že něco takového je zbytečný luxus, egoismus nebo zanedbávání dětí; pokračují v tom, že odděleně zahrnují celou svou pozorností děti, což končí nafouknutím a zveličováním každého problému, postupným odcizováním se jeden druhému a až přílišnou starostlivostí o děti. Mýlí se; je velmi potřebné obnovovat a oživovat onen výchovný subjekt jako dvojici, jak jsme o tom před chvílí slyšeli z Mariiných úst: tvůj otec i já. Nic jiného v životě nemůže nahradit jistotu a sílu, které pro dítě vyplývají z vědomí, že je podporováno vůlí obou rodičů. Všichni jsou pak jedno: tvůj otec i já, tvá matka i já. Když toto chybí, pak se do písmene naplňují Ježíšova slova: Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát (Mk 3,25). Děti z nejednoty rodičů dokážou pro sebe leccos vytěžit, protože se přiklánějí hned k jednomu nebo hned k druhému z rodičů, a tak se vítězství vždycky přikloní na jejich stranu, nebo tímto rozdvojením trpí a mohou velmi znejistět a vzdorovat.

 

 

Milý Josefe, když jsem četl evangelium, zaujalo mě, jak jsi miloval Marii: třebaže jsi příliš nechápal Boží plán, přijal jsi ji k sobě jako svou manželku, a respektoval jsi přitom Boží záměr, který se v ní měl naplnit. Žít s Marií, s tou, která tajemně zrodila Božího Syna, respektovat její zvláštnost, rozumět tajemství, které se v ní uskutečňovalo, milovat také její ustavičné panenství jistě nebylo snadné. Ale dostal jsi sílu a odvahu od Boha, který působil v tobě. Jsi vzorem manžela, a dnešní manželé by se měli učit od tebe manželskému životu. Dnes je mnoho dvojic v krizi, manželství selhávají, rodiny se rozpadají. Také křesťanští manželé těžko chápou, co to znamená „snoubit se v Pánu“, být domácí církví, ve které se láska mezi manželi prožívá i prostřednictvím lásky k druhým. Jaký prostor věnujeme jako rodina modlitbě? Jak žijeme pohostinnost, solidaritu, otevřenost pro utrpení bližních? Tvá rodina, milý Josefe, byla posvátná nejen proto, že v ní byl vtělený Bůh, ale protože váš dům byl domem lásky, místem, kde jste se nechali utvářet tajemstvím Božího vtělení. Nebyl to Ježíš, kdo vás posvěcoval, nýbrž vaše „ano“ Božímu plánu.

To, že jsi byl „otcem“, vycházelo ze skutečnosti, že jsi byl „muž spravedlivý“, ne tak v očích světa, ale před Bohem. Proto jsi mohl vychovávat Ježíše k prostým věcem, k oběti, k práci, vštěpovat mu pravé životní hodnoty, úctu k druhým, velkodušnost, zbožnost. Mluvil jsi mu o Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi… Ty sám svým životem jsi mu svědčil o tom všem. Ale kolik tátů, kolik vychovatelů je dnes málo věrohodných!

Milý Josefe, vyučil jsi Ježíše tesařskému řemeslu. Také v tom si Bůh vyvolil pokoru: byl by si mohl vybrat otce, který by byl vladařem či ekonomem, a na vyšším společenském žebříčku. Ale on si vybral dělníka, dal přednost tomu, že ho znali jako „syna tesaře“, zakoušel odříkání, pokořování, a současně prosté radosti a ryzí hodnoty drobných lidí. Nevím, jestli jsi byl někdy bez práce, jestli jsi zakusil na vlastní kůži nejistou budoucnost, obavu ze zítřka, pokoření z pocitu neužitečnosti, hněv na někoho, kdo tě předstihl, protože měl doporučení. Ale jsem jist, že budeš moci pochopit všechny nezaměstnané, kteří budou prožívat Vánoce s obavou o svůj nejistý zítřek. Prosím tě, učiň, ať každý pocítí vřelost naděje, radostný optimismus, odvahu k lepší budoucnosti. Pomoz nám pochopit, že tyto situace nejsou nemilostí, nebo ještě hůře „Božím trestem“, ale důsledkem našeho sobectví, našeho nadbytku, naší lhostejnosti. Bude mnoho takových, kteří vloží do jesliček své starosti, protože ztratili zaměstnání. Jim vlej, Josefe, tato slova naděje: „Každé ráno dostáváme od Boha celý den. Bůh nám dává den, který nám sám připravil. Není v něm nic, co by přebývalo nebo čeho by se nedostávalo. Tento den je jeho mistrovským dílem a žádá od nás, abychom ho prožili. My se na něj díváme jako na jednu stránku agendy, označenou číslem a měsícem. Zacházíme s ním lehkomyslně jako s listem papíru. Kdybychom mohli procházet světem a viděli, jak se tento den vypracovával a rodil z hloubi věků, pochopili bychom cenu jediného lidského dne“ (Madeleine Delbrelová).

 

Když mu bylo dvanáct let, víceméně tolik jako chlapcům, kteří tu dnes po dvou tisíciletích u Zdi nářků slaví svůj svátek bar micva. Svátky v hlavním městě skončily. Jeho rodiče se vypravili na zpáteční cestu. On zůstal v chrámě. Zde, na obrovském prostranství obehnaném hradbami, uprostřed nějž dnes trůní Omarova mešita. Chodil po těchto rozsáhlých prostorách, se zvědavostí dospívajícího kluka nakukoval do každého dostupného zákoutí: do královského portiku, do Šalomounova portiku, na nádvoří mužů a na nádvoří pohanů. Až nakonec natrefil na rabínskou školu. Tady se mluvilo o věcech, kterými sám odmalička žil. Byla to mimořádná příležitost, jak se těch moudrých mužů zeptat na to, co se dospívajícímu chlapci spontánně rodí v hlavě a na co mu prostí rodiče nedokázali odpovědět. Rabíni, se kterými zapředl rozhovor, se podivovali jeho inteligenci a výstižnosti jeho otázek i odpovědí. Podívejme, bystrý mládeneček, ze kterého jednou vyroste velký rabbi. Pro mistra je to vždycky veliká radost, když získá inteligentního a horlivého žáka. Rabíni na něho nešetřili chválou.
Jak asi strávil sám ty tři dny v Jeruzalémě, neznámém městě, dvanáctiletý chlapec? Za jarního teplého počasí mohl přenocovat kdekoli a získat si něco málo k snědku ve velkoměstě plném poutníků asi taky nebyl žádný problém. I dnes tu je možné koupit si skoro v každé ulici za několik centů čerstvou chutnou chlebovou placku.
Nehledal své rodiče. Necítil se ztracený. Oni zato hledali jeho. To oni si nevěděli rady. Nakonec ho našli. Po třech dnech. Právě tady, někde na tomto obrovském prostranství. Když ho tu spatřili, „celí se zarazili a jeho matka mu řekla: 'Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!' Odpověděl jim: 'Proč jste mě hledali? Nevěděli jste. že já musím být v tom, co je mého Otce?'" (Lk 2,48-49). Přestože ho tak nesmírně milovali a žili jen pro něho, neporozuměli jeho podivu. Už tenkrát, když mu bylo pouhých dvanáct, byl sám. Jediný, kdo mu dokázal skutečně porozumět, byl jeho Otec. Otcova vůle byla jeho jediným životním pokrmem.

Vy, drahé rodiny, jste stále na cestě. A na stránky konkrétního života nepřetržitě píšete krásy evangelia rodiny. Ve světě, kde občas život a láska vysychá, denně promlouváte o velkém daru, kterým je manželství a rodina.
Rád bych dnes zdůraznil jeden aspekt: rodina je velkou cvičebnou vzájemného dávání a odpouštění, bez něhož žádná láska nemůže trvat dlouho. Láska bez dávání a bez odpouštění nevydrží, nevytrvá! V modlitbě Otčenáš nás Ježíš učí prosit Otce: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ A dodává k tomu: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,12.14-15). Bez odpouštění žít nelze anebo přinejmenším nelze žít dobře, zejména v rodině. Každý den si vzájemně působíme příkoří. Tyto poklesky způsobené naší křehkostí a naším sobectvím musíme zaúčtovat. Od nás se však žádá, abychom rány, které si způsobujeme, vzápětí hojili, a abychom porušené rodinné tkanivo neprodleně opět obnovovali. Čekáme-li příliš dlouho, všechno se stává obtížnějším.(…)
Hojení ran a snímání vin má jednoduché tajemství: nikdy nekončit den bez prosby o odpuštění, bez smíření mezi manželem a manželkou, rodiči a dětmi, mezi sourozenci, mezi snachou a tchýní…! Naučíme-li se prosit bezodkladně o prominutí a vzájemně si odpouštět, rány se hojí, manželství utužuje a rodina se stává domem, který je kompaktnější a odolává otřesům našich malých i velkých špatností. A není k tomu zapotřebí velkých prohlášení, stačí pohlazení a všechno pomine, a začíná se znovu. Nikdy den nezakončit válkou!
Ujišťuji vás, drahé rodiny, že budete-li schopny ubírat se stále rozhodněji cestou blahoslavenství, učit se a vyučovat vzájemnému odpuštění, pak v celé velké rodině církve poroste schopnost dosvědčovat obrodnou sílu Božího odpuštění.
Modleme se, aby rodiny během jubilea milosrdenství byly stále více schopny žít a tvořit konkrétní cesty smíření, na kterých nikdo nebude vydán na pospas tíži svých vin.

V manželství je všechno dar: darem jsou společně prožité chvíle radosti a štěstí; darem je námaha, kterou pro druhého vynakládají; darem jsou i společně nesené kříže. Rozpad manželského a rodinného života začíná v momentě, kdy ve vzájemných vztazích mezi mužem a ženou, dětmi a rodiči převládne místo vděčnosti vědomí, že „na to či ono mám nárok“.

Vděčnost udržuje a rozvíjí lásku. Právě z ní vychází citlivý přístup muže a ženy, dětí a rodičů k sobě navzájem. Ani dlouhé roky prožité společně neotupí vzájemnou ohledu­plnost a citlivost, pokud si všichni v rodině budou vědomi, že všechno je dar a milost. Abychom to, co nám druhý člověk dává, mohli vnímat jako milost, je třeba nejprve po­chopit, že všecko, co člověk má a vlastní, čím den ze dne žije, je Boží milost. Boží dary k nám přicházejí prostřednictvím člověka, a proto naše vděčnost patří Bohu i člověku.

Vděčnost otce k matce je svědectvím, které vydávají svým dětem. Děti si zvyknou nepřijímat všechno samozřejmě, budou-li denně svědky pokorné prosby, vděčnosti a laskavosti rodičů. Vděčnost mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, prarodiči a vnuky vnáší do vzájemných vztahů svěžest.

 

 

 

Svatá Rodina nazaretská dobře ví, co znamená otevřená či zavřená brána pro ty, kdo čekají dítě, nemají útočiště a musí čelit nebezpečím. Ať křesťanské rodiny učiní z prahu svého domu menší či větší znamení Brány milosrdenství a Boží vlídnosti. Právě tak má být církev poznávána v každém koutu země, totiž jako strážkyně Boha, který klepe, jako pohostinnost Boha, který ti nezavírá před nosem s odůvodněním, že nejsi z domu. V tomto duchu přistupujme k Jubileu: ke Svaté bráně, k bráně obrovského Božího milosrdenství! Kéž je také naše srdce branou, aby se všem dostalo Božího odpuštění a abychom také my odpustili všem, kdo na naši bránu klepou.