Svět Bible – připomenutí základních skutečností a pojmů

 A. BOŽÍ SKUTEČNOST

1. Boží tajemství

Chceme pochopit velikost, hloubku a krásu Božího slova – k tomu můžeme dospět z ústředního tajemství víry – Nejsvětější Trojice, jediného Božího bytí ve třech osobách. Bůh není nehybnou, strnulou monádou, v něm, „jednom nedělitelném Bohu existuje fenomén dialogu, vzájemného slova a lásky“ (J. Ratzinger – Úvod do křesťanství).

Jeden jediný Bůh je tedy společenstvím lásky Otce, Syna a Ducha sv. (božské osoby existují pouze jako vztah!) a probíhá v něm vzájemné sdílení a dialog, jehož intenzitu a hloubku nedokážeme ani tušit.

2. Bůh se zjevuje člověku

O tajemství Trojice víme, protože se Bůh člověku zjevil – ze svého svobodného rozhodnutí mu odkrývá tajemství svého bytí, kterým ho chce obdarovat (Ef 1,3-10) - Zjevení je Božím sebesdílením - viz konstituce II. Vat. Koncilu Dei verbum (dále jen DV ) článek 2: „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého“ – a Bible je svědectvím o tomto Božím sebesdílení (ne sbírkou „náboženských pravd“).

Cíl zjevení je společenství Boha s člověkem, proto vrcholem zjevení není nějaký slavnostní „Boží dekret“, ale Kristus – vtělené Boží slovo (viz DV 2).

Zjevující Bůh nabízí svou lásku člověku – odpověď skrze víru (DV 5). Společenství s Bohem, který se zjevuje, proměňuje člověka.

Proto neznalost Písma neznamená jen, že toho málo víme o Bohu (teoretická rovina), ale ohrožení společenství s ním.

3. Slovo Boží ve slovech člověka

Slovo Boží – na prvním místě Slovem Otcovým (Logos – Jan 1,1) – v čase se vtělilo v Ježíši Kristu (Jan 1,14), tedy se vyjadřuje lidskou řečí – znovu se „vtěluje“ (DV 13) – otcové mluví o Slovu, které se „stalo tělem“ a o Slovu, které se „stalo knihou“. Jako Kristus je svátostí Otce, tak slova Písma jsou svátostí Slova.

Z toho, že Slovo přijalo omezenost lidských slov, plyne problém výkladu. Protože Písmo vzniklo ve společenství víry, může být správně chápáno pouze v církvi (2 Pt 1,20) a v postoji víry (tedy s ochotou podle Božího slova utvářet svůj život)

4. Inspirace

Prvotním původcem celého Písma je Bůh – bylo sepsáno z vnuknutí Ducha sv.

Inspirace - Boží působení na rozum a vůli svatopisců, že zapsali všechno to a pouze to, co Bůh chtěl (přitom i svatopisci pravými autory Písma, Bůh nezrušil jejich osobitost, jejich přednosti ani omezení) – proto „knihy Písma sv. učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě sv. pro naši spásu“ (DV 11, 2 Tim 3,16-17)

B. LIDSKÁ SKUTEČNOST

1. Jazyk a myšlení

Charakter semiských jazyků i myšlení – podstatně odlišný od našeho.

Hebrejština – řeč názorná, barvitá, ale neuzpůsobená ke sdělování složitých duševních pochodů a abstraktních pojmů – ke sdělení abstraktních pravd používá konkrétních obrazů.

Semitské myšlení

• vyjadřováno názorně, konkrétními pojmy a příklady
• soustředění víc na vnější zjev a chování než na vnitřní stav věcí a osob (souvisí s tím tzv. antropomorfismus – Bohu jsou přisuzovány lidské vlastnosti)
• celistvost – posuzuje národ/stav podle jednotl. zástupců, pohlíží na událost/osobu jako typickou pro dlouhé dějinné období
• určité zmaterializování duševních pochodů a sil – někdy připomíná magické představy
• důraz na význam, smysl události, její přesný průběh druhořadý
• kvalitativní vnímání času

2. Výklad Písma – exegeze

Každá lidská komunikace - podmíněna mnoha faktory, které je nutné brát v úvahu, pokud chceme správně pochopit její obsah. Pokud Bůh mluví v Písmu prostřednictvím lidí lidským způsobem (DV 12), objevuje se nutnost výkladu – musí brát v úvahu tyto základní skutečnosti:

• a) Pravda Písma je náboženská – jak Bůh oslovuje člověka a jak má člověk na toto oslovení odpovědět. Bible není učebnicí dějepisu, biologie atd. Pochopitelně se v ní projevují názory o světě a společnosti běžné v době a místě svého vzniku, ale ty nejsou obsahem Božího zjevení (např. tehdejší představa o vesmíru). Nerespektování této skutečnosti – zdrojem konfliktů mezi vědou a vírou.
• b) Bible vznikla v Palestině a přilehlých oblastech Blízkého východu – odlišné životní a společenské podmínky i jiný přístup k mnoha životním skutečnostem ve srovnání s námi, (např. jiné chápání pravdy - jde hlavně o význam, smysl události, ne o popis okolností, časté používání příběhu místo teoret. vysvětlování, symboliky).
• c) Bible – nejen dílo od nás časově vzdálené, ale sama (hl. SZ) dlouhá doba vzniku, navíc písemnému zaznamenání často předcházela dlouhá ústní tradice. I jednotlivé knihy – mnohdy dlouhý vývoj (např. Tóra, Iz) – vedle sebe texty z různé doby, různého prostředí a též různé úrovně víry (postupný růst a prohlubování víry dané zkušeností Izraele s Bohem – viz např. pohled na utrpení)
• d) Bibličtí autoři používají různé literární druhy – pro správné pochopení textu nutné jejich rozpoznání (mnohdy lit. druhy pro nás neobvyklé – např. Jon)
• e) Podstatné pro určení smyslu výpovědi – určit její „místo v životě“ (Sitz im Leben), tedy její kontext (okolnosti, na které reaguje, co chce ovlivnit, jak se projevuje situace autora…) – mj. pomáhá k vyjasnění pro nás těžko stravitelných míst (vyvražďování obyvatelstva Izraelci na dobytých územích)

S těmito (a dalšími) skutečnostmi počítá tzv. historicko – kritická metoda – nepostradatelná pro zkoumání textu Písma – více dílčích oblastí:

• textová kritika – snaží se rekonstruovat text v původní podobě, kterou mu dal autor
• historická kritika – zkoumá pravost díla a jeho historičnost – autorství, doba, prostředí a okolnosti vzniku
• literární kritika – zkoumá pravý smysl textu – k tomu podstatné určení literárního druhu
• kritika forem, kritika tradice, kritika redakce

3. Smysl Písma

• a) literní (literární) – smysl, který chtěli přímo vyjádřit inspirovaní autoři
  Nezaměňovat se smyslem „literalistickým“ (doslovným, lpícím na liteře), který je typický pro fundamentalismus. Pozor – problém užívání pojmů – např. A.E.McGrath: Dialog přírodních věd a teologie – typy interpretace Bible str.148 – doslovný (literní) přístup
• b) duchovní – smysl vyjádřený biblickými texty, pokud se čtou pod vlivem Ducha sv. v kontextu Kristova velikonočního tajemství a nového života, který z něj vyplývá
  Duch. smysl nelze nikdy odtrhnout od smyslu literního!